Princezna Kateřina Frederika Vilemína Benigna Kuronská a vévodkyně Zaháňská (1781 až 1839), nazývaná nejčastěji pouze Vilemínou, přišla na svět 8. února 1781 v Jelgavě v Kuronsku. Kuronsko či Kurland, dnes součást Lotyšska, leželo v Pobaltí, a v dobách Vilemínina mládí bylo lenním územím Polského království. Bohužel i nárazníkem mezi Polskem a Ruskem, což se mu stalo osudným, neboť při třetím dělení Polska roku 1795 připadlo právě Rusku.

Kuronský vévoda a Vilemínin otec Petr Biron byl nucen abdikovat, a spolu s rodinou se následně přesouvat po evropských dvorech a mezi svými německými a českými statky. Se svou krásnou, již třetí a o celých sedmatřicet let mladší manželkou Dorotheou von Medem měl ještě další dcery Paulinu a Johanu. A také nejmladší Dorotheu, kterou vévoda gentlemansky uznal za svou, byť jejím otcem byl ve skutečnosti polský hrabě Alexander Batowski.

Výchova s osvícenskými ideály

Matka, která často opouštěla domov kvůli diplomatickým povinnostem, se výchově svých čtyř dcer příliš nevěnovala, a děvčata končila v rukou vychovatelek. Vilemínu ovlivnila zvláště v Anglii vychovaná Polka Antonie Forsterová. Ovšem kromě nadšení pro vše anglické obdivovala budoucí "paní kněžna" rovněž ideály osvícenství a Velkou francouzskou revoluci. Především ale oslňovala krásou, duchaplností i vzdělaností. A osobní život? Ten už tak úspěšný nebyl. Třikrát se vdala a třikrát rozvedla. Její jediná nemanželská dcera vyrůstala daleko ve Švédsku a jiné děti mít nemohla.

Když v lednu roku 1800 zemřel Petr Biron v Jelenově u Náchoda, děti do své péče převzala odloučeně žijící matka. Odstěhovala se do malostranského Kuronského paláce se všemi čtyřmi dcerami. A také se svým milencem, švédským generálem finského původu Gustavem Armfeltem, který byl momentálně v nemilosti ve své domovině.

To se stalo Vilemíně osudným, neboť starší, ale přitažlivý generál se do devatenáctileté dívky zamiloval, a jejich poměr nezůstal bez následků. Jelikož měl Armfelt ve Švédsku ženu a čtyři děti, nezbývalo Vilemíně než již v červnu téhož roku se kvapně provdat. Ženichem byl Armfeltův přítel, princ Louis de Rohan-Guémené (1768 až 1836), francouzský emigrant se statky v Čechách.

Tradice nemanželských dětí

Volba nebyla z nejlepších, manželé si nerozuměli a do pěti let se rozvedli. Ostatně v témže roce, kdy přichází na svět Rohanova nemanželská dcera. Matkou je překvapivě Vilemínina sestra Paula. Tak trochu tradice…

A dítě Vilemíny? Narodilo se sedm měsíců po ukvapené svatbě. Průběh utajeného porodu byl velmi těžký, a kněžna proto nemohla mít další děti, což také vyvrací dlouholeté spekulace o jejím mateřství v případě Boženy Němcové. Novorozená dcerka dostala jméno Adelaida Gustava Aspasia, zkráceně Vava. Vilemína, která po celý život litovala, že se dítěte vzdala, figurovala alespoň jako kmotra. Oba rodiče pak sepsali pro Vavu dodnes zachovaný dopis:

"Adelaido Gustavo Aspasie, když už Tě stihlo neštěstí ztratit otce a matku dříve, než Ti bude zveřejněno tajemství Tvého zrození, tak věz, něžně milované dítě, že jsi plod nejvroucnější lásky, která spojuje srdce podepsaných. Ti se starali o Tvé blaho, a i když jim nebylo dopřáno, aby Tvou výchovu řídili sami podle svého přání, bude Tě jejich požehnání v Tvém životě chránit. Oba podepisujeme toto psaní vlastnoručně, pečetíme je a naše úzce svázaná srdce zůstanou věčným důkazem naší lásky k Tobě. Gustavo Aspasie, narodila ses 13. ledna 1801 ve čtyři hodiny odpoledne v Hamburku. Ti lidé, za jejichž dceru jsi považována, Tě adoptovali z vděčnosti k Tvému skutečnému otci, jako jejich dcera jsi pod datem 13. července 1800 zapsána do matriky křtů v Åbo. Podepsáni: Gustav baron d'Armfelt a Kateřina Frederika Vilemína Benigna, princezna Kuronská, vévodkyně Zaháňská."

Po nástupu nového švédského krále byl generál omilostněn a vrátil se k rodině. Vavin osud nakonec není špatný - Armfeltova žena ji přijme a vychová spolu svými čtyřmi syny a roku 1812 je oficiálně adoptována vlastním otcem. Po letech se setká i s matkou, ale obě ženy jsou si cizí. Vilemína, ač po dětech velmi touží, bude mít už pouze schovanky.

"Znal jsem mnoho žen a některé jsem miloval. Ale ještě dnes mě naplňuje pýchou, že jsem měl, i když bohužel jen krátce, srdce vévodkyně Kuronské a její dcery, vévodkyně Zaháňské. Odvrácení jedné mě vehnalo do náruče té druhé. Nevím, která z nich mi způsobila větší bolest. Ale byl bych ještě dnes ochoten položit svůj život za obě," napíše Armfelt ke konci svého života.

Vztah s nenáviděným kancléřem

Když se Vilemína provdá podruhé, zvolí si pravý opak svého prvního muže. Ani vážný a nemluvný kníže Vasilij Sergejevič Trubeckoj však není tím pravým. Manželství se starším ruským generálem končí již za rok rozvodem a "paní kněžna" je znovu volná.

Roku 1813 přichází na scénu slavný Klemens Lothar Metternich (1773 až 1859). Je právě na vrcholu politického i osobního života. Ne nadarmo se mu říká "krásný Klemens". "Tento jemný obličej s mírně zahnutým nosem, zarámovaný světlými vlasy vlnícími se na ramenou, oživený snivě modrýma očima, je ušlechtilý jako tvář mladičkého německého rytíře na starých podobiznách," píše pamětník. Inu, takhle jsme si asi nepředstavovali později nenáviděného rakouského kancléře!

Metternich a kněžna Zaháňská se znali již deset let, teprve nyní však obratný diplomat krásnou Vilemínu získal. Obdivoval nejen její krásu, ale i politický rozhled a prozíravost. "Kdybys byla muž, byla bys mým přítelem. Dokázali bychom spolu mnoho a dosáhli velkolepých úspěchů". Právě Vilemína přesvědčovala Metternicha o zapojení Rakouska do koalice proti Napoleonovi, kterého upřímně nesnášela.

Ani zde nešlo vztah zlegalizovat. Metternich byl šťastně ženatý a rozvádět se nechtěl. Posléze tedy Vilemína vše ukončí. Ostatně pohybovali se kolem ní další muži - kníže Alfred Windischgrätz, anglický diplomat Frederik Lamb, a přízeň krásné kněžně projevuje dokonce ruský car. Jen dochovaná a vydaná milostná korespondence ("Bonjour, mon amie") dodnes svědčí o láskyplném vztahu dvou významných osobností té doby. "Milovaná V., nezapomínejte na mne: uchovávejte si mne stále trošičku v paměti a říkejte si, že Vás miluji z celého srdce a, ach, mnohem více, než bych měl pro dobro tohoto ubohého srdce i situace, v níž se nacházíme!"

Další nepovedené manželství

Roku 1819 se Vilemína provdala potřetí za správce svých panství Karla Rudolfa ze Schulenburgu. S ním přišel do Ratibořic také kočí Jan Pankl se svou ženou. Ano, rodiče děvčátka jménem Barunka, pozdější spisovatelky Boženy Němcové.

O sedm let mladší hrabě sice kněžnu oddaně miloval, avšak ani toto manželství nevydrželo – tentokrát ovšem z důvodů náboženských. Vilemína totiž roku 1827 přestoupila na katolickou víru, což automaticky znamenalo neplatnost jejího třetího sňatku. A platnost prvního. Přesto bývalý manžel zachoval Vilemíně přízeň a dál svědomitě spravoval její statky.

Ve věku osmapadesáti let umírá Vilemína 29. listopadu 1839 na následky mozkové mrtvice. Poslední odpočinek nalezne v zaháňském zámeckém parku v kapli sv. Kříže, kde leží vedle své nejmladší sestry Dorothey a jejího syna. A ještě někdo v Zaháni odpočívá – staří Panklovi, kteří se na panství přistěhovali roku 1845.

A kde vlastně Zaháň neboli Sagan leží? V jihozápadním Polsku mezi Vratislaví a Chotěbuzí. Petr Biron tehdy pruské panství zakoupil koncem 18. století. Po smrti Vilemíny jej získala Dorothea. Upravila zámek, vystavěla dodnes fungující nemocnici, a v zámeckém parku založila na památku "Vilemíninu louku". A právě Dorothea, nejmladší ze čtyř sester, je možnou adeptkou na skutečnou matku Boženy Němcové.