Předseda vlády Bohuslav Sobotka oznámil odchod z čela sociální demokracie a z pozice volebního lídra strany. ČSSD povede do voleb její místopředseda a ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek, řízení strany se ujímá statutární místopředseda a ministr vnitra Milan Chovanec. Sobotkův krok nedává na první pohled smysl. Měnit volebního lídra a předsedu čtyři měsíce před volbami je absurdní a svědčí to o panice, která v sociální demokracii převládla a kterou se Sobotka svým rozhodnutím pokusil uhasit.

Jeho tah se dá pochopit snad jedině jako pokus uklidnit stranu směrem dovnitř a dát jí před volbami nový impuls a nadějné vyhlídky. Pokud je tomu skutečně tak a předseda sociální demokracie se musel obětovat a vzdát se vedení strany do voleb, přestože k tomu nejsou jiné důvody než vnitrostranický povyk vyvolaný předvolebními průzkumy s klesajícími preferencemi ČSSD, co to o takové partaji vypovídá?

Sobotka si asi vyhodnotil, že je lepší provést zmíněnou šarádu a dát straně šanci na zklidnění, než nechat sociální demokraty se dál užírat pocitem, že jejich voličská podpora padá jak shnilá hruška a nikdo s tím nic nedělá. Jaký vliv na voliče však může mít počínání, jehož hlavním zdrojem je panika a na němž je to také hned vidět?

Tři za cenu jednoho

Sociální demokracie namísto jedné osoby premiéra, předsedy a volebního lídra, má tak na těchto pozicích rovnou tři postavy. Může se sice stokrát zaklínat tím, že se nejedná o žádný triumvirát, ale volič stejně uvidí trojmo a nutně si bude klást otázky, kdo je dneska v ČSSD ten hlavní - Milan Chovanec, který vede stranu, anebo její kandidát na premiéra Lubomír Zaorálek? A kdo z nich bude mít poslední slovo v povolebních jednáních?

Ačkoli sociální demokraté budou voliče ujišťovat, že to je přece jasné, po volbách může být v závislosti na výsledku ČSSD všechno jinak. Zvolené řešení je tak z podstaty nepřehledné a slibující vysokou míru nestability. Samozřejmě i Sobotka by se po volbách mohl nadít dalších pučů a pokusů o sesazení, ale jeho role by byla jasná a odpovědnost za volební výsledek jednoznačná.

Takhle zde máme premiéra Sobotku, který je logicky z výkonu své funkce v první linii zájmu médií. Do toho volebního lídra Zaorálka, který bude mít co dělat, aby vysvětlil svoji pozici, a jehož úkolem bude přivést ČSSD k co nejlepšímu výsledku, ovšem za situace, kdy je sociální demokracie vládní strana a v první řadě by se měla zodpovídat z toho, jak vládla – jak vládla pod vedením premiéra Sobotky. K tomu všemu tady máme Chovance, který působí jako někdo, kdo si v případě potřeby namaže Zaorálka na chleba a jehož hlavní čas přijde po volbách.

Zklidnění a nastartování kampaně

Navzdory složité situaci se však může stát, že celá věc bude mít alespoň z části kýžený efekt. Strana se zklidní, spory ustoupí do pozadí, což bude Chovancův hlavní úkol, který zvládne. Zaorálek bude mít zase volnou ruku, co se týče volební kampaně, která začne šlapat jako na drátkách. Mezi sociálními demokraty nakonec zvítězí pocit, že se všechno ubírá správným směrem, a panika, kvůli které to všechno vzniklo, se rozplyne.

Nesmí ale přijít nějaký další předvolební průzkum, který takový vývoj zpochybní. Pozitivní naladění ve straně a společná práce na volebním úspěchu se musí nastartovat co nejrychleji. V současnosti ještě hrozí, že se sociální demokracie začne plácat v tom, že pro některé straníky nemusí být přijaté řešení uspokojivé. Pokud to ale budou dávat najevo, jen se zvyšuje šance, že tomu tak opravdu bude.

ČSSD dnes ale skutečně působí jako slabá, panice podléhající strana, která neví co se sebou, a tak zkouší, co ještě nezkoušela. Sobotka je přitom úspěšným premiérem, a přestože ve straně vypukl povyk a sociální demokraté jsou nespokojení, asi by si netroufli pár měsíců před volbami proti Sobotkovi cokoli podniknout a sesadit ho. Strana by ale vřela.

Smýkaly by s ní výčitky vůči vedení a prakticky by se nedala uřídit, což by se jistě projevilo na volebním výsledku. Ten by nakonec mohl být opravdu takový, jak nyní vychází v průzkumech. V tomto smyslu dal Sobotka straně šanci tento trend ještě zvrátit.

To však nic nemění na tom, že panika z padajících preferencí nemá racionální základ. Na předvolební průzkumy se nedá spolehnout. To, že nějak vycházejí čtyři měsíce před volbami, ještě nic neznamená. Velké množství voličů se rozhoduje na poslední chvíli a roli mohou sehrát i faktory, které se projeví až těsně před volbami.

Ani Chovanec, ani Zaorálek

Sobotkův krok je ale pro ČSSD riskantní především z pohledu, který překračuje předvolební horizont. Jsou Zaorálek a Chovanec opravdu těmi, na nichž sociální demokracie může do budoucna stavět? Není to jen taková z nouze ctnost a krizové řešení, na kterém ale dlouhodobě nic moc založit nelze? Zaorálek by byl dobrým kandidátem sociálních demokratů na prezidenta, ovšem může být i úspěšným premiérem a předsedou strany?

Je schopný udržet pohromadě složitou vládní koalici, která by po volbách mohla případně vzniknout, a současně vést sociální demokracii, ve které je třeba vybalancovat spoustu různých zájmů a vyjednávat mnohé kompromisy? Anebo je snad Zaorálek kandidátem ČSSD na premiéra, ale už se moc nepočítá s tím, že by v blízké době stanul i v čele strany? Opravdu je dnes sociálním demokratem číslo jedna Zaorálek, za nímž by měli jít jako za svým lídrem členové ČSSD, ale i voliči? Nebo je to jen hra, která má přinést preference?

Nebylo by mnohem čistším řešením, aby šel do voleb jako premiér, předseda strany a volební lídr Sobotka a nechal si od voličů vystavit účet za své vládnutí a pokusil se také co nejvíce naplnit svůj dvouletý předsednický mandát z nedávného sjezdu? Zároveň by tak sociální demokracie získala další čas a prostor hledat svého budoucího lídra, protože těžko se věří tomu, že by jím mohl být někdo z dua Zaorálek/Chovanec.

První je ve vrcholové politice už moc dlouho na to, aby voliče nadchl a přišel s něčím novým. Druhý je spojený s příliš velkým kvantem problémů, počínaje svojí z části opsanou bakalářskou prací a policejní reformou konče.

ČSSD by ve svém čele potřebovala někoho nového. Než ho najde, bylo by pro ni nejlepší držet se Bohuslava Sobotky, který je přece jen určitou zárukou. Nyní nezbývá než sociální demokracii popřát, aby přežila nejen období triumvirátu, ale hlavně to, co přijde po něm. Z historie víme, že to, co následuje, bývá ještě horší.