Šestého září 1943 odjel z Terezína transport do Osvětimi. Bylo v něm 5007 lidí - 127 Němců, 92 Rakušanů a 11 Nizozemců, zbytek tvořili občané někdejšího Československa.

Po příjezdu do tábora se vězňům transportu, v němž bylo též 256 dětí mladších 15 let, dostalo na tamní poměry nezvyklého zacházení. Nacisté je nepodrobili selekci, ani jim neostříhali vlasy, mohli si nechat i civilnější oblečení a také je nerozdělili, ale umístili v Osvětimi-Březince do sekce BIIB obehnané elektrickým plotem. Rodiny zde sice nežily pohromadě, příbuzní se však mohli v omezené míře stýkat.

Zpočátku prý vězni dostávali také o něco více jídla týdně a mohli napsat svým příbuzným, i tady však živořili v příšerných podmínkách. Pracovali na stavbě silnice nebo přímo pro potřeby tábora - například v tkalcovnách, na ošetřovně, nebo šili. Trápil je hlad, nedostatek vody i možnosti hygieny, a když v prosinci dorazil další terezínský transport téměř pěti tisíc lidí, byl tábor nesnesitelně přeplněn.

Zlepšit dětem život

Naprosto výjimečný však byl místní dětský blok. Ten vznikl díky iniciativě jednoho z vězňů, Alfreda "Fredyho" Hirsche. A někdy se o prostoru, v němž stály dokonce stoličky v dětské velikosti a malá knihovna z titulů, které se náhodou dostaly do tábora, mluví jako o "oáze" uprostřed všudypřítomné hrůzy.

Fredy Hirsch emigroval z Německa do Československa už v půli 30. let. Byl sionista a gay. Ve svém novém působišti už v období první republiky pracoval s dětmi, a pokračoval v tom i po okupaci. Tehdy se hřiště Hagibor v Praze-Strašnicích stalo jedním z mála míst, kde mohly židovské děti sportovat na veřejnosti. Právě Hirsch pro ně pořádal řadu aktivit navzdory stále těžším časům - a to i v Terezíně, kam přijel roku 1941 a kde spolupracoval například s Egonem Redlichem a Bedřichem Pragerem.

V létě 1943 se Hirsch v Terezíně pokusil navázat kontakt s izolovanou skupinou dětí ze zlikvidovaného ghetta v Bialystoku. Chytili ho a za trest zařadili právě do zářijového transportu.

Už v Terezíně Hirsch dbal na to, aby se děti věnovaly pohybu a dodržovaly hygienu, některé se mu podařilo také "vyreklamovat", tedy uchránit před transportem.

Hirschovi v prosazování snesitelného zázemí v těžkých podmínkách Terezína a později i v hrůze Osvětimi-Březinky pomohlo pravděpodobně jeho - podle popisu svědků smělé - vystupování a to, že byl rodilý Němec. Během věznění v Osvětimi se mu tak podařilo vyjednat užívání jednoho z dřevěných baráků právě pro potřeby dětí a po příjezdu prosincového transportu i rozšíření dětského bloku.

Tam se tajně konalo vyučování, bez knih i bez papírů a tužek - vychovatelé vykládali dětem po paměti. Pořádaly se však nadále i akce, které měly děti zabavit a ulevit jim. Malbami blok vyzdobila vězeňkyně Dina Gottliebová, kterou si na základě toho Josef Mengele později vybral, aby portrétovala romské vězně.

Dina Gottliebová-Babbittová přežila hrůznou noc i celou válku. Zemřela v roce 2009. | zdroj: Wikipedia.org Karanténa a zvláštní zacházení

Po nějaké době existence rodinného tábora jiní vězni zjistili, že všichni ze zářijového transportu mají ve složkách poznámku SB, tedy Sonderbehandlung - zvláštní zacházení. A zmínky o šestiměsíční "karanténě". "Zvláštní zacházení" znamenalo smrt bez rozsudku, délka karantény dobu, po kterou měli vězni zůstat naživu.

Přímo v rodinném táboře tamní podmínky do března 1944 nepřežilo 1140 lidí. V předjaří 1944 nacisté prohlásili, že přeživší odjedou do pracovního tábora do Heydebrecku. Nedlouho před osudovou nocí však dle svědků už někteří nevěřili, že se z tábora dostanou. Rozšířila se zpráva o tom, že je čeká smrt v plynových komorách, ačkoliv byli i ti, kteří stále ještě doufali v odjezd.

Počátkem března měli vězni z rodinného tábora napsat též dopisy příbuzným se žádostí o balíčky, kde však museli uvést datum 25. března.

V noci z 8. na 9. března nahnali nacisté obyvatele rodinného tábora do nákladních aut, která zamířila k plynovým komorám. Podle některých svědectví členů takzvaného sonderkommanda lidé z rodinného tábora před smrtí sborově zpívali jak českou hymnu, tak i hymnu židovskou. Tu noc zahynulo 3792 osob, naprostá většina v plynových komorách. Staré či nemohoucí vězně ležící na blocích (bylo jich 540) nacisté nechali též odvézt v náklaďácích a zavraždili je jinde.

Ze zářijového transportu přežilo hrůznou noc jen 70 osob, osvobození se jich dočkalo 41. Byli to nemocní, kteří leželi v lazaretu, a osoby, jež se ocitly na seznamu "vyreklamovaných" - zpravidla zdravotníci, ošetřovatelé a jejich příbuzní a také dvojčata, která si Mengele vybral. Jak seznam vznikal, není jasné, někdy je jako jeho autor označován právě Mengele. Mezi přeživšími byla také zmíněná Dina Gottliebová se svou maminkou.

Záhadná smrt Fredyho Hirsche

Osmého března zahynul také Fredy Hirsch, nikoliv však v plynové komoře. Jeho smrt je dodnes obestřena otázkami a pravděpodobně vždycky bude.

Podle některých svědectví členové podzemní odbojové organizace varovali Fredyho Hirsche před blížící se tragédií a chtěli, aby vedl povstání, avšak ohledně jeho plánování jsou dodnes nejasnosti. Hirsch tuto roli odmítal, obával se o osudy dětí, které měl na starosti, a vzal si údajně hodinu na rozmyšlenou. Pak ho objevili ve vážném stavu, na prahu smrti. Podle některých spáchal sebevraždu předávkováním léky, existují však také domněnky, že ho úmyslně otrávili. Bylo mu 28 let.

Následovalo další vraždění

Podle svědectví přeživších byl tábor poloprázdný a lidé od té doby žili v neustálých obavách, že je potká stejný osud. Do sekce BIIB v květnu přišlo sedm a půl tisíce lidí z dalších tří terezínských transportů, včetně skupiny nemocných tuberkulózou a mnoha dětí. Zhruba polovinu nově příchozích tvořili Židé z protektorátu, zbylí pocházeli z Rakouska a Německa.

V závěru března vyslali odbojáři z Osvětimi konspirativní cestou zprávu o událostech v táboře i podvodu s dopisy, v dubnu pak úspěšně uprchlo několik vězňů, kteří věděli o tragédii rodinného tábora. Zprávy o vyvraždění zářijového transportu se k londýnské exilové vládě dostaly v červnu téhož roku.

Koncem června se schylovalo také k další hromadné vraždě. Nacisté tentokrát prováděli selekce, kdy část vězněných poslali na práci do jiných koncentračních táborů. Zachráněno bylo také asi 90 chlapců z dětského bloku. V rodinném táboře zůstalo asi šest a půl až sedm tisíc lidí. Během nocí mezi 10. až 12. červencem byli zavražděni plynem. O jejich posledních chvílích před smrtí se nedochovala téměř žádná svědectví.

Podle některých odhadů bylo mezi oběťmi až 3800 Židů z území protektorátu.

Rodinný tábor přestal existovat.

Tábor jako Potěmkinova vesnice?

Dodnes není jasné, proč vůbec rodinný tábor terezínských Židů v Osvětimi-Březince vznikl. Někteří míní, že jeho existence souvisela s návštěvou zástupců Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. V terezínském ghettu se celé měsíce prováděly "zkrášlovací akce" a i transporty vězňů z května 1944 byly vypraveny, aby klesla přelidněnost Terezína.

Návštěva delegace zástupců Červeného kříže se konala 23. června 1944 a rodinný tábor měl možná sloužit jako další Potěmkinova vesnice. Ostatně lidé ze zářijového transportu museli jako adresu místa, kde žili, uvádět "pracovní tábor Birkenau u Nové Beruně", a vzbudit tak zdání, že jsou s blízkými v kontaktu.

Převažuje však mínění, že přivézt zástupce delegace do Osvětimi a ukázat jim vyhublé vězně a všudypřítomnou hrůzu by bylo jednoznačně nemožné. V době terezínské inspekce navíc byli lidé ze zářijového transportu už více než čtvrt roku mrtví. To, co nacisté původně zamýšleli, tak zřejmě zůstane nezodpovězeno.

Ze 17 500 vězňů, kteří přišli do rodinného tábora, jich nakonec přežilo pouhých 1294. Mimo židovskou komunitu se přitom v tuzemsku tyto hromadné vraždy dlouho příliš nezmiňovaly - začalo se tak dít až v 21. století.

Česko si ostatně 9. březen jako Den památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince poprvé oficiálně připomnělo teprve loni. Židovská komunita každoročně na zavražděné vzpomíná 8. března.