Výsledkem očekávaného historického summitu obou nečekaných poslů míru nakonec může být jen to, že se jim vůbec podaří usednout ke společnému stolu. Se skutečným jaderným odzbrojením zřejmě zatím lze počítat dost těžko. Ale každé jednání je koneckonců lepší než jaderná válka.

Po předchozí vzájemné ostré slovní přestřelce obou státníků jde v každém případě o výrazný průlom. Místo a datum schůzky ani žádné další podrobnosti zatím známé nejsou, bude to ale první přímá schůzka mezi nejvyššími představiteli USA a KLDR v dějinách.

Setkání zprostředkovala Jižní Korea a už při rozhovorech s jihokorejskou delegací překvapil Kim Čong-un nezvyklou vstřícností. Podle jihokorejského prezidenta Mun Če-ina by summit mohl přispět k celkové denuklearizaci Korejského poloostrova. On sám se má s Kimem sejít v Pchanmundžomu v hraničním demilitarizovaném pásmu koncem dubna.

Historický průlom, anebo mazaná strategie vyčůraného Kima?

Trump i Kim se patrně považují za největší vyjednavače moderních dějin. Od své schůzky si zřejmě slibují, že všem ukáží, zač je toho loket. Americký prezident, který kdysi Kima označoval za malého rakeťáka, by rád světu dokázal, že jeho strategie nadávek a výhrůžek jadernou válkou byla úspěšná. Severokorejský vůdce, který Trumpa na oplátku nazýval senilním trotlem, by si zase přál, aby jej světová diplomacie konečně začala brát vážně. To je možná jediná možnost, která ho v budoucnu zbaví sankcí (ty zatím zůstávají v platnosti) a udrží jej doma nejen u moci, ale možná i naživu. A oba politici si kromě toho možná tiše brousí zuby na Nobelovku za mír. Koneckonců ji v minulosti dostala i horší individua.

KLDR dokonce splnila americkou podmínku a zavázala se, že do summitu neuskuteční žádné jaderné testy ani zkoušky raket. Kim dokonce projevil i pochopení pro to, že Jižní Korea a USA uspořádají v dubnu plánované vojenské manévry Foal Eagle. V minulosti přitom na podobná vojenská cvičení reagoval přímo hystericky.

Je otázka, co Kima najednou přimělo přijmout ono "pozvání na burger", které Trump vyslovil už během volební kampaně. USA za hlavní důvod považují svou strategii maximálního nátlaku, Jihokorejci jsou zase přesvědčeni o tom, že klíčovou roli sehráli právě oni, potažmo jejich zimní olympijské hry. Podle někoho je to všechno zase zásluha sankcí, které srazily KLDR na kolena. Severokorejský režim totiž přežíval vlastně jen díky tomu, že jej Čína zásobovala naftou a levným spotřebním zbožím. S tím je teď konec. Jenom v prosinci Čína ze Severní Koreje dovezla o 80 procent méně zboží než za stejné období předchozího roku.

Někteří analytici zase soudí, že za Kimovým obratem je Čína a její rostoucí vliv a moc v regionu i ve světě. Třeba si chce udělat Kim z Američanů kamarády, protože jsou jediní, kdo se s Říší středu vůbec může měřit. Není náhoda, že začal s ještě větší vervou zkoušet rakety počátkem roku 2016, tedy několik týdnů poté, co Trump v kampani prohlásil, že Severní Koreu nechá napospas Číně. A není ani náhoda, že schůzku navrhuje Kim krátce poté, co vyšlo najevo, že Si Ťin-pching může prezidentovat až do smrti smrťoucí.

Jsou slyšet i hlasy, že to je všechno vlastně velká bouda a že Trump jenom tlustému diktátorovi naletěl. Pokud má KLDR vůbec šanci v současném světě přežít, pak jedině jako jaderná mocnost. Kimovi bude trvat ještě rok, dva, než bude mít jaderné zbraně. Do té doby potřebuje jen získat čas a případně z toho vytřískat nějaké peníze, jako to dělali už jeho táta a děda. Kim Ir-sen i Kim Čong-il toho spoustu naslibovali, aby pak své sliby chladnokrevně a bez pardonu porušili. V říjnu 1994 se například KLDR v rámcové dohodě s USA zavázala k pozastavení produkce plutonia výměnou za dodávky ropy, ekonomickou spolupráci a stavbu lehkovodních reaktorů. Režim ovšem nadále tajně vyvíjel jaderné zbraně. Naposledy Pchjongjang dobrovolně zastavil zkoušky v roce 2012 – na pět týdnů.

Vzdát se jaderných zbraní by mohl být Kimův konec…

O tom, že je Kim ochoten vzdát se jaderných zbraní, sice mluví Trump i Jihokorejci, sám severokorejský vůdce k tomu ale mlčí. Těžko říct, zda opravdu takový slib učinil – anebo zda náhodou nebylo u členů jihokorejské delegace jenom přání otcem myšlenky.

Pán Bílého domu se mohl přetrhnout, aby rychle oznámil, že se do konce května jako první americký prezident posadí k jednomu stolu se severokorejským vůdcem. Trumpovi spolupracovníci nestačili mrkat na drát a jeho oznámení pro ně zřejmě nebylo o nic méně překvapivé než pro zbytek světa. Přitom už si mohli zvyknout, že jejich šéf si prostě potrpí na překvápka a střely od boku. Jeho odpálení raket na základnu v Sýrii odvetou za chemický útok nebo uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele bylo přece stejně nečekané.

V tomto případě ovšem je problém v tom, že jedno podání ruky a pouhé zmrazení severokorejského jaderného programu ke zmírnění napětí na poloostrově rozhodně stačit nebude. Celá věc vyžaduje sérii diplomatických jednání a čas. A ve finále by měla nastat likvidace severokorejského arzenálu.

To by ale pro Pchjongjang v podstatě znamenalo kompletně překopat celý režim a dosavadní politiku. Vždyť vojáci a záložníci tvoří třetinu severokorejského obyvatelstva a armáda spolkne nejméně čtvrtinu veškerých státních výdajů. Něco takového neexistuje v žádné jiné zemi. Pokud by Kim byl ochoten vzdát se draze získaných jaderných zbraní, podkopal by samotnou podstatu své komunistické diktatury. Byl by tam pak ještě někdo ochoten sloužit deset let v armádě? Drželi by pak ještě Severokorejci hubu a krok, když se kvůli vůdci a armádě musí celé dny cpát – v lepším případě - jen suchou rýží?

Není divu, že severokorejská státní média o Kimově ochotě vzdát se jaderných zbraní mlčí. Naopak nadále zdůrazňují nutnost jaderného zbrojení – vždyť si také země nechala před šesti lety zakotvit v ústavě, že je "nukleární mocností".

Kimův režim by případnou změnu kursu musel kompenzovat úspěchy v jiných oblastech: třeba lepšími službami, kvalitnějšími potravinami, technickým pokrokem (samozřejmě nikoliv vojenským) a rozvojem ekonomiky. Západ by mu v tom sice mohl pomoct, ale fungovalo by to? Vždyť by to pro Severokorejce v podstatě znamenalo žít podobně, jako jejich jižní sousedé. Je k tomu Kim ochoten? Je připraven obětovat odkaz svého otce i dědečka? A neznamenal by takový vývoj jeho konec? Nejen politický, ale možná i fyzický? Uvědomuje si to vůbec? Přesně na tohle by se ho během schůzky měl Trump zeptat.

Trump ani jeho spojenci zatím žádnou strategii nemají

Pro jednání s Pchjongjangem přitom nemají ani USA, ani jejich spojenci v Soulu a v Tokiu ještě vymyšlenou společnou strategii. A zřejmě ani Trump dosud neví, jak bude postupovat. Sám se sice vždy označoval za nejlepšího "dealmakera", ale na tohle sousto prostě sám stačit nebude.

Po jeho nástupu do funkce přitom ale přišla americká diplomacie o mnoho specialistů na korejskou problematiku. Z osobních důvodů například hodil v únoru ručník do ringu Joseph Yun, který byl hlavním komunikačním kanálem mezi Washingtonem a Pchjongjangem.

Podle jihokorejských médií Kim Čong-un na schůzce otevře otázku mírové smlouvy a navrhne navázání diplomatických styků mezi KLDR a USA. Mírová smlouva by ukončila víc než šedesátileté příměří uzavřené v závěru korejské války. Ochotu podepsat smlouvu už v minulosti několikrát deklarovaly obě strany, zatím ale bezvýsledně. Sever navíc od začátku touží po sjednocení Koreje pod svým vedením. Pokud by se tedy vyjednávalo o denuklearizaci Korejského poloostrova, nakonec by to také znamenalo, že by se jih vzdal amerického protijaderného deštníku a přítomnosti amerických jednotek na svém území. Nebylo by to pro něj osudné?

Jaký smysl tedy mají chystaná jednání? Na mítinku v Pensylvánii, kde se konají doplňovací volby do americké Sněmovny reprezentantů, to sám Trump shrnul takto: "Těžko říct, co se stane. Možná zase rychle odejdeme, anebo si sedneme a uzavřeme tu nejlepší dohodu pro celý svět." Znamená to naději pro všechny, anebo je to spíš Mission Kimpossible?