Pokud se o nějaké evropské zemi dá říct, že prověrky jazykových schopností svých lékařů značně odbývá, pak je to Švýcarsko. A na tom se nebude v dohledné době nic měnit, i když to může mít fatální následky. Před několika lety se tu stal případ, kdy pacient na psychiatrii zemřel na otravu krve. Přišlo se na ni totiž příliš pozdě. Muž si sice stěžoval lékaři na nevolnost, nicméně pan doktor mu nerozuměl, vzpomíná prezidentka nadace na ochranu pacientů Margit Kesslerová. Podle ní je situace v zemi neudržitelná, protože tu pracuje čím dál tím více lékařů, kteří nemluví ani jedním ze zdejších čtyř úředních jazyků.

A případů nedorozumění přibývá. Nejsou sice tak fatální, ale to je podle Kesslerové jen náhoda a otázka času. Jedna pacientka s nemocnou ledvinou například obdržela od španělského lékaře recept na nové léky, aniž jí dokázal vysvětlit proč. Neuměl totiž německy. Jiní zase dostávají po operaci propouštěcí zprávu v angličtině.

Bez cizinců by to nešlo

Švýcarským nemocnicím chybějí lékaři, praktičtí lékaři v okrajových regionech hledají nástupce jen s obtížemi, a tak musí na volná místa nastoupit páni doktoři z ciziny. Zahraniční diplom má v zemi podle lékařské komory FMH už na 12 tisíc lékařů , tedy každý třetí. To je dvakrát víc než ještě před deseti lety. Je sice pravda, že většina jich je z Německa, prudce ale stoupl počet příchozích z evropských zemí, kde se nemluví německy, francouzsky ani italsky – hlavně z Rumunska, Polska a Maďarska. Bez nich to zkrátka nejde.

V posledních dvaceti letech si švýcarské zdravotnictví vychovalo příliš málo nových lékařů. Počet studijních míst se ale za posledních deset let zdvojnásobil a experti předpokládají, že za dvanáct let už by měla země mít dost vlastních doktorů. S jejich nedostatkem se přitom potýká i sousední Německo nebo Rakousko a i Česká lékařská komora dlouhodobě upozorňuje na odchody zdravotníků a nedostatek personálu v českých nemocnicích.

Švýcarsko ke zkouškám přistupuje krajně liknavě

Pro zajištění kvality zdravotní péče bojuje švýcarská lékařská komora za přísnější kritéria pro zaměstnání zahraničních lékařů, včetně jazykových zkoušek. Při revizi zdravotnického zákona před dvěma lety ale se svými požadavky neuspěla. Jazykové znalosti se sice požadují, jejich úroveň ale posuzuje podle svých vlastních kritérií a potřeb výhradně zaměstnavatel, tedy kliniky a nemocnice. U soukromých lékařů to je zase v kompetenci kantonálních úřadů, které si také určují vlastní pravidla.

Navíc existují rozdílné názory na to, zda opravdu musí umět jazyk i lékaři, kteří nepřicházejí do styku s pacienty – například patologové. Úřady jsou přesvědčeny, že nikoliv, lékařská komora tvrdí opak. Komunikace je podle ní ve zdravotnictví alfou a omegou. V nemocnicích jde o týmovou práci, která je bez znalosti jazyka nemyslitelná, a u praktického lékaře je pohovor zpravidla stejně důležitý jako samotné ošetření.

Z celé Evropy mají ve Švýcarsku nejliknavější přístup k jazykovým znalostem lékařů. Dokonce i pro uchazeče o pečovatelskou službu jsou tu v tomto ohledu přísnější kritéria, o jiných zemích nemluvě. V Jižním Tyrolsku například musejí skládat zkoušky z němčiny i italštiny, v Německu je vedle zkoušky nutný i simulovaný rozhovor s pacientem a ve Velké Británii byla nedávno zvýšena potřebná jazyková znalost na úroveň C. Důvodem bylo to, že se zde vinou jazykových nedorozumění mezi lékaři a pacienty objevily případy úmrtí, píše švýcarský magazín Beobachter.

U nás jazykové problémy nejsou

Počet lékařů ze zahraničí roste i u nás, jazykové problémy podobného charakteru se ale zpravidla nevyskytují. Už jen proto, že většina jich pochází ze Slovenska, navíc tu mnozí z nich dříve studovali a po studiích zůstali. Zvyšuje se i počet lékařů ze zemí bývalého Sovětského svazu, počet těch ukrajinských se například za posledních deset let zvýšil třináctkrát, ruských čtyřikrát.

Nemocnice si spolupráci s lékaři z ciziny vesměs chválí a dobré zkušenosti mají i s lékaři z Afriky či Asie. Mnozí cizinci u nás zůstanou natrvalo, získávají české občanství a budují si kariéru - profesní i akademickou.

Podle zákona musí být každý lékař, který vykonává na území ČR lékařské povolání, členem České lékařské komory (ČLK). Ta po svém vzniku v roce 1991 evidovala 403 cizinců, od té doby se jejich počet zvýšil více než šestkrát. V roce 2015 jich bylo 2557 a tvořili zhruba pět procent členů komory. ČLK ovšem tvrdí, že někteří lékaři nemají aprobační zkoušku, v níž se ověřují odborné dovednosti i znalost českého jazyka. Ministerstvo jim sice může povolit výkon povolání i bez složení zkoušky, ale jen na časově omezený úsek a pod dohledem lékaře.

Do ciziny míří i čeští lékaři

Také čeští lékaři míří do ciziny, podle odhadu ČLK jich tam ročně odejdou až čtyři stovky. Například nemocnice v Německu a Rakousku jim nabízejí kromě vyšších platů i další výhody, jako je ubytování, příspěvek na stěhování, školy pro děti či jazykové kurzy. Zájem mají především o nemocniční lékaře, zdravotní sestry i pečovatele. Pracovat v zahraničí plánuje po skončení studia více než čtvrtina českých studentů lékařských fakult v Česku, při započítání zahraničních studentů dokonce téměř třetina. Tento údaj ale může být ovlivněn tím, že zahraniční studenti se chtějí vrátit do své domovské země.