Mokobuko bylo dvanáct ideologických principů, které měly charakterizovat morálně vyspělého socialistického občana. Byl přijat v roce 1961 na XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a postupně se k němu přihlásila většina komunistických a dělnických marxistických stran, tu československou nevyjímaje.

Fakt ovšem je, že s podobným ideologickým blábolem přišel již tři roky předtím tehdejší šéf východoněmeckých komunistů Walter Ulbricht. Kdo si ho nevybavuje, tak to byl ten pán s brýlemi a bradkou (přezdívaný Rudý kozel), který se proslavil především tím, že se za jeho vládnutí postavila Berlínská zeď a že k nám mermomocí chtěl v srpnu 1968 poslat armádu. Ta tu měla pomáhat Sovětům a dalším bratrským vojskům nastolit pořádek a zlikvidovat kontrarevoluci.

Němečtí vojáci na československém území ani ne čtvrt století po Hitlerovi bylo ale příliš silné kafe i na takové gaunery, jako byli Biľak a Kolder, a tak to Brežněv na jejich osobní prosbu nakonec agilnímu Ulbrichtovi raději zatrhnul. Východoněmecká armáda (tedy dle staré anekdoty potomci těch, kdo u Stalingradu stříleli do vzduchu) sem tedy nakonec poslala jen pár pozorovatelů, což Ulbricht bral jako ponížení.

Trapné desatero bylo spíš k smíchu

Desátého července 1958 se tedy Ulbricht pasoval do pozice strážce socialistické morálky a zahrál si na novodobého Mojžíše, který přinesl svému lidu desatero. Nepřitáhl je ovšem ze Sinaje na dvou kamenných deskách: Svých deset hlavních morálních zásad nového socialistického člověka zvěstoval přítomným na pátém sjezdu Jednotné socialistické strany Německa (SED) v Berlíně ve svém hlavním projevu.

Těžko říct, kolik lidí ho ještě vůbec poslouchalo. Tou dobou totiž už kafral z řečniště dobré čtyři hodiny a další dvě měl ještě před sebou, což prostě bez újmy na zdraví nelze vydržet.

Delegátům, kteří to ještě nezalomili, prý bylo za Ulbrichtovo desatero trapno. Také tehdejší zapadoněmecký tisk nešetřil posměšnými články a například Der Spiegel nazval desatero mišmašem těch nejbanálnějších hesel ve stylu 'buďte na sebe hodní a na všechny nepřátele míru zlí'. Východoněmecký partajní deník Neues Deutschland sice 16. července 1958 kritizoval "pitomé glosy" západního tisku, jimiž se nemáme nechat rozházet, a do roku 1960 ještě zhruba dvacetkrát statečně Ulbrichtovo desatero obhajoval. Efekt to mělo ale přibližně stejný, jako všudypřítomné propagandistické plakáty.

K čemu to bylo dobré?

Proč se Ulbricht do této veskrze trapné akce vůbec pouštěl? Opravdu bylo cílem jen podpořit změnu společenského povědomí a nasměrovat je k socialismu? Zřejmě šlo o něco víc. Desatero přikázání pro nového socialistického člověka bylo ve skutečnosti součástí boje SED proti církvím a křesťanství vůbec. Hlavním, impulsem byl šok ze 17. června 1953, kdy vyšlo do ulic asi milion východních Němců a kdy musely endéráckým soudruhům zachraňovat zadek sovětské tanky, protože na celé čáře selhala i státní bezpečnost.

SED od té doby tlačila v NDR nejen na politickou, ale i na kulturní hegemonii. A významnou roli měla sehrát výchova východoněmeckých poddaných k ateismu. Morálka se stala de facto mocenským nástrojem, protože měla lid nasměrovat na správnou linii vládnoucí dělnické strany.

Po roce 1960 pak východoněmecký stranický tisk o desateru prakticky přestal psát. Dokonce se o něm nezmiňoval ani v roce 1968, kdy se jako výčet socialistických morálních zásad stalo součástí partajního statutu. Od této chvíle měli všichni členové strany učinit tyto principy základem svého konání.

Ulbrichtovo 'Desatero přikázání pro nového socialistického člověka', které zaznělo na V. sjezdu SED, se od mokobuko zase tolik nelišilo. Co by tedy měl správný socialistický člověk dělat?

1. trvale se zasazovat o mezinárodní solidaritu dělnické třídy a všech pracujících a nezlomný svazek všech socialistických zemí
2. milovat svou vlast a být vždy připraven ze všech sil a všemi schopnostmi hájit dělnickou a rolnickou moc
3. pomáhat v boji proti vykořisťování člověka člověkem
4. vykonávat dobré činy pro socialismus, protože socialismus je cesta k lepšímu životu všech pracujících
5. při budování socialismu jednat v duchu vzájemné pomoci a přátelské spolupráce, respektovat kolektiv a přijímat kritiku
6. chránit a rozmnožovat všelidové vlastnictví
7. neustále usilovat o zlepšení svých výkonů, být šetrný a upevňovat socialistickou pracovní disciplínu
8. vychovávat ze svých dětí v duchu míru a socialismu všestranně vzdělané, charakterově pevné a tělesně zdatné lidi
9. žít čistě a spořádaně a respektovat svou rodinu
10. být solidární s národy bojujícími za národní osvobození a nezávislost

Ulbrichtovo desatero nakonec vydrželo osm let, to Mojžíšovo platí dodnes

Tři roky po Ulbrichtově smrti pak devátý sjezd SED v roce 1976 definitivně bolševické desatero nahradil novou floskulí, podle níž je každý člen strany povinen dodržovat normy socialistické morálky a klást společenské zájmy nad své vlastní. Ulbrichtovo desatero tedy nakonec nemělo dlouhého trvání, zatímco to Mojžíšovo platí stále. Ponechme stanou, kolik lidí je opravdu dodržuje.

Je-li řeč o morálce a Desateru, dlužno připomenout, že Ulbricht měl vedle dcery z prvního manželství a adoptivní dcery sovětského původu Beaty, která byla v prosinci 1991 za záhadných okolností zavražděna, také nemanželskou dceru Mimi. Její matkou byla jeho francouzská milenka Rosa Michelová - samozřejmě členka Komunistické strany Francie a spolupracovnice výkonného výboru Komunistické internacionály.

Ulbricht ovšem nebyl pouze nemilosrdný aparátník, ale byl i velmi učenlivý, pokud šlo o vývoj v NDR. Zemřel v roce 1973 – dva roky předtím, než jej ve funkci generálního tajemníka SED vystřídal Erich Honecker.

Ulbrichtův pád paradoxně nezpůsobilo to, že by se zuby nehty držel zkostnatělého komunistického systému sovětského střihu, ale právě jeho touha po reformách a snaha zavádět v 60. letech prvky tržní ekonomiky, které měly učinit životní úroveň v NDR srovnatelnou se Západem. Tyto jeho snahy, které nakonec vedly k roztržce s Brežněvěm, ale dopadly stejně jako jeho desatero, jako Berlínská zeď i jako jeho touha poslat v srpnu '68 německé vojáky do Československa.