Byla mezi nimi i dvacetiletá Libuše Nachtmannová z odbojové skupiny kapitán Nemo. Přežila výslechy na gestapu i čtyři roky v koncentračním táboře Ravensbrück.

Někdy v létě roku 1939 se na tancovačce přitočil k dvacetileté Libuši mladík a do ucha jí pošeptal: "Potřebujeme tě." Libuška tušila, že ji zve do odboje. Studenti roudnického gymnázia žili plány na odboj, o mladíkovi se šuškalo, že je již členem Obrany národa. S radostí přikývla.

"Byla jsem naivní. Kdysi jsem četla knihy o odboji proti Rakousko-Uhersku. Tenkrát se dokonce odbojáři fotili někde v pražské Šárce. To bylo divadýlko oproti odboji za 2. světové války. Mysleli jsme, že válka brzo skončí, že i Němci toho mají dost. Poštvali si proti sobě celou Evropu, umírali na frontách, to přece nikdo nechtěl," vzpomínala Libuše Nachtmannová, která od září 1938 studovala v Praze farmacii.

Navrchu brambory, vespod vysílačka

Když nacisté zavřeli 17. listopadu 1939 vysoké školy, našla si zaměstnání u pražské německé firmy, a díky tomu nemusela na nucené práce do Říše.

Začala docházet na Pankrác do bytu k rodině pana Františka Mandíka, který pomáhal odbojové skupině Kapitán Nemo, Obraně národa a skupině ÚVOD. U Mandíků na ni obvykle čekala nákupní taška, na vrchu brambory, vespod součástky vysílačky.

Osudné noci z 3. na 4. října 1941 pracovala tajná vysílačka československého odboje v budově Jinonického akcízu

Někdy se chytla za rámě nějakého muže a měla s ním jako zamilovaný pár projít Prahou do jiného úkrytu. Takto zachraňovala odbojáře, kterým šlo bezprostředně o život. Zachránila tak například akademika Myslivce. U Mandíkových se nejen ukrývali odbojáři, ale také se odtud nějaký čas vysílalo do Londýna.

Obrana národa měla na začátku války rozsáhlou síť spolupracovníků. Špionážní informace předávali do Anglie čs. zpravodajskému oddělení. Infiltrovali německé úřady, ukrývali zbraně, převáděli uprchlíky přes hranice.

Konec spojení s Londýnem

Gestapo a jednotky SS po odbojářích dlouho marně pátraly. Úspěch slavily, až když začalo po městech jezdit speciální auto Radiové zaměřovací služby – Funkmesstelle. Mandíkovi a další lidé byli prozrazeni v souvislosti s objevením vysílačky Sparta I., kterou gestapo zabavilo krátce po nástupu říšského protektora Reinharda Heydricha přímo při vysílání v Jinonickém akcízu.

Budova Jinonického akcízu, kde původně sídlil prvorepublikový celní úřad, stála osamoceně v polích. V roce 1941 odtud vysílal radiotelegrafista Jindřich Klečka depeše do Londýna. Dům však byl pro vysílání z důvodu snadného zaměření krajně nevhodný.

Osudné noci z 3. na 4. října 1941 pracovala tajná vysílačka československého odboje v budově Jinonického akcízu dlouho přes půlnoc, do chvíle, než do domu nečekaně vtrhly německé bezpečnostní orgány. Za asistence pořádkové policie a s podporou gestapa provedly zátah, na jehož konci byla podle gestapáckého hlášení obsluha vysílačky značně překvapena.

Radiotelegrafista Jindřich Klečka spáchal v bezvýchodné situaci sebevraždu. Inspektor finanční stráže Karel Prokop se dočasně zachránil útěkem. Jeho osmnáctiletý syn Miroslav a dva bývalí vojáci Stanislav Medřík a Antonín Němeček byli na místě zatčeni.

Následné vyšetřování vedlo k zadržení dalších osob a zajištění vysílacího materiálu v Jílovém u Prahy. Na popravišti skončili i čtyři odbojáři z Jinonic. Odhalením vysílačky Sparta I přestalo až na výjimky fungovat radiotelegrafické spojení mezi protektorátem a československým exilovým ústředím v Londýně.

Nátlak injekční stříkačkou

Libuši Nachtmannovou zatklo gestapo vzápětí, 6. října 1941. "Každý z nás věděl, že jde o život. Bát jsem se začala, až když zatkli kamarádku Ambrušovou. Paní Mandíková na sobě nedala nic znát, já se jí ale přiznala, že se hrozně bojím. Říkala, že když to přijde, důležité je něco gestapu prozradit, jinak vás umlátí, ale rozhodně ne žádná jména. Jenomže to bylo přesně to, co je zajímalo," popisovala Nachtmannová nejhorší chvíle života.

Libuši vyslýchal pražský Němec, gestapák Urban, a druhý výslechář měl sudetský přízvuk.

"Ten hrál toho zlého. Vytáhl pistoli a injekční stříkačku. Když Urban uviděl, že mě dost postrašili, kývl na kumpána, a ten to zase schoval. Vůbec je nezajímalo, jak jsem byla zapojená do odboje, chtěli jenom jména. Furt jen otázky: kdo, jak vypadali, kde bydlí! Na to jsem byla připravená a dokola jsem opakovala, že je neznám pravým jménem. Popisovala jsem smýšlené postavy, jeden byl zrzavý a kulhal, jiný nosí klobouk a kabát, obličej nevýrazný. Hlavně jsem se bála, aby náhodou některý ze skutečných odbojářů nekulhal a nebyl zrzavý," vyprávěla Nachtmannová, kterou měsíc drželi ve věznici na Karlově náměstí.

Dne 6. listopadu 1941 ji ráno odvezli na nádraží, připojili vagon k berlínskému expresu a večer už vystupovala s ostatními vězeňkyněmi v pracovním táboře Ravensbrück.

"Šly by na dráty" 

12. června 1942 do tábora přivezli 184 starších žen a dívek (některé i těhotné) z Lidic. Hrozné prý bylo, že nic o vyvraždění, vypálení a srovnání se zemí jejich vesnice netušily:

"My jsme to věděly z nacistického tisku, který jsme tam měly. Dodnes nevím, proč jim to gestapačky neřekly. Ty dívky věřily, že jejich muži a děti také někde pracují a všechno nakonec dobře dopadne. Byla jsem přidělená na jejich barák, s ostatními jsme se domluvily, že jim nic neřekneme.  Ženský jsou prý ukecaný, ale věřte mi, žádná z nás jim to neprozradila. A bylo to dobře. Kdyby se o tom dozvěděly, šly by na dráty," líčila děsivé chvíle v Ravensbrücku Libuše Nachtmannová.

Tábor byl obehnaný plotem pod elektrickým proudem a vězeňkyně páchaly sebevraždy skokem na oplocení.

Každodenní tvrdá práce v továrně a nedostatek jídla paní Libuši změnily natolik, že ji po návratu domů nepoznala ani její matka.

"Maminka stála na nádraží, věděla, že přijedu tím rychlíkem. A já jdu. Maminka se dívá skrz mne a nepoznala mě. Tak jsem se votočila a šla jsem ještě jednou. Maminka pořád koukala k tomu vlaku, kdy vylezu. No tak mně nic jinýho nezbylo, musela jsem se k ní přihlásit."

Po válce se paní Nachtmannová provdala za přítele z mládí a narodil se jim syn. Dostudovala farmacii a až do důchodu pracovala ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni. Zapojila se do práce Mezinárodního výboru koncentračního tábora Ravensbrück a Sdružení osvobozených politických vězňů, do KSČ nevstoupila. Dožila se 93 let, zemřela 28. srpna 2013.