Rusko-britské vztahy jsou napjaté historicky, čas od času eskalují, pak se Londýn a Moskva na nějakou dobu uklidňují, aby si to za nějaký čas zase zopakovaly.

Britové, kteří sami kdysi opustili imperialistickou ideologii, mají s ruskými imperialistickými choutkami problém. Pravda, jejich vzájemná nevraživost sahá mnohem hlouběji do minulosti. Obě země si zkrátka nemůžou přijít na jméno. 

Británie doteď fungovala jako jakási evropská protiváha k Rusku – důležitá obzvlášť při relativně nedávných pragmatických pokusech Evropy o sblížení s Moskvou. Dokonce ani v časech, kdy se německá kancléřka Angela Merkelová vítala s ruským vůdcem Vladimirem Putinem vřelým objetím, britská ostražitost nepolevila a Londýn čas od času Rusům i Evropě připomněl, že je třeba si na ruský režim dávat přinejmenším pozor. Vražda bývalého ruského agenta Alexandra Litviněnka otráveného poloniem na britském území, kam prchl před pomstou Moskvy, toho budiž důkazem.

Britové koneckonců neposkytli azyl jen jemu, ale mimo jiné také slavnému ruskému magnátovi Borisu Berezovskému, kterému by v jeho vlasti hrozilo v lepším případě vězení, v horším vražda. Ponechme nyní stranou, zda by si mříže skutečně zasloužil či ne, faktem je, že mu Britové přese všechno poskytli takříkajíc střechu nad hlavou – tak trochu podle vzoru "nepřítel mého nepřítele…".

Není bez zajímavosti, že se do Británie nestahují jen "problematičtí" Rusové, stěhují se tam i "normální" boháči či zcela obyčejní představitelé střední třídy. Nicméně zpátky k tématu.

Neexistuje příliš britských politiků, kteří by se na rozdíl od kontaktnějších kontinentálních kolegů vrhali do náručí představitelům ruské vládní garnitury. Londýn naopak patří k tvrdým zastáncům protiruských sankcí a všeobecně politického křídla, které se k Rusku staví nanejvýš podezřívavě.

S odchodem Británie z EU se na tom nic nezmění. Britský postoj zůstane stejný, Brusel bude nadále pro Londýn klíčovým spojencem ve vyvažování ruského vlivu. Obyvatelé členských zemí tak alespoň v tomto ohledu nemusí propadat panice. Dokonce i v případě zrušení protiruských sankcí výrazné oteplování evropských vztahů s Ruskem za současné situace nelze očekávat. Obavy evropských voličů z Putinova režimu, které s anexí Krymu, válkou na východě Ukrajiny a ruskou intervencí v Sýrii, jen tak nepoleví, politici proto pod sebou nebudou podřezávat větev.

Dokonce ani Německo – donedávna klíčový a největší evropský spojenec Ruska – nechystá návrat k dřívější zahraniční politice. Jen před pár dny dala Merkelová za pravdu Polákům po jednání vlád obou zemí, že je potřeba posílit východní křídlo Severoatlantické aliance.

Právě revitalizované NATO by teď mělo posloužit jako společná pojistka k vyvažování sil s Ruskem. A odchodu z aliance Britové neuvažují. Strach z ruského medvěda by tak byl opodstatněný teprve ve chvíli, kdyby se Velká Británie proměnila kvůli vnitrostátním bouřím po brexitu v "Malou Británii". Toho by se však měli bát i sami Britové.

Na závěr nezbývá, než dodat: Bůh ochraňuj královnu…a britskou jednotu.