Sociální demokracie v posledních týdnech předvádí disciplínu, která by se dala shrnout zhruba takto: Máš problém? Co nejvíc na něj upozorni a pokud máš pocit, že to nestačí, tak si ještě nějaký další problém vymysli.

Těžko si jinak vysvětlit, proč ČSSD vede vnitřní žabomyší války ať už o návrat svého bývalého předsedy Jiřího Paroubka do strany, na němž trvá místní organizace sociální demokracie v Cerhenicích, nebo o podobu pražské kandidátky, kdy část straníků podala stížnost proti vnitrostranickému hlasování, v němž se rozhodlo o jejím složení.

Jihočeskou kandidátní listinu pro změnu opouští další kandidáti a kandidátky nesouhlasící s tím, že byl z jejího posledního místa vyškrtnut bývalý hejtman Jiří Zimola. Volební lídr sociálních demokratů Lubomír Zaorálek také čtyři měsíce před volbami hovoří do médií o změně loga, grafické podoby kampaně a její dynamiky. Strana rovněž mění svého volebního manažera.

To vše se děje na prahu letních dovolených a prakticky na dohled od říjnových voleb. Vedení strany si snad už konečně dýchavičně a ukoptěně rozhodne o základních věcech, v nichž mělo být už dáno jasno, a předvolební kampaň se rozběhne. 

V určitou chvíli je opravdu lepší mlčet, neupozorňovat na vlastní rozepře a nedostatky a nechat věci běžet tak, jak jsou připravené a dále se v nich nepatlat, i když neodpovídají našim představám.

Počínání sociálních demokratů působí, jako by se nedokázali rozhodnout, co chtějí. Na poslední chvíli mění to či ono a ve výsledku stále přešlapují na místě - v době, kdy jejich hlavní soupeř Andrej Babiš objíždí republiku, naplno vede kampaň a zaplavuje zemi knihou o svých "snech". Reprezentanti ČSSD dokonce obrátili i v otázce, zda si dovedou představit povolební koalici s hnutím ANO. Bohuslav Sobotka to vylučoval, Lubomír Zaorálek to připouští.

Nekompetentní a neprofesionální 

Nejde jen o krkolomné obraty sociálních demokratů před blížícími se volbami, ale hlavně o to, jak se strana prezentuje navenek. Jedna věc jsou vyložené lapsy, jako když ČSSD na svém facebookovém profilu sdílela grafiku vytvořenou z fotografie novozélandských ragbistů. Pak tu ale máme celkové působení sociální demokracie, které nelze označit jinak než jako nekompetentní a neprofesionální.

Nedává příliš smysl, proč si ČSSD vlastnoručně škodí. Pozoruhodné odpovědi na tuto otázku se mi před časem dostalo od jedné nejmenované členky strany. Funkcionáři ČSSD si ve skutečnosti na své neprofesionalitě zakládají, je součástí jejich identity. Nejde o selhání, ale o charakteristickou vlastnost sociálních demokratů, za kterou se nestydí. Pro člověka zvenčí to není snadné pochopit, ovšem pokud tomu tak skutečně je, mnohé to vysvětluje.

Uvízlá v minulosti 

Sociální demokraté mají své vidění světa a své představy o tom, jak se dělá politika, vedou předvolební kampaně a vůbec, jak se komunikuje s voliči. Moderní a profesionální politický marketing, využívající sociální média a přímý kontakt s voliči na místech, kde se vyskytují, jak ho nyní provozuje Babiš a jeho tým, je ČSSD cizí. Možná jím dokonce sociální demokraté pohrdají.

Díky tomu lze pochopit, proč sociální demokracie působí tak těžkopádně a spoustu činností, které by měla přenechat profesionálům, dělají nadšenci. Výsledkem je pak grafika se sociálními demokraty tancujícími tanec haka.

Přesto se nelze zbavit dojmu, že vše, co sociální demokracie předvádí, je obrazem jí samotné, jejího vlastního rozpoložení, že jde o autentické vyjádření toho, jaká ve skutečnosti je. Na nic si nehraje. Je to ona, její duch a identita uvízly v minulosti. Snad by to bylo i sympatické, kdyby to tak vnímal i volič. Jenže ten už není na amatérskou improvizaci zvědavý. Přitom ČSSD na tom není finančně tak, aby si nemohla dovolit zásah profesionálů. 

Problémem se tak zdá být stále více mentalita, která neodpovídá tomu, co se dnes žádá po politickém uskupení, aby mohlo být úspěšné. Důležité je, jakým způsobem o sobě řadoví členové a funkcionáři přemýšlí, nakolik jsou ochotni měnit své zvyky a ustálenou praxi a jak jsou naladěni vůči novinkám a trendům, jež přicházejí.

Upatlaný hrneček, ale náš!

Jedna věc je, že se strana až moc přiklonila k levicově konzervativním voličům, což reprezentuje například snaha jejího statutárního místopředsedy Milana Chovance udělat z držení zbraní ústavní právo nebo jeho iniciativa podat žalobu na neplatnost směrnice EU o držení zbraní. Sociální demokracie se tím zbytečně připravuje o liberálněji naladěné voliče.

Skutečnou koulí na noze se ale pro sociální demokracii stává především její identita založená na mentalitě "partajních strýců", ve které vězí i relativně mladí představitelé strany. Hovoří o posílání newsletterů, roznášení letáků a vylepování plakátů.

S tím si ale sociální demokracie v dnešní době nevystačí a odbýt nové možnosti ve volebních kampaních větou: "Fungují nám sociální sítě," nelze. Otázka je, jak fungují, co se na ně dává a jaký obraz o sobě sociální demokraté jejich prostřednictvím vytvářejí.

Pokud má volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek svůj facebookový profil plný svých mediálních výstupů, vyjádření v médiích, rozhovorů atd., je to sice hezké, ale výsledný dojem může být takový, že pan ministr je tak trochu mluvka, rád povídá a rád se poslouchá. Pro srovnání - fotografie Babiše a usměvavých občanů, kteří se s předsedou ANO fotí a jsou z jeho přítomnosti nadšení, dělá dojem člověka, který je otevřený lidem a rád si poslechne, co oni řeknou jemu.

Babišova prezentace na sociálních sítích těmito snímky přetéká a každý podle nich rychle dojde k názoru, že Babiš je sympatický chlapík, kterého zajímají občané a který rád využije každou příležitost se s nimi potkat. Zda je to pouze šikovné PR a politický marketing, už nikoho netrápí.

Sociální demokracie vězí ve svém starém světě, ve kterém horko těžko připustila, že Facebook či Twitter vůbec stojí za pozornost. Při pohledu na to, jak se o své profily strana a vrcholní politici sociální demokracie starají, se zdá, že k jejich plnohodnotnému a profesionálnímu využívání je ještě docela dlouhý kus cesty.

Stranické funkcionáře nota bene samotné straníky nelze vyměnit z jedné vody na čisto. Je pochopitelné, že se drží toho, na co jsou zvyklí a co je jim blízké. I upatlaný hrneček, který člověk používá už bezmála třicet let, může být dotyčnému milejší než pěkný nový, ale jaksi neosobní a neohmataný.

Sociálním demokratům ale nezbývá nic jiného než svoji "strejcovitost" a staré zvyky překonat a naučit se fungovat, vést kampaň a vůbec působit navenek jinak, než jak to dělala doposud. Jinou možnost nemá.