Domluvit se všude na světě je asi tajným snem každého turisty. A tak asi potěší zjištění, že podle odborníků existuje univerzální slůvko, které je společné pro všechny jazyky.

Následují členové zvířecí smečky svého alfa samce automaticky, anebo mezi sebou svou volbu nějak komunikují? Odpověď  na to se snažili najít vědci z australské Univerzity Nového Jižního Walesu, kteří studovali psy hyenovité. Závěrem pozorování je, že zvířata docházejí ke konsensu díky kýchání.

Medicínská škatulata jsou v plném proudu. Na Západ míří stále více lékařů z Česka nebo Polska, k nám zase třeba z Ukrajiny nebo z Afriky a Asie. Na tom by nebylo nic divného: lidské tělo je všude stejné a není nejmenší důvod pochybovat o odborné způsobilosti pánů doktorů z ciziny. Ale jak je to s jejich jazykovými znalostmi? Nehrozí kvůli nedorozumění těžké přehmaty, které mohou v krajním případě skončit i smrtí pacienta?

Audiofil neboli člověk, který si potrpí na kvalitní reprodukci hudby. Nebo taky stereobuzna – aspoň podle internetového slovníku Čeština 2.0, který v tuto chvíli obsahuje přes sedm tisíc převážně slangových a často, jemně řečeno, méně korektních výrazů. Každý týden jich v průměru přibývá kolem osmdesáti.

O tom, že se jazyky v čase mění, nemůže být pochyb. Nemusíme jít ani tak daleko, jako do renesance – stačí porovnat dnešní češtinu třeba s tím, jak se mezi sebou bavili naši předkové před sto lety. Když vyrazíme dále do minulosti, můžeme sledovat příbuzenské vztahy mezi jednotlivými jazyky a jejich spojování do jazykových rodin, jako je například indoevropská. 

Napadlo vás někdy, proč v Čechách pes štěká "haf haf", zatímco v Anglii nebo Americe dělá "woof"? Proč u nás krávy bučí, zatímco v Anglii dělají "moo", ale české kočičí "mňau" se od anglického "miau" téměř neliší?