Oslavy dvoustého výročí narození Karla Marxe v jeho rodném Trevíru k sobě na sklonku minulého týdne přilákaly nemalou pozornost. Kritiku vzbudilo především to, že se jich účastnil předseda Evropské komise a někdejší šéf lucemburské vlády a Sociálně křesťanské strany Jean-Claude Juncker. 

Reakce, které na Junckerův počin z různých směrů přicházely, potvrzují hlavně to, že i dnes dokáže Marx vyvolat velké emoce a je předmětem divokých polemik. V první řadě se stává beranidlem, které kdekdo používá ve snaze prosadit své zájmy a přesvědčit druhé o vlastních tvrzeních. V debatách o německém filozofovi tak není nouze o prvoplánové útoky, zavádějící tvrzení či manipulativní zkratky.

Mladí křesťanští demokraté tak například na své facebookové stránce Marxe obvinili z toho, že "nikdy nemusel pracovat", a proto měl čas vymýšlet teorie, které vedly ke 100 milionům mrtvých. Jiří Peňás ho v komentáři pro Echo24.cz v podobném duchu vylíčil jako někoho, kdo se celý život nechal živit druhými, aby psal slátaniny, kterým nikdo nerozuměl.

Stejně tak marxismus je podle Peňáse založený na tom, že lidé ani na chvíli nezapochybují o tom, že si peníze zaslouží, a druhým jeho předpokladem je pak to, že mají zdroj, kapitál, ze kterého mohou "sát a čerpat". Tomu se říká jednoduše se vypořádat s Marxovým dílem a s každým, kdo by snad chtěl v marxismu hledat inspiraci. Člověk si jen říká, proč se s tím vším Marx sepisoval, když je to ve skutečnosti tak prosté a dalo by se to shrnout jednou větou.

Pracovitý somrák 

Nač se s nějakým autorem složitě vypořádávat, když je možné ho označit za somráka a budižkničemu, který se nechá vydržovat druhými? Stačí ho morálně shodit, udělat z něj vyžírku a je hotovo. Aspoň že bývalý prezident Václav Klaus politickému teoretikovi přiznal pracovní zápal, když o něm ve svém podkladu k vystoupení v Trevíru na akci "AfD gegen Marx-Kult" píše jako o ambiciózním, nesmírně pracovitém a cílevědomém intelektuálovi.

Nejvíc to však za Jeana-Clauda Junckera a Karla Marxe odnesla Evropská unie. Místopředseda poslaneckého klubu ODS Jan Skopeček předsedu Evropské komise nařkl z toho, že uctěním Marxe ukazuje nejen vlastní ideové preference, ale potvrzuje i skepsi obhájců individuální svobody a tržní ekonomiky k současné podobě EU a zvyšuje obavy ohledně jejího dalšího směřování.

Poslanec tvrdí, že dokud bude mít evropská politická elita blíže k marxistickým, respektive neomarxistickým myšlenkám oproti myšlenkám klasického liberalismu, jako je třeba obrana minima státních zásahů, nedojde k tolik potřebné reformě Evropské unie, po níž ODS dlouho volá.

Už dříve od některých politiků, především od Václava Klause zaznívalo, že Evropská unie je marxistický projekt a že je srovnatelná s někdejší RVHP. Nyní se podobná tvrzení mohou opřít o Junckerův projev v Trevíru, s novou silou napadat projekt evropské integrace a žít svým vlastním životem. Přítomnost předsedy Evropské komise na Marxových oslavách lze kdykoli vytáhnout a manipulativně ji používat jako doklad toho, že vrcholní představitelé Evropské unie se k marxismu, případně komunismu sami hlásí a netají se tím. 

Kulturní marxismus 

V českém prostředí se tak brnká na struny antikomunismu, na které se zároveň nabalují současné antipatie a nedůvěra k Evropské unii. Nic naplat, že se jedná o myšlenkové zkraty a demagogii. Člen Evropské lidové strany Juncker zřejmě nemá s marxismem nic společného, jen nesdílí historickou zkušenost východního bloku, dokáže ocenit i pozitivní význam Marxe ohledně formování evropského sociálního státu a nepodléhá jednoduchým zkratkám, kdy marxismus, komunismus a režimy bývalého sovětského bloku splývají v jedno, přestože to zdaleka to samé není.   

Je přitom zajímavé, že k dnešní podobě evropského projektu se nehlásí ani čeští komunisté, kteří by ji podle zmíněné logiky měli velebit. Ve volebním programu KSČM tak najdeme věty o tom, že je třeba podpořit a prosadit "zásadní institucionální proměnu Evropské unie, která by zajistila větší rovnoprávnost členských států a větší vliv na profilování činnosti EU".

Vypadá to, že ani komunistům se současný stav Evropské unie nezamlouvá a z velké části se v její kritice shodnou i s ODS a Janem Skopečkem - minimálně v tom, že potřebuje reformu a že mají posílit národní parlamenty. Juncker a spolu s ním i sama Evropská unie se tak ocitá pod palbou, že má blíže k marxismu než ke klasickému liberalismu, ovšem ani ti, kteří se marxismem zaštiťují, nejsou z Evropské unie nadšeni.

Ještě dál jde bývalý prezident Václav Klaus, který ve svém podkladu pro vystoupení v Trevíru zdůraznil, že dnes je opět svobodná společnost a tržní ekonomika odsouvána do pozadí v duchu Marxova učení, které je převedeno do formy "kulturního marxismu". Klaus tvrdí, že se tak vrací pod novými prapory, méně rudými, o to více zelenými a duhovými revoluční utopismus. Účast Junckera na oslavách v Trevíru je podle něj přiznáním vlivu, který Marx "na náš dnešek a na progresivistický, téměř marxiánský projekt evropské integrace v jeho dnešní podobě Evropské unie má".

Zelený a duhový aktivismus 

Klaus tak jednak využívá negativní nálepkování ve jménu antikomunismu, kdy není nic snazšího než svého oponenta označit za komunistu či marxistu a dát mu nálepku nepřítele svobody. Oprašuje tak starou techniku, kdy se strašilo návratem minulého režimu, a odváděla se tím pozornost od mnohem závažnějších problémů.

Podobným způsobem se postupuje proti Evropské unii. Řekne se, že je hnízdem komunismu a marxismu. Klaus pak k tomu ještě přilepí současnou kulturní válku, v čemž ho posléze leckdo následuje. Mezi zeleným, duhovým a pokrokovým a marxistickým a komunistickým se tak udělá rovnítko. 

Co naplat, že komunisté se souběžně s tím rozčilují, že Evropská unie je neoliberální projekt. Houby neoliberalismus, komunismus to je, mohli by zvolat Klausovi přívrženci. Je skoro legrační, jak jednotlivé pojmy splývají a překrývají se. A dokonce i protichůdné směry se stávají zaměnitelnými. Možná je tomu tak proto, že se všechny používají hlavně jako ideologické kladivo na protivníka a každý v Evropské unii vidí především to, co v ní vidět chce. 

Problém je, že se kvůli tomu dostáváme do situace, kdy evropský projekt může mít až příliš mnoho nepřátel. Každému na něm může vadit něco jiného, někomu komunismus a marxismus, jinému podpora menšin a zeleného a duhového aktivismu, dalším přizpůsobování národních států nadnárodní struktuře, jiným zase neoliberalismus. 

Bez ohledu na to, co z toho je či není pravda, vzniká jedovatý koktejl, který nakonec může Evropské unii dosti zavařit. A paradoxně i ti, kteří pomocí různých zkratek kopou do Marxe a zdůrazňují jeho příživnictví, přilévají olej do ohně: Představitel Evropská unie uctívá somráka, to ta unie za moc nestojí.