Kim Čong-un má totiž strach především z Číny. Bojí se samozřejmě i Japonska a USA, ale Číny úplně nejvíc, protože se (a možná právem) obává, že Korea (a nejen ta Severní) je na nejlepší cestě stát se čínským satelitem. Jediný, kdo dokáže držet v šachu velmocenské choutky Pekingu, jsou samozřejmě Spojené státy. Kimovy raketové testy, zvlášť ty, kde zkouší střely dlouhého doletu, jsou v první řadě snahou donutit USA k přítomnosti v této oblasti.

Severní Korea navzdory mezinárodnímu tlaku před pár dny vyzkoušela nový typ, jaký ještě nebyl zaznamenán. KLDR tvrdí, že její nově vyvinutá mezikontinentální balistická raketa je schopna nést silnou jadernou hlavici a někteří odborníci se domnívají, že by mohla zasáhnout Aljašku, Havaj a možná i severozápadní pobřeží USA. Washington, Tokio a Soul ve společném prohlášení testy odsoudily a Spojené státy prohlásily, že jsou připraveny bránit Japonsko i Jižní Koreu za použití konvenčních i jaderných zbraní.

A to je přesně to, co chtěl Kim slyšet. Na hamburském summitu G20 koncem minulého týdne z amerického prezidenta Donalda Trumpa už taková netrpělivost ohledně řešení severokorejské otázky nevyzařovala. Dokonce se nechal slyšet, že zbavit Pchjongjang jaderných ambicí asi nějaký čas potrvá, Spojeným státům a Číně by se to ale podle něj nakonec mohlo podařit. Americký ministr obrany James Mattis kromě toho prohlásil, že USA nadále upřednostňují diplomatické a ekonomické řešení a že zkouška mezikontinentální rakety Severní Koreu k válce se Spojenými státy nepřiblížila.

Co se asi honí Kimovi hlavou?

Oficiálně chce Kim Čong-un ochránit KLDR před agresivní supermocností USA. To je ale podle všeho jen záminka. Ve skutečnosti chce ochránit sebe, svou Severní Koreu a vlastně i celý Korejský poloostrov před Čínou, která má ambice stát se hlavní světovou mocností. K tomu nutně potřebuje Kim Spojené státy, aby držely Peking v šachu. Zavolat si je na pomoc by asi nešlo, protože jeho režim stojí na nenávisti vůči USA. Jedinou možností, jak zachovat americkou přítomnost v oblasti, je Spojené státy ohrožovat.

Zkouška severokorejské interkontinentální rakety ze 4. července 2017 | zdroj: Profimedia

Kim takto uvažuje nikoliv jen jako komunistický vůdce, ale jako spasitel celého korejského národa, kterým by si velmi přál být. Jde mu především o to, aby se Korea nestala znovu závislou na mocném sousedovi. Sedmdesát milionů Korejců nemá proti 1,3 miliardy Číňanů žádnou šanci – a 22 milionů Severokorejců už vůbec ne.

Je to komplikovaná a krkolomná partie, v níž hrají rozhodující roli východoasijské dějiny, geografie a dva loňské Trumpovy výroky. Čína vždy chtěla hrát ve východní Asii dominantní roli. V oblasti nikdy nebyl kolektivní bezpečnostní systém – mimo jiné i proto, že region nedospěl k žádným univerzálním lidským ideálům, v jejichž rámci by hranice a dynastie ztratily význam.

Téměř všechny země východně od Afghánistánu jsou multináboženské společnosti s paralelně existujícími a naprosto odlišnými představami o smyslu života a smrti. Pohromadě je nedrží ideje, ale dynastie, historický vývoj nebo ambiciózní národní cíle, píše německý deník Die Welt.

Čína si činí nárok být vládcem východní Asie

Korea je poznamenána konfucianismem, buddhismem, křesťanstvím a čínskou dynastickou tradicí. Kimův kult osobnosti obsahuje symbolické narážky na křesťanství (chýše jako místo narození zakladatele státu, trojjedinost tří Kimů, spasitelská rétorika) i na lidovou propagandu čínských dynastií (duha jako znamení nebes nebo bájná zvířata objevující se na počest korejského vůdce). Sousedé Koreje se tomuto absurdnímu kultu sice smějí, ale sami přitom také spoléhají na klasické svazky, rovnováhu sil a vlastní identitu. Vzestup Jižní Koreje byl přece výsledek nacionalismu a jeho hnacím motorem byl strach, že bude rozdrcena v japonsko-čínském soukolí.

S Čínou, která dělá ramena, mají sousedé prastaré a neblahé zkušenosti. Od dob dynastie Tchang (ta pro srovnání vládla v období od Sámovy až po Velkomoravskou říši) musela Korea odvádět dávky císařskému dvoru. A když se to vrchnosti nezdálo, napochodovala zkrátka čínská armáda udělit neposlušným národům lekci – stejně jako v roce 1962 v Indii nebo o 17 let později ve Vietnamu.

Jakých Trumpových výroků se Kim polekal?

Trump ještě jako uchazeč o prezidentskou funkci loni v lednu prohlásil, že Čína má totální kontrolu, pokud jde o Severní Koreu. Problém by měla vyřešit, a pokud to neudělá, Spojené státy jí znepříjemní život. To byl pro Kima stejný šok, jako pro Evropu, když se Trump distancoval od Severoatlantické aliance. "Cože? Trump se bude chtít dohodnout s Čínou a nechat nás napospas tomu, jak se v Pekingu zrovna vyspí?" řekl si zřejmě Kim. Na přelomu března a dubna 2016 pak Trump ještě přiložil do kotle, když zdůraznil, že chránit východní Asii je pro USA moc drahé a že by si Jižní Korea a Japonsko měly raději pořídit vlastní jaderné zbraně.

Kim zareagoval, jako když se píchne do vosího hnízda. Ani ne po dvou týdnech vyzkoušel v polovině dubna raketu středního doletu. Zbraň přitom měl už deset let – jenom ji nikdy netestoval. Po Trumpových výhrůžkách to šlo ráz na ráz a do konce června Kim raketu odpálil celkem šestkrát. Následovaly další testy až po mezikontinentální střelu. A proč? Chtěl dát Spojeným státům jasně najevo: Korea není problém Číny, je to VÁŠ problém. USA zkrátka musí v Koreji zůstat vojensky a politicky zaangažované. Pokud to udělají, mohl by Kim svou oficiální nenávist vůči USA odložit, jako to udělal Mao Ce-tung v roce 1972 po návštěvě Richarda Nixona.

Rusko-čínské přátelství?

Na scénu ovšem vstupuje další hráč: Rusko. Odpálení severokorejské balistické rakety totiž paradoxně odstartovalo sbližování Moskvy a Pekingu. Ministři zahraničí obou zemí ve společném prohlášení ke zmírnění vyostřené situace na Korejském poloostrově navrhli zastavení severokorejských jaderných a raketových testů s tím, že armády USA a Jižní Koreje souběžně odvolají velké vojenské manévry. Rusko a Čína zároveň odsoudily rozmístění americké protiraketové obrany THAAD v Jižní Koreji, které "vážně poškozuje strategické zájmy regionálních mocností".

Čínský prezident Si Ťin-pching se nechal slyšet, že vztahy mezi Ruskem a Čínou ještě nikdy nebyly lepší a že obě země si jsou vzájemně "nejdůvěryhodnějšími strategickými partnery". Výsledkem moskevských jednání čínského prezidenta s ruským protějškem Vladimirem Putinem byly přes dvě desítky politických deklarací a mezivládních dohod o hospodářské spolupráci. Hodnota uzavřených kontraktů dosahuje deseti miliard dolarů.

Návrh na řešení korejského napětí a strategická aliance těchto dvou někdejších rivalů, mezi nimiž se v roce 1969 dokonce schylovalo k jaderné válce, může mít jediný cíl: rozdrobit americká spojenectví po celém světě. Navíc bude nyní pro USA obtížnější přiškrtit jaderný program Pchjongjangu. Pokud se Čína s Ruskem v zádech rozhodne uvolnit sankce, Spojené státy toho mnoho nezmůžou – ani se svými spojenci Japonskem a Jižní Koreou.