Teroristé, kteří ve jménu Alláha vraždí v Evropě, mají jedno společné: Police a tajné služby je znají a vědí, že jsou nebezpeční. Přesto na starém kontinentu zůstávají a v klidu chystají své útoky.

Platilo to také v případě Anise Amriho, čtyřiadvacetiletého Tunisana, který zaútočil kamionem na berlínskou tržnici, a zavraždil dvanáct lidí.

Padouch Amri

Než se Amri stal masovým vrahem, byl zlodějem, bitkařem, vandalem, drogovým dealerem a žhářem (vypálil na Sicílii školu). Z rodného Tuniska utekl před pěti lety, aby se vyhnul vězení za krádeže a vloupání. Uchýlil se do Itálie. Tam už kriminálu neunikl. Když z něj po čtyřech letech vyšel, měl být vyhoštěn. Tunisko ho však odmítlo přijmout zpátky (tvrdí to italská cizinecká policie), a tak ho Italové propustili.

Amri odjel do Německa. Tam se dostal do hledáčku tajných služeb, když se policejního informátora neprozřetelně vyptával, kde by mohl získat zbraň. Němci zjistili, že se stýká se salafisty (větev radikálních vyznavačů islámu) a používá šest identit tří národností. Co víc, věděli, že své služby nabízí Islámskému státu, shání na internetu návod na výrobu výbušnin a uvažuje o sebevražedném atentátu. Přesto se mohl po Německu volně pohybovat (říká se tomu presumpce neviny).

Jeho žádost o azyl nicméně Němci zamítli a rozhodli, že bude vyhoštěn (stejně jako před tím Italové). Cizinecká policie vydala příkaz k zadržení a vyhoštění a Amriho v srpnu zadržela. Příkaz ale musí být podle německého zákona vyřízen do čtyřiadvaceti hodin, a to se policii nepodařilo. Policisté nedostali od Tunisanů provizorní pas potřebný k deportaci.

Otec a Bratr Amriho s jeho fotografií před domem v Tunisku, kde žije Amriho rodina | zdroj: Profimedia

Amriho tedy propustili. Prý neměli důkazy, na jejichž základě by soudce vydal příkaz k vazbě. A tak čekali, až Tunisané pošlou pas. Dostali ho až tento týden ve středu, dva dny poté, co Amri zabíjel v Berlíně a dva dny před tím, než ho zastřelil policista v Miláně.

"Pokud je vám znám profil takového člověka, stěží vás může překvapit, že Tunisané nebyli kdovíjak vstřícní při jeho návratu," vysvětlil v rozhovoru pro agenturu AFP analytik pařížského Bezpečnostního institutu David Khalfa.

… a ti další

Anis Amri však nebyl žádnou černou ovcí. Příkladů, kdy se pohybovali po Evropě imigranti z muslimských zemí, o jejichž sklonech k zabíjení "bezvěrců" policie věděla, lze nalézt víc. Namátkou dva z Belgie:

Ibrahim El Bakraoui, jeden z atentátníků, kteří v březnu při bombových útocích na bruselském letišti a v metru zabili 34 lidí, byl půl roku před tím vyhoštěn z Turecka do Belgie. Turci tohoto belgického občana původem z Maroka zadrželi při pokusu dostat se na území ovládané Islámským státem a Belgičany před ním varovali. Belgická policie ho vyslechla a – propustila.

Třiatřicetiletý Alžířan Chálid Babúri, který v srpnu v belgickém městě Charleroi za výkřiků Alláhu akbar (Bůh je veliký) posekal mačetou dvě policistky, žil roky v Belgii nelegálně a měl být vyhoštěn. Kradl a snažil se nelegálně získat zbraně. Cizinecká policie mu třikrát nařídila opustit Belgické království. Babúri výzvy neuposlechl a Alžírsko oznámilo, že ho vezme zpět pouze tehdy, pokud se vrátí dobrovolně.

Kolik podobných padouchů pobývá v Evropě? Nepochybně tisíce. Belgická policie přiznává, že ví o 400 nebezpečných islamistech, německá policie o 540.

Varovná čísla

Do Německa loni dorazilo na 900 tisíc imigrantů, za první deset měsíců letošního roku čtvrt milionu. Šanci na azyl nebo aspoň na dočasnou ochranu však má jen zlomek z nich (jsou to především uprchlíci ze Sýrie). Zbytek by měl Německo opustit poté, co dostane úřední příkaz. Je to reálné?

Zatím zemi opouští jen zlomek těch, kteří příkaz k vycestování dostanou a deportacím se imigranti vyhýbají. Za jedenáct měsíců letošního roku z Německa deportovali jen 19 914 cizinců, loni za celý rok 20 888.

Mezi nimi je však minimum imigrantů ze severu Afriky nebo muslimských zemí Asie. Většina deportovaných cizinců pochází z Albánie, Kosova, Srbska, Makedonie, Bosny a Černé Hory. Jsou to země, v Německu zákonem prohlášené za bezpečné, do nichž je snazší a rychlejší cizince vystěhovat. Jenže jsou příliš blízké a imigranti se z nich do Německa zpravidla vracejí.

Deportaci se také lze snadno vyhnout. Odmítnutý žadatel může třeba "onemocnět". V létě zveřejnilo ministerstvo vnitra šokující statistiku, ze které vyplývá, že 70 procent mužů pod 40 let není natolik fit, aby zvládli let domů. Častým důvodem pro odklad deportace je i to, že cizinec "ztratí" doklady.

Písek v soukolí

Němečtí policisté a úředníci jsou v případu Anise Amriho obviňování z nedůslednosti. Nebyli ale naopak příliš důslední? Nedrželi se příliš důsledně zákona?

Zadržovací příkaz k vyhoštění platí jen 24 hodin (nepochopitelné) a oni u Amriho tuto dobu dodrželi. Jak jinak, Němci jsou prostě pünktlich – přesní a důslední. A neuplatňovali snad příliš úzkostlivě princip presumpce neviny? (Každý je nevinný, dokud se neprokáže opak.)

Pokud jste přesní a důslední, ještě nemusíte být úspěšní. Stačí, aby vám někdo do soukolí úřední a justiční byrokracie nasypal trochu písku a kolečka se zaseknou. A právě to se stalo v případě Anise Amriho.

Písek sypali Tunisané, kteří otáleli s repatriací (návratem do místa původu), ale také sami Němci. Jejich vláda navrhla zařadit Tunisko na seznam bezpečných zemí, kam lze deportovat bez zdlouhavých azylových procedur trvajících celé měsíce. Spolková rada (Bundesrat), která plní roli horní komory parlamentu, však jednání o zákonu odložila, postavili se proti němu Zelení.

Anis Amir dostal příliš mnoho času. A využil ho.