Už rodina, do níž se Nora 18. prosince 1888 narodila, byla krapet výstřední. Její otec Zdenko Radslav z chlumecké hraběcí větve rodu Kinských pendloval po Evropě, miloval lov, měl sklony k požitkářství, bláznivým kouskům a také velkou slabost pro koně. Po svém bezdětném strýci Oktaviánovi Josefovi Kinském ostatně vedle majorátu zdědil i chov koní Kinských. Byl výborný jezdec a na koni skvěle jezdily také jeho děti.

Ty nechal vychovat v poněkud méně sešněrovaném duchu. Se svou manželkou, uherskou šlechtičnou Georginou, jich měl devět - a z toho šest dcer. Nora přišla na svět jako šestá v pořadí.

Byla prý energická, zvídavá, nadaná - a narážela na hranice svého privilegovaného stavu. Zatímco mladé ženy z neurozených kruhů v té době už v Rakousku pronikaly, byť s obtížemi a omezeními, na univerzity, pro mladou šlechtičnu bylo něco takového příliš výstřední. Šlechtické dívky se vzdělávaly doma, a stejně tak Nora, byť po klasickém vzdělání prý velice toužila.

Žila tak v určitém paradoxu - ačkoliv už před válkou mluvila šesti jazyky a později dokonce osmi, neměla formální maturitu. Vzdělávala se alespoň doma, nasávala vědomosti a v roce 1908 jí, už jako dospělé dívce, najali dalšího domácího učitele. Byl jím ředitel chlumecké školy Leopold Novák, který měl velice dobrou profesní pověst. Právě v té době začala s prvními překladatelskými pokusy. Společnosti se nevyhýbala, vdavky ji však nelákaly.

Zato už v době, kdy vypukla první světové válka, za sebou měla ošetřovatelský kurz Červeného kříže a na zámečku Zapeč v Chlumci nad Cidlinou zřídila lazaret, kde pečovala o zraněné vojáky.

Na podzim 1914 také přišla o jednoho ze svých bratrů Norberta, který padl na východní frontě. Pro rodinu to nebyla jediná válečná ztráta...

Netradiční cesta mladé šlechtičny

Nora se už dlouho před válkou zajímala o Rusko, ostatně její babička Ifigenie (z otcovy strany) pocházela z gruzínské šlechtické rodiny. V roce 1915 si tedy zažádala o účast na humanitární cestě zdravotních sester Červeného kříže po ruských zajateckých táborech. Nora byla ve svých 27 letech údajně nejmladší z celé expedice, navíc neprovdaná.

Jejich ruské putování začalo v Petrohradu, poté se vydaly do táborů na Sibiři a Kavkaze, kde mnohdy panovaly příšerné podmínky, mezi zajatci řádil skvrnitý tyfus a častá byla i tuberkulóza. Tehdy už byl v zajetí též Nořin nejmladší bratr Radslav Zdenko a také jeho přítel Ferdinand Wilczek, s nimiž se setkala v Omsku.

Když Nora přijela do Ruska, byla nejspíš celkem naivní a přece jen konzervativně vychovávaná mladá žena. Rychle se však zocelila. Ke konci mise se pak rozhodla v Rusku zůstat a obdržela povolení i určitou finanční podporu od ministerstva války.

Působila pak v Astrachani, na Volze. Byla prý obětavá, pracovitá a odvážná. V Rusku také zažila celý bouřlivý rok 1917. Šlo jí několikrát o život, potýkala s žalostnými hygienickými podmínkami, onemocněla.

Už zpočátku byla jako sestra z Rakouska podezřelá. Později, během bolševické revoluce, jí však přitížil i její aristokratický původ, který jí kdysi spíše otevíral dveře. Ostatně jako sestra Červeného kříže se prý setkala i s matkou cara Mikuláše II. Marií Fjodorovnou.

Počátkem roku 1918 se Nora vydala na dramatickou několikaměsíční cestu domů. Nějakou dobu strávila právě v Gruzii, posléze však utíkala z Ruska s falešnými papíry, špinavými vagony a s nedostatkem jídla.

Nora měla obavy i z českých legionářů. Ač byla ze staré české šlechtické rodiny, češtinu ovládala od dětství a českou otázkou se také dlouhodobě zabývala. Během své sesterské mise tak zpočátku evidovala přeběhlíky z rakouské armády, což jí prý popularitu u legionářů rozhodně nepřineslo. Nakonec se však na podzim roku 1918 dostala do rakouské monarchie, která v té době už dýchala z posledního, a poté dorazila i na chlumecké panství.

Krátký nový život

Nora se domů vrátila živá, nikoliv však zdravá. Krátce po válce se prý zhroutila a musela se šetřit. Začala znovu překládat a zvykat si na život mimo Rusko, navíc ve zbrusu novém státě. Její nejstarší bratr František Xaver se z války vrátil jako invalida s doživotními následky, manžel sestry Hanny, která se vdávala krátce před počátkem války, zahynul už v roce 1916. Hanna i další ze sester Margit v monarchii také působily jako ošetřovatelky.

Bratr Zdenko Radslav se po návratu z ruského zajetí - po určitém váhání, neboť jej nějakou dobu vázala loajalita k císaři - zapojil do dění v rodícím se Československu. Staré pořádky nechal za sebou. Mimochodem, s Norou ho kromě blízkého vztahu a ruské zkušenosti spojoval i velký talent na jazyky.

Zdenko Radslav si vzal Eleonorou rozenou Clam-Gallasovou, jejíž první manžel Karel V. ze Schwarzenbergu zemřel na frontě na úplavici. Rovnou tak vyženil dva syny, spolu pak měli ještě další dva chlapce a dceru. A šťastné manželství.

Zdenko Radslav koncem 30. let také podepsal prohlášení české šlechty proti nacismu. Během protektorátu mu tak nacisté zabavili rodový majetek, zámek Karlova Koruna navíc v roce 1943 vyhořel. A ač rodina získala po válce majetek zpátky, neužila si ho dlouho a po únorovém převratu odešla do zahraničí.

Nora se po návratu sblížila s o několik roků mladším Ferdinandem Wilczekem. Vzali se v lednu 1921 ve Vídni a později žili krátce ve Štýrském Hradci. Tam Nora přivedla na svět své první dítě - dceru Georginu. Později přesídlili do Slezska, kde Ferdinand mimo jiné působil ve vedení Wilczkových dolů. Nora dál studovala, opět alespoň v domácích podmínkách, její plány do budoucna se jí už nepovedlo zrealizovat. Zemřela v pouhých 35 letech, v březnu 1923, při porodu svého druhého dítěte.

O desítky let později Monika Czerninová napsala o své příbuzné biografický román a natočila dokumentární film. Nořina dcera Georgina se později provdala do Lichtenštejnska a byla matkou současného knížete Jana Adama II.