(Článek původně vyšel 18.12.2015. Vydáváme ho znovu v souvislosti s aktuálními událostmi v Berlíně.)

To, že je potřeba složitou strukturu bezpečnostních služeb nějak lépe uspořádat a sjednotit, Berlínu došlo po útocích z 11. září 2001. Nebylo to ale tím, že by se vláda vyděsila. Tehdy se přišlo na to, že někteří z útočníků měli vazby v Německu, dokonce tu žili a studovali. A přesto bezpečnostním službám jejich působení a plány unikly.

Bylo jasné, že je potřeba konečně něco dělat. V roce 2004 Berlín založil národní protiteroristické centrum a o dva roky později zřídil domácí databázi lidí spojovaných s terorismem.

"I když se bezpečnostní strategie a koncepce Německa zlepšily, pořád ji zpomaluje byrokracie, nedostatky v práci s informacemi, právní překážky a složitá struktura," upozorňuje bývalý ředitel Europolu Jürgen Storbeck.

Roztříštění boje proti terorismu do několika desítek zpravodajských služeb tak veškeré snahy o dopadení nebezpečných osob komplikuje. Klasickým příkladem je Nationalsozialistischer Untergrund (NSU), malá nacionalistické teroristická buňka, která v klidu fungovala více než deset.

Svůj provoz financovala z bankovních loupeží a její členové páchali rasově motivované vraždy. Bylo jí na stopě hned několik tajných služeb, které v ní měly i své informátory. Žádné z nich se ale skupinu nepodařilo pořádně odhalit a rozbít až do listopadu 2011, kdy po neúspěšné bankovní loupeži dva z jejích členů spáchali sebevraždu.

To byla první velká rána pro německé bezpečnostní složky. A zdá se, že jejich autonomní fungování a nespolupráce nahrály i pařížským teroristům. Největší vazby sice sahají do Belgie, nicméně sítě zasahují i do Německa.

Výměna informací prakticky neexistuje

Po skandálu s NSU se Německo snaží přenést více záležitostí pod federální úroveň a útoky v Paříži konečně byly impulsem i k reformě regionálních bezpečnostních služeb. Ty spolu navzájem a s federálními tajnými službami prakticky nespolupracují, informace s nikým nesdílejí.

Hlavní problém Německa je jeho decentralizace a poměrně velká autonomie jednotlivých členských států. Každý z 16 spolkových států má vlastní zpravodajskou službu a stát provozuje další tři – zahraniční, domácí a vojenskou rozvědku.

Jestliže třeba Spojené státy a Velká Británie po útocích z 11. září svůj boj proti terorismu centralizovali, Německo šlo jinou cestou, nepodařilo se mu to. "Kvůli federativní struktuře a bezpečnostní kultuře Německa by to nebylo možné," říká profesor mezinárodních vztahů na univerzitě v Osnabrücku Ulrich Schneckener.

Nejde totiž jen o oněch 16 spolkových bezpečnostních služeb, své vlastní agentury mají i menší oblasti. Třeba Brémy, kde v rámci jejich zpravodajské služby pracuje padesát zaměstnanců.

Státy se bojí ztráty vlivu

Podle bývalého německého vládního úředníka, který se serverem Politico mluvil pod podmínkou anonymity, je současná bezpečnostní struktura Německa neefektivní a zbytečně složitá.

Nicméně není ale moc velká šance, že by se s tím něco v nejbližší době udělalo. Spolkové státy se totiž odmítají svých zpravodajských agentur vzdát, protože se bojí ztráty vlivu.

Výsledkem je tak velké klubko zpravodajských kanálů, kdy jeden neví o tom, co dělá druhý. A končí to tak, že varování o plánovaném útoku na stadion v Hannoveru nepřijde z domácích tajných služeb, ale musí to Berlínu říct ty zahraniční…

Otázkou je, jak si německé zpravodajské služby, které si neumí předávat informace navzájem, poradí se vznikem evropského centra proti terorismu. V něm mají od ledna sdílet informace všechny zpravodajské služby evropských zemí.