Rok se sešel s rokem a je tu další výročí "Velké sametové". Letos devětadvacáté.

V kalendáři je 17. listopad veden jako Den boje za svobodu a demokracii, který připomíná studentské protesty z let 1939 a 1989. Z piety a oslav svobody se však změnil na "Den hněvu".

Není divu, když:

– V čele vlády stojí předlistopadový komunista Andrej Babiš, který sdílí konspirační teorie, podle nichž bylo vše předem domluveno, a který má ve skříni víc kostlivců než ponožek.

– Menšinovou vládu drží komunisté, kteří až na výjimky roní slzy po předlistopadovém režimu a tvrdí, že to, co následovalo po něm, bylo mnohem horší.

– Neziskovka, která se nazývá Český svaz bojovníků za svobodu a do které vláda rok co rok nalévá miliony, má tu drzost, že uděluje medaili Za vlast a svobodu komunistickému poslanci Zdeňku Ondráčkovi. Zákonodárce zvaný "Mlátička" v devětaosmdesátém jako příslušník pohotovostních jednotek mlátil demonstranty – a co je nejhorší: Dodnes toho nelituje.

V jeho případě nepadlo jablko daleko od komunistické jabloně. Ondráčkův otec, Jaroslav Ondráček, předlistopadový člen ústředního výboru KSČ, v dokumentu ČT Straníci vykládá: "Pořád slyšíme, že za nás bylo všechno špatně. Nezlobte se, ale jak říká moje žena, Prahu jsme měli oplotit a nechat vychcípat." (viz video, čas 4:02)

Není nad upřímnost, soudruzi Ondráčkové.

zdroj: YouTube

Ministerstva vnitra a obrany tehdy však měla jiný plán, jak revoltu potlačit. Akce "Zásah" počítala s armádou, policií (tehdy SNB, Sbor národní bezpečnosti) i Lidovými milicemi ("ozbrojená pěst dělnické třídy", fakticky vojsko pod velením komunistické strany).

Velení armády bylo odhodláno utopit "kontrarevoluci" v krvi. Některé její jednotky byly v pohotovosti. Stačilo vyslovit jednoslovný rozkaz: "Zásah!"

Komunistické politbyro ho však nevydalo. Andrej Babiš (za normalizace u StB vedený pod krycím jménem Bureš) to vysvětluje na nahrávce skupiny Šuman, kde tvrdí, že listopad byl domluven dávno předem, a své úvahy završuje opovržlivým konstatováním: "Nech dou do p*či… pravda a láska."

Skutečnost byla prozaičtější: Členům politbyra nebyla ozbrojená akce proti mysli. Chyběla jim ale kuráž. Báli se, že bez podpory Sovětů prohrají a budou nést odpovědnost za prolitou krev.

Potvrdil to v devadesátkách v rozhovoru pro Lidové noviny předlistopadový tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš. "Něco jiného by bylo, kdyby se k tomu odhodlal Sovětský svaz." A aby nebylo pochyb, jak to myslí, upřesnil: "…jak to zastavil Teng Siao-pching (komunistický vůdce Číny). Rozstřílel to (studentské protesty) tanky. A byl pokoj. A byla to správná cesta."

Jenže tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov dal od československých komunistů ruce pryč.

Kolik nás stál komunismus

Jednou z nejvýraznější "sametových" písní byl tradicionál Jednou budem' dál (We Shall Overcome).

zdroj: YouTube

Nejvyspělejší západní státy, třeba sousední Rakousko, se kterým jsme byli dlouho spojeni v jednom státě, jsme dosud nedohnali. Víte proč? Protože na nás Rakousko nepočkalo. Pokud by svou ekonomiku zmrazilo, byli bychom před ním.

Zoufáme si nad platy, které jsou nižší než rakouské či německé. Vzpomene si však někdo, že v roce 1989 si Čech vydělat v průměru cirka tolik, co (západní) Němec v markách? "Mařenu" jste přitom (na černém trhu) pořídili za 25 korun.

Zhruba stejně si stojí koruna vůči euru. Jenže platy Čechů se zvedly na desetinásobek a kousek víc.

Pravda, mohli jsme být dál – kdyby Československo neovládli komunisté a nepřivedli ekonomiku na buben.

... v Česku si nejen škrtají. Komunisté tady drží Babišovi a Hamáčkovu menšinovou vládu pod krkem | zdroj: Profimedia

Spočítat náš "účet" za komunismus se v roce 2002 pokusil ekonom Pavel Kohout. Vzal si na pomoc statistiky národního důchodu na hlavu z roku 1924 z Geographisch-Statistischer Universal Atlas a data Světové banky z 80. let minulého století. Z nich dospěl k poznatku, že kdyby ekonomický vývoj Československa nebyl přerušen komunistickým převratem, znárodněním a likvidací finančního systému, byli bychom na úrovni Rakouska. Hrubý domácí produkt na hlavu by v takovém případě byl o stovky tisíc korun výš (tady).

Vyprovoďme je do mauzolea

Pavel Kohout ve studii upozorňuje na to, co se patří rok co rok 17. listopadu připomínat: "Organizace (KSČ, nástupnická KSČM), která způsobí škody za tisíce miliard, je považována za legitimní politickou sílu a je dotována státním rozpočtem. Její zástupci nesedí za mřížemi, ale ve sněmovně. Účet za škody způsobené svými předchůdci odmítají převzít."

Připomínám, že text pochází z roku 2002, kdy byli komunisté ve sněmovně hluboko zalezlí v opozičních lavicích, byť tam měli 41 poslanců. Teď jich mají pouze 15. Přitom jsme dopustili, aby se podíleli na vládě a kibicovali do kdečeho.

Dnes jsou komunisté na hranici vstupu do sněmovny. Jejich preference klesají k pěti procentům. Jedinečná šance"zacinkat" jim v příštích volbách hlasovacími lístky a poslat tuhle partaj do mauzolea.

Ostatně, měli jsme to udělat už dávno, nemyslíte?