O všemožných změnách ústavy se u nás hovoří již dlouho. Na svém nedávném společném jednání se jim věnovaly i stálé komise Senátu a Poslanecké sněmovny pro ústavu. Další setkání je čeká příští měsíc. Potíž je v tom, že na těch nejdůležitějších úpravách našeho základního zákona se pravděpodobně neshodnou z jednoho jednoduchého důvodu: veřejná atmosféra jim není nakloněná, respektive názory občanů se v tomto ohledu natolik rozcházejí, že je lepší nic neměnit a držet se zpátky.

To se týká například toho, aby se usnadnilo podávání ústavní žaloby proti prezidentovi republiky tak, aby ji k Ústavnímu soudu podával Senát a nebyl k tomu nutný jako doposud souhlas dolní komory Parlamentu. Jakákoliv změna tohoto typu, byť by se už nevztahovala na aktuálně působícího prezidenta, se bude vždycky velmi snadno interpretovat nejen jako útok na toho, kdo funkci zrovna vykonává, ale také jako atak na samotný prezidentský majestát, který se u velké většiny veřejnosti stále těší značné úctě a vážnosti.

To vše by bylo vnímáno ještě silněji vzhledem k tomu, že máme za sebou neúspěšný pokus takovou žalobu schválit, který selhal právě na tom, že jí nevyslovila svůj souhlas Poslanecká sněmovna. Podobně ale mohou dopadnout i veškeré další snahy ústavu zpřesňovat a upravovat takovým způsobem, aby prezidentovi v různých situacích, kdy třeba někoho pověřuje, jmenuje, odvolává nebo přijímá něčí demisi atd., byly dány přesné lhůty, dokdy má daný úkon vykonat.

Nyní se hlava státu odvolává na to, že jí ústava konkrétní termíny, dokdy má to či ono udělat, nedává. Výsledkem je pak to, že některé věci se nejen dlouho táhnou, ale prezident především tuhle okolnost využívá k tomu, aby vytvářel nátlak na vládu a jejího předsedu a prosadil si takové řešení nastalé situace, které sám považuje za nejvhodnější.

Kdyby existovaly vážné snahy ústavu v tomto smyslu zpřesnit a stanovit lhůty, kterých by se prezident musel držet, jistě by se objevily námitky, že je to omezování přímo volené hlavy státu a že část poslanců a senátorů se prezidentovi pokouší nasadit kazajku. Má se podle nich laskavě řídit tím, co by oni rádi, a ne aktivně vstupovat do hry na základě svého uvážení.

Nejjednodušší cesta, jak změnit ústavu

Mnoho občanů to bude vnímat podobně. Mohou se ptát, k čemu si potom prezidenta sami volíme, když nemá mít možnost se ani pořádně projevit a zachovat se podle toho, co uzná za vhodné. Má snad být poslušným panákem, který skáče, jak politické strany pískají? Není taková hlava státu k ničemu? Neměla by do politického dění zasahovat více, když ji lidé volí?

A část politiků tomu určitě půjde naproti a bude halekat, že jde o snahu zneškodnit prezidenta, který má výrazně větší legitimitu než partaje, které změnu prosazují. Navíc vzhledem k tomu, že současná hlava státu by takové návrhy brala jako útok na sebe, i kdyby se na ni vztahovat neměly, část politické reprezentace, která ví, že prezidenta bude ještě potřebovat, by se tímto směrem nikdy neodvážila jít.

Plyne z toho jediné: všechny změny ústavy, které by zpřesňovaly postavení prezidenta a výkon jeho pravomocí, případně by usnadňovaly možnost podávat na něj ústavní žalobu, nebudou mít výraznější šanci na to, aby oběma komorami parlamentu prošly do té doby, dokud nebudou pozitivně rezonovat i mezi občany.

Musí to být podobné, jako když po volbě prezidenta Václava Klause Poslaneckou sněmovnou a Senátem v roce 2008 panovalo mezi širokou veřejností obecné znechucení z tohoto způsobu volby a na politiky byl vytvářen značný tlak, aby se výběru prezidenta vzdali a nechali ho vybírat lidmi ve volbě přímé.

Něco takového ale není ve hře, protože veřejnost jako celek s působením hlavy státu a se současnou úpravou jeho pravomocí (a také s přímou volbou) zase tak nespokojená není, takže z jejího pohledu není důvod nic měnit. Podle zářijového průzkumu CVVM prezidentovi rozhodně nebo spíše důvěřuje 49 procent respondentů a rozhodně nebo spíše mu nedůvěřuje 48 procent (a tři procenta neví).

Nejjednodušší cestou, jak se k těmto změnám dobrat, by bylo, kdyby je prosazovala a aktivně si přála sama hlava státu. Třeba ta, která na Pražský hrad přijde po prezidentovi Zemanovi. Pokud by ten, kdo by prošel přímou volbou, vítal zpřesnění některých svých pravomocí, doplnění zmiňovaných lhůt a nakonec i úpravu ústavní žaloby na sebe sama, aby její podání nebylo takřka nemožné, jako je tomu teď, šance na zavedení takových změn ústavy by se výrazně zvýšily.

Trojice velkých polistopadových politiků

Ve všech ostatních případech hrozí, že se kolem nich rozpoutá politický boj, ve kterém bude mít navrch prezident, a to z jednoduchého důvodu: Lidé si ho zvolili a ve sporech s ostatními politickými aktéry mu důvěřují, jsou na jeho straně a nelíbí se jim, když mu ostatní házejí klacky pod nohy a snaží se ho omezit.

Zásadní proto bude, kdo prezidenta Zemana na Hradě v následujících letech vystřídá. Dotyčný bude mít několik možností, jak se zachovat. Jednak výše naznačenou, kdy by mohl podporovat zpřesnění prezidentských pravomocí a vrácení hlavy státu (a tedy i jeho nástupců) do určitých mantinelů. Případně se sám svým chováním (které by respektovalo, že prezident z výkonu své funkce není odpovědný a vrcholným orgánem výkonné moci je vláda) může snažit aktuální praxí překrýt expanzivní počínání svého předchůdce.

Třetí možností potom je, že s vervou a elánem bude pokračovat tam, kde současný prezident skončí. A bude dál vládě fušovat do řemesla a stále více mluvit do některých jejích klíčových záměrů a rozhodnutí a do toho, kdo se má stát ministrem.

Když se rozhlédneme po české politické krajině a zamyslíme se nad celkovým společenským ovzduším, tendencemi, trendy a dynamikou veřejného dění, můžeme pozorovat dvě osobnosti, které v následujících několika volebních obdobích mají nemalou šanci uspět v přímé volbě prezidenta: Je to Andrej Babiš a Václav Klaus mladší.

Můžeme si stokrát myslet, že prezident, který nastoupí po Miloši Zemanovi, nebude mít tak silné postavení jako on, nebude mít takové možnosti dále rozšiřovat svůj vliv a bude také pod kontrolou řady aktérů. Protože současná hlava státu patří do trojice velkých polistopadových politiků Havel-Klaus-Zeman, kdežto jeho nástupce touto devízou disponovat nebude, a proto bude ve výsledku mnohem slabší.

Proti sobě naladěné tábory

Tahle úvaha však opomíjí několik důležitých faktorů. Jeden z nich je, jak významné zastání bude mít budoucí prezident v Poslanecké sněmovně. Jestli zde bude například působit početně dobře zastoupená politická strana, která se k němu bude hlásit, nebo jestli se třeba i nestane to, že hlavou státu bude zvolen někdo, kdo bude mít ve sněmovně spolehlivou většinu, která mu bude zavázaná.

Jak pevná takhle vazba bude spolu s tím, jak dominantní a konfliktní bude osobnost působící zrovna v premiérském křesle, sehraje podstatnou roli v tom, jestli pozice nového prezidenta bude srovnatelná s tou, které se těší Zeman. Klíčová je právě existence takové sněmovní většiny a předsedy vlády, kteří jsou k prezidentovi loajální či dokonce servilní, nebo zda jsou na druhé straně ochotní s ním jít do střetu a nic mu nedarují.

Dalším důležitým faktorem je, jaká bude celková společenská atmosféra. Čím více se vyhrotí a čím výraznější bude existence polarizovaných a proti sobě mobilizovatelných a naladěných táborů, tím větší to bude příležitost pro hlavu státu, která se to rozhodne umně využívat. Z jejich konfliktu může těžit, čerpat energii a odvozovat svá témata, a obnovovat tak svoji popularitu a legitimitu.

Nikdo jiný než Babiš a Klaus mladší (tedy kromě Zemana) neumí tak dovedně využívat nálad veřejnosti. Každý to dělá trochu jiným způsobem, oba si v tom však počínají velmi obratně. V tomhle ohledu nemají konkurenci. Oba jsou velmi viditelní, z pohledu voličů to není tak, že by se odněkud zjevili, a byť premiér Babiš v různých tématech lavíruje, nedá se říct, že by byl šedivý a bez názoru a občané si ho neměli kam zařadit. Jeden z nich už velmi silné politické hnutí ve sněmovně má. Druhý ho dost možná bude mít po příštích sněmovních volbách.

Co z toho vyplývá? Snahy měnit ústavu výše naznačeným směrem mají stejnou naději na úspěch, jako měla ústavní žaloba proti prezidentovi, kterou navrhl Senát a neschválila sněmovna. O to důležitější bude, kdo se hlavou státu stane, jaké bude složení dolní komory a kdo zaujme post premiéra.

V roce 2023, kdy se má konat příští volba prezidenta, pokud to bude v řádném termínu, bude Andreji Babišovi 68 let a Václavu Klausovi mladšímu 53 let. Když to trochu přeženeme a vyhrotíme, protože budoucnost neznáme, můžeme si představit, že nám tahle dvojice bude z Pražského hradu vládnout až do roku 2043. Pokud se to někomu nelíbí, má dost času se přičinit o to, aby to dopadlo jinak.