ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu propadla. Před pěti lety získala 14,17 procenta (214 800 hlasů) a čtyři mandáty, letos 3,95 procenta (93 664 hlasů) a mandát žádný. Zajímavé je srovnat tyhle výsledky sociální demokracie s těmi, které obdržela ve volbách do sněmovny v roce 2013, kdy měla 20,45 procenta a 1 016 829 hlasů, a v roce 2017, kdy spadla na 7,27 procenta a 368 347 hlasů.

V evropských volbách v roce 2014 strana získala 21,12 procenta hlasů z těch, které měla ve sněmovních volbách v roce 2013. A letos obdržela 25,42 procenta z těch, které si vybojovala v předloňských volbách do sněmovny. V tomto kontextu je propadák ČSSD menší, než se na první pohled zdá. Sociálním demokratům se naopak podařilo přilákat větší díl voličů, kteří jim dali hlas v minulých sněmovních volbách. Jen ten celkový počet lidí, kteří stranu volili, se výrazně snížil.

V tuhle chvíli je hlavní, aby ČSSD nezachvátila panika a nezačala pod dojmem volební prohry vršit další chyby. Vliv výsledků evropských voleb na domácí politiku je především otázkou symbolů a psychiky. Necelá čtyři procenta sociální demokracie tak v první řadě symbolizují stranický úpadek a mohou sloužit jako předzvěst jejího budoucího vypadnutí z Poslanecké sněmovny.

Všichni o tom budou mluvit, psát a brát to, jako by to byla už hotová věc. Což zpětně bude působit i dovnitř strany, kde to bude podkopávat morálku představitelů ČSSD, sníží to jejich sebevědomí, zkrátka přestanou si věřit, a na jejich výkonech to bude znát.

To se ostatně bude dít částečně už jen na základě toho, že sociální demokracie poprvé v Evropském parlamentu nezískala ani jeden mandát, a její sebedůvěra je tak otřesena. Ale všeobecné očekávání, sdílená atmosféra a poukazování na to, že ČSSD míří na propadliště dějin, neustálé řešení toho, co dělá špatně a že by měla učinit to či ono, tento trend ještě více prohloubí.

Sebenaplňující se proroctví o jednom lůzrovi

Co s tím? Sociální demokraté hlavně nesmějí zmatkovat a musí dobře zvážit, co dál. Kdyby se konaly sněmovní volby dnes, pravděpodobně by pětiprocentní hranici s odřenýma ušima přelezli. Pokud se však projeví výše zmíněný efekt, byl by zázrak, kdyby sestupná tendence stranických preferencí nepokračovala. Takové už jsou zákonitosti sebenaplňujících se proroctví. Čím víc se o ČSSD bude hovořit jako o lůzrovi, tím spíš se jím nakonec i stane.

Nejdůležitějším faktorem, který je třeba vzít v potaz, jsou krajské volby, které nás čekají příští rok na podzim. V těch posledních před necelými třemi lety sociální demokracie získala 15,24 procenta hlasů. Nejméně v Libereckém a Ústeckém kraji (8,04 a 11,9 procenta), nejvíce pak v Jihočeském a v kraji Vysočina (22,55 a 19,37 procenta).

S ohledem na výsledky sněmovních a evropských voleb: Kdyby strana obdržela celkem sedm procent hlasů s tím, že v některých krajích to bude kolem čtyř a v jiných přes deset procent, neměl by to být důvod k panickému třeštění a ČSSD by takový výsledek měla vzít s chladnou hlavou. Ve srovnání s volebními výsledky z roku 2016 to ale bude tragédie a v sociální demokracii to zřejmě dále prohloubí zmatky a obavy z toho, jak dopadne ve volbách do sněmovny.

To vše následně může skutečně přivést sociální demokraty k tomu, že hranici pěti procent nepřekročí a ve sněmovních lavicích příště neusednou. Jediné, jak se tomu dá aspoň trochu čelit, je s tím počítat a nenechat se vyvést z rovnováhy tím, co je možné odhadnout už dnes. Druhá možnost je pod dojmem evropských voleb zkusit vyměnit předsedu nebo opustit vládu a odejít do opozice. Nejlepší by bylo udělat oboje. K podobným krokům se však strana zatím nechystá.

Stálo by to za zkoušku, ovšem ČSSD by se k tomu musela odhodlat hned teď - bez prodlení s vědomím toho, že Hamáček měl být šéfem sociální demokracie maximálně rok a do vlády strana vůbec neměla chodit. A v tom je právě zakopaný pes. Přiznala by tím, že byla chyba na Babišovu nabídku vládnutí kývnout, a k tomu dosud nedozrála. Nechce si to připustit a stále drží linii toho, že stát se součástí vlády bylo správné.

Kosmetické změny a jasný restart

Mnohem pravděpodobnější je, že ČSSD předsedu sice časem vymění, ale až po krajských volbách. Do příštích sněmovních ji totiž panika ovládne natolik, že šance, že ji do voleb opravdu povede Hamáček, moc velká není. Pokud se tedy nebudou konat dřív než v řádném termínu. Strana proto ze zoufalství podnikne alespoň nějaké změny a výměna předsedy či volebního lídra se nabízí, byť by to bylo jen půl roku před volbami a sociální demokracii by to ve výsledku příliš nepomohlo.

Navíc - pokud se v krajských volbách stane to, že ČSSD hned v několika krajích spadne pod pět procent, v některých se však vyšvihne nad deset – především v Jihočeském, kde působí její bývalý statutární místopředseda Jiří Zimola, využijí to Hamáčkovi oponenti v čele s někdejším jihočeským hejtmanem k útoku na stranické vedení.

Sociální demokraté se zkrátka točí v kruhu, což je patrné i z vyjádření ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové na jejím facebookovém profilu, kde napsala: "Voliči nám vzkázali, že kosmetické změny na tváři sociální demokracie nestačí. Výsledek voleb říká, že je potřeba jasný restart !! sociální demokracie. To je mimochodem i zadání, které dostalo nové vedení na sjezdu před 3 měsíci."

Zemětřesení až po krajských volbách

Místopředsedkyně ČSSD má pravdu v tom, že kosmetické změny nestačí a strana potřebuje opravdový restart, ovšem nic takového není v plánu. Anebo mají sociální demokraté trochu zkreslenou představu o tom, co pravý restart obnáší.

Pokud chtějí dělat víc než kosmetické úpravy a uskutečnit jasný restart, nemají jinou možnost, než urychleně opustit Babišovu vládu a zvolit nového předsedu. Po krajských volbách už bude pozdě. A i kdyby k tomu přistoupili teď, výsledek to bude mít nejistý.

Sociální demokracie na to není připravená. V dohledu není nikdo, kdo by byl ochotný Hamáčka před krajskými volbami vystřídat. A co se týče odchodu z vlády, ČSSD už do své přítomnosti v ní investovala až moc času, energie a politického kapitálu na to, aby k němu stačil otřes v podobě výsledku v evropských volbách (při vší úctě k nim - mnohem větší stranické tornádo rozpoutá případný debakl v krajských volbách). A v neposlední řadě by se také musela velmi rychle přeorientovat z vládní práce na opoziční.

Konec ve vládním kabinetu by kromě toho v sociální demokracii zřejmě rozpoutal tvrdé střety a hádky, proto je pro ČSSD jednodušší a pohodlnější vsadit na status quo, ukonejšit kritiky, aby si vše vyříkali uvnitř strany, a snažit se hlasitě a nekompromisně hájit svoji politiku na vládě a co nejlépe se připravit na krajské volby. Tedy žádný restart, jen kosmetické změny.

Skutečné zemětřesení lze proto čekat až s nepěkným výsledkem v krajích. Sociální demokraté si svým postupem škodí a dost možná spustí spirálu, na jejímž konci po příštích sněmovních volbách zůstanou před branami dolní komory. Ale komu není rady, tomu není pomoci. To se bohužel nedá nic dělat.