Pocházel ze železničářské rodiny, která v době jeho narození žila v Kvíčku u Slaného. Pojmenovali ho Renát, ovšem v dospělosti si změnil jméno.

Renát se nedal k dráze, ale na studia. Odmaturoval na jičínské reálce, měsíc nato nastoupil k dobrovolnému odvodu a absolvoval Školu na výchovu důstojníků jezdectva v záloze v Pardubicích. Tím odstartovala jeho vojenská kariéra.

V roce 1936 přijal nabídku zůstat jako důstojník u brněnského Jezdeckého pluku č. 6, kde působil až do počátku protektorátu.

Byl velitel čety 1. eskadrony a učil také v poddůstojnické škole. V roce 1938 ho povýšili na poručíka jezdectva, zároveň se přihlásil ke studiu práv na Masarykově univerzitě v Brně. A studentem byl ještě nějakou dobu poté, co na jaře 1939 jeho pluk zanikl.

Na začátku protektorátu se zapojil do odbojového hnutí Obrana národa. Převáděl vojáky někdejší československé armády přes moravsko-slovenskou hranici. Když vypukla druhá světová válka, odešel i on, a to velice riskantní cestou.

Dlouhá cesta do Francie

Z protektorátu se dostal do korutanských Alp a přešel přes hory do Jugoslávie, kde se nahlásil na francouzském konzulátu. Následovala několikatýdenní cesta přes Řecko, Turecko a Sýrii do Libanonu, kde nastoupil na loď. Koncem roku dorazil do sídla velitelství jednotek československé zahraniční armády ve Francii.

Jmenovali ho zpravodajským důstojníkem - nejdříve u Smíšeného předzvědného oddílu (SPO), později u velitelství 1. československé divize. Už brzy nato ho však čekala další cesta - po okupaci Francie odplul do Velké Británie.

Tam byl později Černý jmenován velitelem jedné z čet SPO a v létě 1944 získal funkci zástupce velitele Záložní tankové roty. V říjnu odjel na frontu do Francie. Účastnil se obléhání Dunkerque, ve Francii také získal hodnost kapitána a koncem války byl velitelem 2. roty 3. tankového praporu. Pár dnů po konci války v Evropě byl pak mimořádně povýšen do hodnosti štábního kapitána.

Padl do pasti

Ještě téhož roku začal studovat na Vysoké škole válečné, kterou v roce 1947 skončil s výborným prospěchem a rovnou na ní získal místo učitele. Po celou dobu se ovšem potýkal s diskriminací ze strany československých komunistů, kterým se jako prozápadní důstojník nehodil.

Na majora byl tak povýšen až počátkem roku 1947. Od podzimu pokračoval ve studiu práv.

Slibné kariéře učinil definitivní konec komunistický puč. Černého vyhodili ze školy, kde učil, a přemístili k Posádkovému velitelství Velké Prahy. Byl pod dohledem a věděl, že je v nebezpečí, zvolil tedy odchod do zahraničí - se svou snoubenkou Bohumilou Vrbovou a rodinou přítele Františka Buldry.

Při přechodu hranic na jihu Moravy jim měl pomáhat člen místního oddělení finanční stráže František Bernát. Ten je však udal.

Černý prošel několikadenními výslechy, pak byl eskortován do takzvaného "Domečku" v Praze - jedné z nejkrutějších komunistických mučíren. Soud se konal v prosinci 1948 a Černého poslal do vězení na 19 let, odvolání bylo zamítnuto. Koncem roku ho převezli do plzeňské věznice na Borech.

Druhý útěk, co se nezdařil

Tam se Černý seznámil s Jaroslavem Flemrem, podstrážmistrem Sboru vězeňské strážce. Ten chtěl odejít s několika vytipovanými vězni na Západ - měl se připojit i Černý. Plán byl však prozrazen. Černý dostal doživotí a řadu dalších vedlejších trestů.

Pak se začalo schylovat k nezvratné tragédii. V dubnu 1950 informoval šéf borské věznice František Šafarčík Krajské velitelství StB v Plzni o údajné protistátní organizaci složené ze členů vězeňské služby a některých vězňů. Zatčení čekalo jedenáct členů vězeňské služby a komunisté vytipovali také osm vězněných (pět vyšších důstojníků, dva bývalé poslance a bývalého soudce), mezi nimi i Černého, pravděpodobně kvůli jeho účasti na nezdařeném útěku. Černý jakoukoliv vinu popřel.

V květnu 1950 na plzeňském krajském výboru odsouhlasili návrh Ministerstva spravedlnosti, aby nad bývalým lidoveckým poslancem Stanislavem Brojem, exčlenem vězeňské služby Čeňkem Petelíkem a Černým byly vyneseny tresty smrti. Padly také dva doživotní tresty. Devět z 19 lidí se odvolalo - marně. Neúspěšné byly i žádosti o milost pro trojici odsouzenou na smrt.

Všichni tři byli 23. května 1950 popraveni v Praze. Černý napsal v dopise na rozloučenou své snoubence: "Odcházím bez viny, za kterou jsem byl žalován."

Před popravou pak prohlásil: "Chci vám říci, že jste mne odsoudili pro nic a že je to vyložená vražda. To říkám pod šibenicí. Tady bych vám řekl, že jsem něco udělal, ale já nic neudělal. A vám, pane státní prokurátore, mnoho štěstí nepokvete." Jeho poslední slova pak zněla: "Vrahové!" Zemřel krátce před půl sedmou ráno.

V 90. letech byl Černý rehabilitován, v roce 2001 mu pražská právnická fakulta udělila titul doktora práv in memoriam. In memoriam byl povýšen do generálské hodnosti.