Volební lídr sociální demokracie vyhlásil válku levné práci. Do boje vyrazil s heslem: Když bohatne země, musí bohatnout i lidé. S tím nelze než souhlasit. Ministr zahraničních věcí poukazuje na to, že vlády bezprostředně po roce 1989 postavily konkurenceschopnost České republiky na drasticky levné práci, takže nyní máme mzdy na třiceti procentech těch německých. Zaorálek tvrdí, že levná práce Českou republiku poškozuje, protože když se ekonomika založí na mizerných mzdách, země pak zaostává za zbytkem světa. 

Zaorálek a sociální demokracie se tedy snaží vrátit do hry pravolevý konflikt a utkat se se svými rivaly v první řadě s hnutím ANO právě na tomto poli. Jejich úvaha je logická. ČSSD je strana, která na socioekonomickém štěpení vyrostla. Aby sociální demokraté mohli hrát prim v české politice, jako to bývalo v minulosti, musí v ní dominovat pravolevé soupeření.

ČSSD a její lídr se snaží jít k věci. "I kluk z chudé rodiny má nárok na kvalitní vzdělání či operaci srdce za milion," hřímá Zaorálek, který se snaží být průrazný a nebojí se velkých slov. Co jiného je ostatně vyhlášení války levné práci? Silnější prostředek, jak dát najevo, že určitý jev považuji za škodlivý, snad neexistuje.

V podobných případech je klíčová věrohodnost. S tou má ale sociální demokracie mnohem větší problém než s tradiční kritikou, že vede třídní boj a nepřichází s ničím dalším než s přerozdělováním, kdy bohatým bere a chudým dává. Přerozdělování je základním stavebním kamenem sociálně demokratické politiky, na tom není nic špatného. Stejně tak je žádoucí, aby za něj ČSSD byla kritizována, protože právě to je příznakem návratu pravolevého střetu.

Proč až teď?

Na sociálních demokratech je dokázat, že nabízí víc než pouhé přendávání peněz daňových poplatníků z jedné kapsy do druhé. Své případné voliče musí přesvědčit, že ví, jak na to, když ve svém volebním programu odmítají, abychom byli "levnou evropskou montovnou", a prohlašují, že budou "výrazně podporovat provozy s vyšší přidanou hodnotou a využití i výrobu moderních technologií".

V sociálně demokratickém programu najdeme řadu bodů, které jdou tímto směrem: prosazení dlouhodobé hospodářské strategie; založení České investiční banky poskytující zvýhodněné úvěry především českým malým a středním podnikům a investorům; principiální změnu systému investičních pobídek i podpůrných programů tak, aby podpora v mnohem větší míře směřovala k rozvoji technologií s vyšší přidanou hodnotou zejména v menších českých podnicích; podporu přímé účasti českých firem na vývoji, testování a provozu digitalizovaných 4.0 řešení a další.  

Vyhraněný postoj, kdy se ČSSD vymezuje proti levné práci, je v pořádku a zdá se být i podložený konkrétními návrhy, strana se ale musí vyrovnat s vážnou námitkou. Jedna věc je totiž přesvědčit voliče, že má ucelený plán, a druhá vysvětlit, co proti levné práci podnikala v uplynulých čtyřech letech, kdy stála v čele vlády. Zvyšovala minimální mzdu a co ještě?

Zaorálek jako symbol kontinuity 

Pokud sociální demokracie chce, aby její aktuální kampaň měla pevné základy, musí mít odpověď na to, proč věci, které nyní slibuje, neučinila už v minulosti, kdy k tomu měla možnost, případně, co se jí v této oblasti povedlo, co je rozděláno atd.

Bez toho totiž její válka proti levné práci může skončit tak, že si volič řekne: vždyť tady po listopadu 1989 sociální demokraté vládli leta letoucí, tak jestli nechtějí, abychom byli levnou montovnou, proč s tím už dávno něco neudělali? Vždyť na stavu, ve kterém dnes jsme, se podílely i vlády ČSSD, i ony mohou za to, že jsme montovnou.

Zaorálek tvrdí, že konkurenceschopnost České republiky postavily na "drasticky levné práci" vlády bezprostředně po roce 1989, ale neměla ČSSD už dost příležitostí to změnit? Nebyly to i vlády sociální demokracie, které poskytovaly investiční pobídky a lákaly sem továrny, které ve skutečnosti nebyly ničím jiným než stále dokola omílanými montovnami? 

Sociální demokracie se může vyvíjet a její volební lídr Zaorálek nemůže nést odpovědnost za všechnu dosavadní politiku ČSSD po roce 1989. Jenže vzhledem k tomu, že byl poslancem od roku 1996 do roku 2013 a v době vlád ČSSD v letech 2002 až 2006 byl předsedou dolní komory parlamentu, je jeho jmého spíše příznakem kontinuity než symbolem něčeho nového.

Babiš přes kopírák 

Pro sociální demokracii by bylo mnohem výhodnější, kdyby se snažila o návrat pravolevého konfliktu v čele s někým, kdo není tak úzce spojený s polistopadovou politikou a stejně tak s posledními více než dvaceti lety ČSSD, které celou řadu jejích voličů otrávily. Zaorálek přes veškeré své klady je součástí problému, do kterého se sociální demokracie dostala.

Na druhou stranu na poměry ČSSD vzbuzuje Zaorálek důvěru, že to, co říká, si skutečně i myslí. Navíc během léta je ho všude plno, objíždí republiku a setkává se s lidmi při různých příležitostech. Jeho oficiální facebookový profil sice vypadá, jako by kopíroval Andreje Babiše, a působí trochu úsměvně, když se Zaorálek po vzoru předsedy hnutí ANO převléká do všemožných hábitů a pracovních oděvů. Zároveň se však odlišuje tím, že na Facebooku prezentuje různá témata a programové body, takže nezapře, že ČSSD je ideová strana s propracovaným programem.

Sociální demokracii to ale pravděpodobně nezachrání. Ze všeho nejvíc by potřebovala jasně se odstřihnout od veškerých nešvarů a kauz, které si lidé ve spojitosti s ní vybavují. I případy z nedávné doby však dokládají, že ČSSD se příliš nezměnila a v ničem se nepoučila. Ať už jde o kauzu fotbalových dotací, ve které figurovala náměstkyně ministryně školství nebo už jednou pravomocně odsouzený pražský sociální demokrat Karel Březina, či volbu Vítězslava Jandáka do Rady Českého rozhlasu.

Voliči jsou politikou znechuceni a sociální demokracie to jen těžko překoná bez dramatických strukturálních a personálních změn. Jediné, co se letos ještě může stát a ČSSD pomoci, je, že část občanů do svého znechucení zahrne i Andreje Babiše, který nakonec říjnové volby nevyhraje vůbec tak drtivě, jak to zatím vypadá.