Bývalý prezident Václav Klaus o sobě v poslední době dává opět vědět. Nejde jen o to, že pozornost občas vzbudí některé jeho fotografie, jako třeba loni v srpnu, když po internetu kolovaly a leckoho bavily jeho fotky v upnutých džínách a v kožených botách s přezkou.

Letos v březnu se pro změnu na facebookových stránkách Institutu Václava Klause objevila fotografie někdejší hlavy státu zabalené do deky po vzoru indiánské babičky s popiskem: "Doma prý mrzne, tak abychom si lépe zvykli, klimatizují letadla ze střední Ameriky na  'fresh' 10 stupňů (aneb jak přežít man made globalfreezing)". Asi tak chtěl upozornit na svoji cestu do Guatemaly. Ne náhodou potom v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes uvedl, že je po něm větší poptávka právě v Guatemale než ve Zlínském kraji.

Před pár dny se pak nechal vyfotografovat s Urzovou knihou o anarchokapitalismu v devadesátkové kožené bundě. Institut Václava Klause také zaujal svou kritikou inauguračního projevu prezidenta Miloše Zemana. V prezidentské kampani se ale naopak Klaus snažil angažovat na straně Zemana a vyjadřoval mu podporu.

Ve svém prohlášení k výsledkům prvního kola volby prezidenta uvedl: "Chtěl bych ocenit všechny voliče, kteří se nenechali zastrašit militantní protizemanovskou propagandou a dali svůj hlas dnešnímu prezidentovi. Tím prokázali, že jim jde o naši zemi, ne o poklonkování cizím zájmům a ne o vyvolávání chaosu a diskontinuity za každou cenu".

Na růžích ustláno v Guatemale  

Když pak Klaus po výhře Zemana přišel do jeho volebního štábu, měl dokonce potřebu se k jeho vítězství přihlásit a přisvojit si na něm zásluhy. Odhadoval, že z 51,8 procenta hlasů pro Miloše Zemana ve druhém kole sám přispěl k pěti procentům. A staronová hlava státu mu velkoryse těchto pět procent uznala. Je očividné, že Václav Klaus je za pozornost - ať už mediální či jakoukoli jinou - rád a nutno dodat, že se mu jí v posledním roce znovu dostává, třebaže si stěžuje, že v Guatemale je to lepší.

Není to vůbec špatně. Osobnost bývalého prezidenta v sobě nese řadu témat, s nimiž je třeba se popasovat. Pokud chceme pochopit, proč jsme se ocitli tam, kde nyní jsme, a jak vznikly problémy, kterým čelíme, osoba Václava Klause nám v tom může být dosti nápomocná. Nakonec je to možná tak, že pokud se chce česká společnost posunout dál, opravdu se musí vyrovnat s celou velkou trojicí polistopadových politiků - Václavem Havlem, Milošem Zemanem a Václavem Klausem - a překonat jejich dědictví. 

Klaus o sobě ve zmíněném rozhovoru v Mladé frontě Dnes řekl, že je "silným, ostrým zastáncem reprezentativní, nepřímé demokracie". Tím se možná vysvětluje, proč je na tom u nás reprezentativní demokracie tak špatně, proč jsou na vzestupu strany, které jí nepřejí, a proč se do módy dostává demokracie přímá a různé její prvky.

Bývalý ministr financí, premiér a prezident se už dříve vyjadřoval v tom smyslu, že v 90. letech se u nás odehrával souboj o standardní systém parlamentní demokracie, kdy to byl on, kdo za ni bojoval. A když dnes odmítá referenda a přímou volbu prezidenta, celkově je proti přímé demokracii a nelíbí se mu, jak říká, antisystémové strany jako Piráti a hnutí STAN nebo neautentičnost hnutí ANO, je dobré se zamyslet nad tím, proč se zápolení o parlamentní demokracii trochu zvrtlo.

Bojovník se zastupitelskou demokracií ve štítu

Někdejší předseda ODS je natolik zakládající postavou parlamentní demokracie v České republice, že by byla velká chyba začít ho vnímat jako někoho, kdo současnou situaci kritizuje zvenčí z pohledu svých zkušeností a autority bývalé hlavy státu, a přitom se tváří, jako by se to hlavní pokazilo až v éře, která přišla po něm.

A nejde jen o jednotlivosti, které se Klausovi notoricky omlacují o hlavu, jako je kupónová privatizace, názory na občanskou společnost či jeho prezidentská amnestie. Mnohem zajímavější je, pokud se tedy prohlašuje za silného zastánce reprezentativní demokracie, co skutečně udělal pro to, aby se u nás po roce 1989 etablovala a později nebyla podlamována experimenty s prvky přímé demokracie a různými antisystémovými stranami - když už tedy tento termín použijeme a zahrneme mezi ně ty či ony.

Klíčové jsou především sdílené a uvěřitelné hodnoty a instituce, které jsou kolem nich vystavěné. Instituce a hodnoty následně formují politické reprezentanty. Pokud se utváření institucí zanedbalo a na hodnoty se zapomnělo, nebo se zastávaly nedůvěryhodně, nelze se divit, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, a že postupem času korodují i nedokonalé instituce, které máme.

Mobilizační politika a budování státu  

Bývalý místopředseda České národní rady Václav Žák už ve své eseji Rizika mobilizační politiky z roku 1998 o Klausovi píše: "Neuvědomil si, že komunistický stát vůbec neměl instituce, které by dokázaly spravovat demokraticky řízenou společnost: měli jsme sice početnou tajnou policii, ovšem neměli jsme berní úřady, finanční policii, kontrolu státních financí, dozor nad kapitálovým trhem, fungující soudnictví, exekutory vynucující plnění závazků atd. Součástí transformace mělo tedy doslova být 'budování státu'."

Někdejší předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Žák bývalému prezidentovi vyčítá, že svoji politiku postavil na používání mobilizační techniky, která do společnosti vrátila barikády. Kdekoho označoval za největšího nepřítele, za bolševiky od rudých po růžové. Svými výpady proti sociálním demokratům pak podle Žáka nepřímo pomohl do čela ČSSD Miloši Zemanovi, o kterém už v roce 1998 psal jako o obratném populistickém politikovi. Následně se střetávaly dva populismy, které společnost hlouběji polarizovaly. 

Signatář Charty 77 a svého času politik působící v Občanském hnutí svoji úvahu končí tím, že bude-li konfrontační politika, kterou Klaus se Zemanem vedli, dále pokračovat, "riskujeme v budoucnu takové napětí ve společnosti, že se parlamentní prostředky na jeho řešení mohou zdát slabé". Zdá se, že právě to se stalo a Václav Klaus se nyní překvapivě rozhlíží a diví se, kam jsme se to dostali.

Přitom on sám stál na začátku událostí, které nás přivedly tam, kde se teď nacházíme. Může se tak stylizovat do mudrce, který napadá vyprázdněnost současných politiků a politických stran. Je to však on, kdo nese značnou odpovědnost za to, že parlamentní prostředky už jaksi nestačí, do hry přicházejí přímé volby a referenda a politika se vyhrotila do té míry, že její součástí jsou trestní stíhání, vězeňské autobusy a řeči o tom, že parlament je žvanírna.