Nutno podotknout, že bratrů Škorpilů bylo více – rovných sedm. Rodištěm jim bylo Vysoké Mýto ve východních Čechách, a všichni se nějakým způsobem zajímali o historii a archeologii. Nejstarší Ladislav odjel do Ruska a vyučoval na gymnáziích v Petrohradě, Jaltě a Kerči, kde se stal ředitelem muzea.

Zde také roku 1918 zahynul, pravděpodobně násilnou smrtí. Václav založil muzeum v rodném Mýtě, Josef v Plzni, Rudolf se zabýval jihočeskou gotikou a Leopold sběratelskou činností na Kralupsku. A Hermenegildovi s Karlem se stalo domovem Bulharsko.

Jen pro vysvětlení – neobvyklé jméno Hermenegild, zkracované někdy na Hermana, se v rodině objevovalo dědičně, a to od té doby, kdy vzdálený příbuzný kaplan Tůma takto pojmenoval svého synovce podle přesvědčení, že novorozenci se mají křtít jménem světce, na jehož svátek přijdou na svět.

Protestující sestře ho prý musel napsat křídou na dveře, aby si Hermenegilda vůbec zapamatovala. Ostatně jejich bratranec Jireček, další významný Čech v Bulharsku, byl také pokřtěn coby Hermenegild, používal však raději slovanské jméno Konstantin.

Rodné vysokomýtské gymnázium poskytlo Škorpilům evidentně dobrý pedagogický základ. Mladíci se z něj postupně přesouvali na pražskou Filosofickou fakultu, pod jejíž střechu se tehdy vešlo mnohé, např. matematika, kterou zde studoval Karel, navštěvující mimochodem zdejší přednášky spolu se studentem Nikolou Teslou.

Na to, aby dospěli až k doktorátu, měli ovšem mladí Škorpilové poněkud neklidnou krev. Nejprve propadl Ladislav kouzlu jižního Ruska, zanedlouho Karel a Hermenegild romantice Balkánu, kam je ovšem lákaly také nové pracovní příležitosti.

V Bulharsku se totiž po osvobození od turecké okupace a získání samostatnosti roku 1878 otevřelo široké pole působnosti, což mnoho Čechů využilo. Nový stát potřeboval odborníky v nejrůznějších sférách. V průmyslu, dopravě, kultuře i ve státní správě, všude bylo potřeba pomoci a všude také byla nová pracovní místa.

A tak do země přijíždějí Proškovi (dva bratři a dva bratranci), kteří staví sofijský Orlí a Lví most, železnici, ale také třeba pivovar. Jaroslav Věšín a Ivan Mrkvička malují bulharskou krajinu, Antonín Novák z Vinoře zakládá přímořský park ve Varně, Václav Dobruský se stává prvním ředitelem Národního archeologického muzea.

A bratranec Škorpilů Konstantin Jireček, první autor Dějin Bulharska, je přes své mládí ustanoven bulharským ministrem školství.

Bratři Škorpilové se do nového státu vypravili brzy po sobě, nejprve starší Hermenegild roku 1880 do Slivenu. Vyučuje a zabývá se přírodovědou a geologií, už roku 1882 vychází jeho první učebnice bulharského zeměpisu, mineralogie i geologická mapa jižního Bulharska. O dva roky později přicestuje i mladší Karel do Plovdivu.

Jeho syn Václav zaznamenává pěknou rodinnou vzpomínku:

"Jako svobodný žil otec v Plovdivu ještě se dvěma Čechy. Obývali opuštěný turecký dům s rozsáhlou zahradou. Místo hlídacího psa si opatřili ochočeného jelena, který převzal funkci hlídače. V době říje jelen neznal bratra, a tak se i obyvatelé museli opatrně plížit k vlastnímu obydlí. Domu říkali plovdivští Češi U tří bláznivých mládenců."

Přes své původní matematické zaměření je Karel uchvácen zdejšími starobylými památkami. Thrácké mohyly, zříceniny kostelů i hradů a starověké náhrobky s prastarými nápisy se v Bulharsku nacházejí opravdu všude a v hojném množství. Tak jako předtím Hermenegild, i Karel se nakonec začíná věnovat především archeologii.

Nejprve byl důležitým působištěm obou bratří Sliven s nově se rozvíjejícím textilním průmyslem, a to za vydatné pomoci českých odborníků z Liberce.

Škorpilovci tu založili první muzeum i první archeologický spolek. V divokých a opuštěných končinách pohoří Sakar a Strandža objevili bulharské megality. Některé stavby připomínaly jeskyně a mezi místními se tradovalo, že v nich kdysi bydleli poustevníci nebo obři. Bratři se mylně domnívali, že se jedná o galatské (keltské) památky, jejich starší minulost byla zjištěna teprve později.

Typickým jevem tehdejší bulharské krajiny byly mohyly. Lid je připisoval kralevici Markovi a bulharským hrdinům, Turci muslimským světcům a válečníkům. Zemědělcům sloužily při hlídání úrody na polích a vinicích, vojsku jako orientační body a signalizační stanoviště. Ruští důstojníci občas nějakou tu mohylu prokopali, většinou ovšem s nevalným výsledkem.

Škorpilové se jako první pustili do systematického výzkumu. Sepsali celou knihu s výstižným názvem Mogili, v níž vysvětlují účel i uspořádání mohyl, místa výskytu a dokonce i návod k správnému prokopání dle příručky českého docenta Niederleho.

Ovšem nejznámějším objevem, připsaným na konto Karla Škorpila, byla původní bulharská metropole, starobylé město Pliska. Dlouho se badatelé domnívali, že prvním hlavním sídlem bulharského státu byla Preslav. Karlova hypotéza preferovala Plisku, jejíž rozsáhlé ruiny byly považovány za veliký římský tábor.

"Cizinec" si svou umanutostí nadělal množství nepřátel, nakonec se však ukázalo, že se mýlili jeho oponenti; na obrovském území plném zřícenin se kdysi nacházel sídelní palác bulharských panovníků i zakladatele říše chána Kruma.

Opravdu obšírně se pak bratři věnovali Varně a okolí, památkám novějším i starším. Objevili první prehistorické sídliště na pobřeží i křesťanskou baziliku ze 4. století nedaleko varenského jezera.

Zvláště Hermenegildovi přirostl tento kraj k srdci, a zde byl také po své smrti roku 1925 pochován. Také Karel, který svého staršího bratra přežil o mnoho let a zemřel až ve válečném roce 1944, je pochován v bulharské půdě. Jeho hrob se nachází v Plisce, městě králů.

A ještě jedna pěkná vzpomínka syna Karla Škorpila:

"Přesvědčování vesničanů bylo zpočátku málo úspěšné. Velmi dlouho nedokázali pochopit, proč ten 'pán z města' hledá staré věci, a zpočátku soudili, že je asi 'hledač pokladů'. V severovýchodním Bulharsku, kde se ještě tehdy mluvilo převážně turecky, jej pojmenovali 'Bašmaldžije', to je Hlava/představený hledačů pokladů. Když zjistili, že z toho osobně nemá žádný zisk, věci ukládá do muzea a popisuje v knížkách, prohlásili jej prostě za blázna." Škorpil mladší se však nevzdal, trpělivě vysvětloval a přesvědčoval.

Nakonec měl úspěch. Lidé mu nosili své nálezy, a dokonce si vyškolil mnohé pomocníky právě z řad vesničanů. "Jméno Škorpil se stalo synonymem pro hledače starých věcí. Vesničané např. překřtili jednu stařenu, která sbírala staré památky a hledala místa pokladů, na "babu Škorpilu". Pozdější generace však už původ speciálního pojmenování neznala.

Škorpilovský rodinný dům najdete ve Varně, a to v ulici Bratří Škorpilů. Je tu i Karlem založené muzeum, před nímž od roku 2010 stojí sousoší obou bratrů, vzniklé především zásluhou honorární konzulky Zdeňky Boevové, teprve druhé české konzulky v Bulharsku – prvním byl právě Karel Škorpil, od jehož smrti zůstala tato čestná funkce neobsazena.