Tuto agendu prosadila na jednání na půdě českého Senátu. Na tento pátek svolal Václav Hampl, předseda Výboru pro záležitosti EU, kulatý stůl za účasti zástupců vlády, Ministerstva zahraničí, Ministerstva vnitra i v Česku žijící syrské komunity.

Plán na přijetí dětských sirotků se inspiruje iniciativou britského lorda Dubse. Ten je původně sám zachráněné uprchlické – Wintonovo – dítě. Narodil se v srpnu 1932 v Praze a jako šestiletý byl jedním z více než 660 židovských dětí, které stihly opustit Prahu před vypuknutím druhé světové války.

Dubs navrhl dodatek k britskému imigračnímu zákonu, podle něhož měla Británie přijmout 3000 nedoprovázených uprchlických dětí.

Jak už v červenci informoval HlídacíPes.org, podle europoslankyně Šojdrové by Česká republika mohla, či spíše měla přijmout pět desítek dětí, osiřelých dívek i chlapců, vesměs mladších osmnácti let.

Podporu pro to sbírá mezi politiky. "Rozhodně kvůli tomu nečekám slávu, naopak musím těžce vysvětlovat, že máme projevit solidaritu a tím spíše u dětí. Nechci to také dělat sólově, ale v dohodě se širší komunitou a s politiky KDU-ČSL. Když s někým mluvím, cítím podporu, ale pořád dokola slyším, jak je to politicky ožehavé," řekla pro HlídacíPes.org Šojdrová.

Ani jednoho uprchlíka

Podporu její snaze vyjadřuje například zmíněný senátor Václav Hampl (zvolený jako nestraník za KDU-ČSL a Stranu zelených).

"Asi mě ještě neopustil patologický optimismus, a tak si myslím, že by se to do nějaké míry podařit mohlo a rozhodně se v tom hodlám angažovat," říká Hampl.

"Jsem přesvědčen, že navzdory strachu z imigrace z afrických zemí a Blízkého východu, který dnes v ČR dominuje, existuje významná část občanů, pro něž je účast, soucit a pomoc lidem postiženým válkou, přírodními katastrofami nebo despotickými režimy velmi významnou hodnotou a převládající politickou rétorikou o tom, že 'ani jednoho uprchlíka nepřijmeme', se necítí být adekvátně reprezentováni," doplňuje Hampl.

Tezi o tom, že "nepřijme ani jednoho migranta" opakuje premiér Andrej Babiš jak v rámci předvolební kampaně před komunálními volbami, tak při setkáních se zahraničními politiky. Nerozlišuje při tom mezi uprchlíky před válkou a ekonomickými imigranty například z Afriky.

Problém spočívající v tom, jak by česká veřejnost vnímala zejména přijetí chlapců ve věku jen mírně pod hranicí 18 let, vidí i Šojdrová. V řeckých táborech, které letos v dubnu navštívila, podle jejích slov mezi dětmi bez doprovodu dospělých převládají právě chlapci ve věku 12 – 17 let.

"Můžeme si ale vzít i sirotky z táborů v Libanonu, kde jich je v nižším dětském věku mnohem více. Rozumím lidem, co mají obavy, mám je též. Ale skupiny nezaopatřených sirotků se může bát jen hlupák nebo sobec. Vždyť je to naopak prevence jejich budoucí radikalizace. Jediné, co je zapotřebí, je politická odvaha," konstatuje Šojdrová.

Podle ní zároveň není nutné udělovat ihned všem azyl. "Šlo by o doplňkovou ochranu, lze to pojmout primárně jako ochranu dětí," říká europoslankyně.

Oslabit údiv spojenců

Výsledkem páteční debaty v Senátu by měla být výzva vládě, aby se o téma migrace začala starat a aby se politici v této věci začali chovat konstruktivněji.

"Češi mohou mít obavu z nelegálních uprchlíků, potenciálních islamistů, ale dítě je pořád dítě – je schopné vzdělání, formování, je ovlivnitelné tak, aby přijalo zásady naší kultury," říká Šojdrová.

Podle ní by přijetí dětí z řeckých uprchlických táborů mělo i svou symboliku. Tehdejší Československo v roce 1949 v době řecké občanské války přijalo na dvanáct tisíc Řeků, mezi nimi množství dětí, a poskytlo jim bezpečné útočiště.

Podobně by prý Česko mohlo oplatit pomoc, kterou dětem z bývalého Československa poskytla Británie, respektive záchranná akce organizovaná Nicholasem Wintonem.

"Bylo by ale jen na nás, koho bychom si vybrali. Jako civilizovaná země se můžeme postarat o 50 dětí, máme tu ostatně kvalitní institucionalizovanou péči o děti, naučit je česky, integrovat je," říká Šojdrová.

Podobně to vidí i Václav Hampl: "Pomoci pár dětem, kterým válka a krutý režim ničí život od mala na mnoha frontách, ale nejdrsněji ztrátou obou rodičů, je snad to nejmenší, čím můžeme svoji lidskost realizovat. To, že tím snad také trochu oslabíme údiv našich spojenců nad tím, jak nad tímto problémem usilovně zavíráme oči, je už jen druhotným přínosem."

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky