Kristýnin příchod na svět byl kuriózní. Narodila se 18. prosince 1626 s hustou kšticí vlasů, její tělo bylo pokryto tmavými chloupky a křičela prý tuze silným hlasem. Porodní báby ji omylem považovali za chlapce! Vše se sice brzy vyjasnilo a král Gustav II. Adolf, který po třech zemřelých dětech netrpělivě očekával dědice, vzal záměnu pohlaví s humorem. Údajně to komentoval slovy: "Bude chytrá, ztropila si z nás všech blázny!" Kristýnina matka, německá šlechtična Marie Eleonora, nesla příhodu mnohem hůř a nepěkně to prý ovlivnilo vztah k dceři.

Král měl pravdu. Kristýna se stala jednou z nejvzdělanějších žen Evropy, on sám ovšem neměl šanci to spatřit. Zahynul v listopadu 1632 v bitvě u Lützenu, do Švédska dorazila zpráva až počátkem prosince. Dcerka zdědila trůn v zemi, která za vlády jejího otce výrazně rozšířila své hranice a bohatla. Ovšem až do jejích osmnácti let za ni vládla regentská rada.

Kristýnu pak měla v péči její teta Kateřina Švédská. Marie Eleonora trpěla po smrti manžela velkými psychickými problémy, odmítala jej nechat pohřbít, vykázala i svou švagrovou a chtěla jí zamezit ve styku s dcerou. Pak ale zasáhl švédský kancléř Axel Oxenstiern. Marii Eleonoru odklidili do ústraní a Kristýna zůstala pod dohledem tety. Král byl pohřben až rok a osm měsíců po své smrti.

Poté, co v roce 1638 zemřela i Kateřina, bylo rozhodnuto, že na jedenáctiletou Kristýnu dohlédne několik žen, aby si k žádné nevytvořila příliš blízký vztah.

Dle otcova nařízení, které vydal před odjezdem do vřavy třicetileté války, se dědičce trůnu dostalo také řádného "chlapeckého" vzdělání. Učila se náboženství, filozofii, politice, řečtině, latině a sedmi dalším jazykům. Jezdila na koni, střílela, zbožňovala lov.

Studovala deset hodin denně a zřídka prý spala více než tři hodiny. Již ve čtrnácti se jevila jako bystrá, inteligentní mladá dáma a účastnila se politických porad.

Malá a postižená

Co se osobního života týče, její první láskou byl prý její bratranec Karl Gustav Falcký, vzájemné city však prý později zeslábly. Okolo jejích vztahů se později vedly dohady - přitahovali ji muži, ovšem spíše z intelektuálního hlediska, nechtěla se vdávat. Zároveň se hovoří o tom, že možná udržovala lesbické vztahy. A velkou otázkou je, zda se nenarodila jako intersexuálka.

Její vzhled byl výstřední. Již od dětství nosila mužské střevíce, měla těžce zkrotitelnou hřívu kudrnatých vlasů, o niž se příliš nestarala, oblékání jí prý zabralo zhruba čtvrt hodiny, přitom jiné dámy se strojily mnohonásobně déle.

Nebyla také považována za krasavici. Příliš nevyrostla, měla trochu zavalitou postavu a kvůli úrazu z dětství trpěla lehkým, ale viditelným fyzickým postiženým. Na druhou stranu měla velice krásné oči a jemnou pleť.

Vydatná kořist z Prahy

V roce 1644 bylo Kristýně 18 let a mohla usednout na trůn, korunovace však byla odložena kvůli válce s Dánskem.

Pro Kristýninu vládu je příznačné, že se snažila ze svého dvora udělat centrum kultury a vzdělanosti, což dle jejího názoru v té době Švédsku značně chybělo. Mladá královna měla v plánu založit univerzitu, zvala učence z celé Evropy, včetně francouzského filozofa Reného Descartese. S ním se i několikrát setkala, načež se ve Švédsku rozstonal a zemřel na zápal plic.

Kristýna byla prostě hladová po umění i poznání, k čemuž jí napomáhala i štědrá kořist Švédů rabujících v cizině během pokračující třicetileté války. A obzvlášť tučná nadílka pak přišla v roce 1648 z Prahy, kde nechala vyrabovat a uloupit věhlasné rudolfinské sbírky.

Pikantní bylo i to, že s kořistí přicházely do přísně luteránského Švédska katolické knihy a spisy, k nimž tak měla královna přístup, ačkoliv jiní by za koketování s katolickou vírou byli přísně potrestáni. Nicméně samotnou Kristýnu katolictví prý jistým způsobem fascinovalo již od dětství a její náklonnost v průběhu let vzrůstala, čemuž napomáhaly i učené besedy.

Královna si ostatně potrpěla hlavně na duchovní slasti - vedle nezájmu o módu byla i celkem asketická v jídle a doslova nesnášela alkohol. I tak však její dvůr polykal spoustu peněz.

Začátek konce

Na korunovaci došlo až v roce 1650, dva roky po uzavření vestfálského míru. A jednalo se o vskutku velkou akci, která trvala několik týdnů. Královně však na trůně zbývaly čtyři roky. Nebylo jí ani pětadvacet, když se v důsledku mnohaletého vypětí a přepínání nervově zhroutila. Už dříve zařídila, aby se jejím následovníkem stal její bratranec Karel Gustav. A ten po ní na trůn také nastoupil.

Zároveň její popularitě nesvědčilo, že značně rozdávala půdu i tituly, čímž popuzovala švédskou šlechtu. A důležitá byla i její postupná cesta ke konverzi. Lákala ji katolická Evropa a katolictví vůbec. Být tajnou katoličkou a zároveň vládnout Švédsku ovšem nepřipadalo v úvahu. Kristýna abdikovala v červnu 1654 ve svých 27 letech. Během abdikace odkládala jednotlivé části panovnického oděvu, až došlo i na korunu.

Jako důvod svého odchodu uváděla jak svou lásku k umění, tak i zdravotní důvody, o katolictví ve své vlasti samozřejmě mluvit nemohla. Pár dnů nato vyrazila ze země vstříc novému životu - v přestrojení za muže, neboť vztahy se sousedním Dánskem nebyly stále nic moc. Vezla s sebou gobelíny, desítky obrazů, sbírky mincí a tisíce knih.

Co by na to řekl otec?

Kristýna nakonec po nějakou dobu zakotvila ve Španělském Nizozemí a ještě v prosinci 1654 konvertovala ke katolické víře - tajně, aby nebyla ohrožena její vyřizovaná švédská apanáž i majetek, z čehož měla žít. Zdlouhavě zařizovala získání hotovosti a nějakou dobu zápasila s finančními problémy, kvůli čemuž začala rozprodávat své cennosti. Její nová víra nebyla veřejně známa, tudíž sice žila pod španělskou ochranou, ale král ji nemohl otevřeně podporovat.

Teprve na podzim 1655 vyrazila dále do Říma a teprve v Innsbrucku slavnostně oznámila přestup ke katolictví. Konaly se velké oslavy, které pořádně zahýbaly rozpočtem rakouského arcivévody Ferdinanda Karla Tyrolského.

Kristýna triumfálně dorazila do Říma těsně před Štědrým dnem. Políbila papežovi nohy, o Vánocích byla oficiálně biřmována a z Kristýny Augusty se stala Kristýna Marie Alexandra. Pro papeže Alexandra VII. to byl triumf - dcera protestantského krále, který dlouhá léta bojoval proti katolíkům, se sama stala katoličkou. Dostalo se jí nevídané cti, když mohla povečeřet s papežem, a byla též nějakou dobu jeho hostem. Konaly se velkolepé barokní slavnosti.

Spojila se s Mazarinem

Posléze se Kristýna usadila v přepychovém paláci Farnese. Dobré oko časem u papeže ztratila - moc se mu nelíbilo, že spíš než o záležitosti víry se zajímá o kulturní a společenský život. Výstřednost a svoboda jí také zůstaly. V paláci fungovala jakási kulturní akademie, Kristýna volně konverzovala s muži. S kardinálem Deciem Azzolinem si prý dokonce byla tak blízká, až mu papež omezil její návštěvy. Přátelství tím však neskončilo.

Kristýna nicméně začala fušovat do politiky. Ačkoliv zpočátku úzce spolupracovala se Španěly, začala se přiklánět k Francouzům. Důvod? Možnost být opět královnou a zároveň zůstat v Itálii. Španělé totiž v té době ovládali Neapolské království a Kristýna se nadchla pro plán francouzského kardinála a politika Mazarina na získání Neapole. S tím, že ona se stane neapolskou královnou a po její smrti připadne oblast opět Francouzům.

Plán vypadal dobře. Byla by opět panovnicí se slušnými příjmy, protože ty ze Švédska přicházely s potížemi. Zároveň by zůstala v kulturním okruhu, který milovala. Po sérii tajných jednání se Kristýna vydala oficiálně na cestu do Švédska, ve skutečnosti však přijela do Francie, kde pro ni v různých místech bylo připraveno velké přivítání, což vyvrcholilo pořádnou slávou v Paříži. Tam také v září 1656 uzavřela dohodu o tom, že bude v čele francouzského tažení do Neapole a stane se tamní doživotní královnou. Do Francie se vrátila ještě v roce 1657, už bez ovací, a pobývala v paláci Fontainebleau.

Kristýnina velká chyba

A právě tam udělala osudovou chybu. Po několik měsíců podezírala markýze Giana Rinalda Monaldeschiho, že k ní není loajální, a nechala sledovat jeho korespondenci. Načež zjistila, že vyzradil plány na obsazení Neapole Španělům. Jednoho odpoledne si ho předvolala do Jelení galerie a konfrontovala ho s dopisy. Pak obvinila markýze ze zrady a nechala ho napospas vojákům.

Monaldeschi i kněz, který ho měl vyzpovídat, prý královnu prosili o milost, ale marně. Vojáci nakonec markýze ubodali. A to tak nešťastným způsobem, že umíral velice dlouho - i vzhledem k tomu, že měl na sobě svou kroužkovou košili. Kristýna pak zaplatila pohřeb a nechala sloužit zádušní mše, zle si však pokazila pověst. Jednala podle platných zákonů, ale z politického a diplomatického hlediska to nebyl rozumný počin.

Mazarin chtěl, aby vše utajila, ale Kristýně její rozhodnutí přišlo jako adekvátní trest za zradu. Začaly kolovat drby, že nechala příšerným způsobem popravit markýze jako svého milence. Nikdy už nezískala zpátky své někdejší renomé a poté, co se vrátila do Itálie, se od ní odvrátil i papež. Pomlouvali ji jako cizí "barbarku", která nechala zabít Itala.

Jejím domovem se stal římský palác Riaro. Obklopila se tu vším, co měla ráda. Do Švédska zavítala už jen dvakrát, koncem 60. let se také pokusila stát se polskou královnou, v čemž ji podporoval i nový papež Kliment IX., ovšem neuspěla. Ještě předtím udělala u příležitosti zvolení Klimenta IX. papežem oslavu v Hamburku, což však rozlítilo tamní protestanty, a měla co dělat, aby nepadla do zajetí. Utekla v převleku.

V roce 1668 se počtvrté vrátila Říma - a už tam zůstala. Výstřední duch ji neopustil. Založila v Římě veřejné divadlo, ovšem papež Kliment X. byl toho názoru, že divadlo má neblahý vliv na lid. Když další papež, Inocenc XI., zakázal ženám tančit a zpívat na veřejnosti, nechala je vystupovat ve svém paláci. Poté, co Ludvík XIV. zrušil Edikt nantský, čímž uvrhl hugenoty do ilegality, napsala rozhořčený dopis francouzskému velvyslanci.

V únoru 1689 vážně onemocněla. Trpěla cukrovkou a následně se přidala i infekce, jíž podlehla 19. dubna 1689 v paláci Corsini. Bylo jí 62 let.

Přála si skromný pohřeb, ale její přítel Azzollino jí nechal vystrojit honosné rozloučení. Právě on zdědil také část jejích sbírek.

Kristýna je jednou z mála žen, kterým se dostalo cti, aby byly pohřbeny v bazilice svatého Petra - dalšími jsou Matylda Toskánská a Maria Clementina Sobieska.