Nejznámější, nejzadluženější a nejproblémovější je z celé pětice Řecko. Důvody, proč se Řekové ocitli v nekonečné dluhové spirále, se probíraly nesčetněkrát - nezodpovědné vládní rozhazování, které vyvrcholilo pořádáním megalomanské olympiády, či vstup do eurozóny díky zfalšovaným údajům o reálném stavu ekonomiky.

Za skutečně olympijský výkon se dá považovat rekordní veřejný dluh, který dosáhl v roce 2009 ve výši 190 procent HDP.

Řecká tragédie

Aby řecký stát úplně nezkrachoval, dostal celkový finanční balíček ve výši 110 miliard eur. Na oplátku měl zahájit tvrdé reformy v podobě zvýšení daní, snížení pracovních bonusů, zmražení důchodů a privatizace státních podniků.

O co byly dluhy větší, o to byly ekonomické reformy drsnější. Není divu, že se setkaly s masivním odporem řadových Řeků, což se pochopitelně odrazilo na politice, když se během šesti let kontaly čtvery parlamentní volby a vystřídalo se sedm vlád.

Cestu z nekonečné dluhové spirály nepřinesla ani vláda levicové strany Syriza, která po věřitelích žádala částečné odpouštění dluhů pod pohrůžkou opuštění eurozóny.

Dnes jsou Řekové sice ještě pořád součástí eurozóny, ale doslova na ekonomickém dně. Nebo možná ještě níž.

Veřejný dluh mezitím vystoupal na hrozivých 320 miliard eur, což je dvojnásobek ročního výkonu řecké ekonomiky. Nezaměstnanost vystoupala na trojnásobek oproti době začátku krize. A se sentimentem mohou místní vzpomínat na dobu, kdy ratingové agentury na konci roku 2009 snižoval důvěryhodnost řecké ekonomiky z A- na BBB+. Dnes už dosahuje kategorie CCC, která je strašákem pro jakékoli potenciální investory a věřitele.

Podle ekonomů je současná situace odrazem nedostatečného prosazování reforem z počátku krize, kdy byly půjčky využívány k udržení tehdejší životní úrovně. Přísnější reformy začaly vlády zavádět příliš pozdě, navíc už čelily rozhořčenému obyvatelstvu. Řecku neprospěly ani vysoké daně zavedené dávno před krizí, takže další zvyšování nebylo možné, což vládu připravilo o další potenciální zdroj peněz.

Aby nebylo všech potíží dost, Řecko navíc čelí vlně migrantů, na jejichž zadržování u hranic nemá dost prostředků. A musí žádat o další půjčky. V situaci, kdy si Řecko půjčuje, jen aby zvládalo splácet úroky z předchozích půjček, a propadá se tak hlouběji do dluhové spirály, je jen otázkou času, kdy bude muset vyhlásit státní bankrot a vrátit se k vlastní měně.

Drachma by sice v takovém případě extrémně devalvovala, ale ve výsledku může učinit řeckou ekonomiku levnější a konkurenceschopnou. Problémem je odpor ze strany německých a francouzských bank, které jsou největšími řeckými věřiteli, a v jejichž vlastním zájmu je odvrátit státní bankrot, aby nepřišly o peníze, které jim Řecko nyní dluží. 

Portugalsko splácí dluhy, ale stagnuje

Portugalsko má ze všech zemí největší smůlu. Do ekonomických potíží se nedostalo v důsledku rozhazovačné vládní politiky a života nad poměry. Ekonomickou stagnaci zažívalo už dlouho předtím, než zkrachovala banka Lehman Brothers.

Od začátku nového milénia země nikdy nedosáhla výrazného ekonomického růstu a navíc se potýkala s extrémně vysokou nezaměstnaností (hlavně u mladých lidí dokonce přesahovala 50 procent). Bídný stav ekonomiky se promítl i do neustále bobtnajícího veřejného dluhu, který v roce 2009 dosahova 91 procent HDP.

Portugalsku nezbývalo, než se připojit k Řecku a Irsku se žádostí o mezinárodní pomoc. Aby získalo půjčky od EU a MMF ve výši 78 miliard eur, musela vláda provést největší škrty a reformy za posledních 50 let.

Po získání půjčky následovaly od roku 2011 tři roky tvrdých škrtů, které vyvolaly řadu protestů proti vládní politice strukturálních změn (zmražení platů státních zaměstnanců, škrty ve veřejných výdajích, zvýšení daní, snížení penzí a privatizace státních podniků).

Zmražení plat dokonce vyvrcholilo v březnu 2012 generální stávkou. A nespokojenost obyvatel byla pochopitelná. Portugalsku se navzdory řádnému plnění požadavků evropských institucí nepodařilo rozjet očekávaný ekonomický růst.

I když země brzy dosáhla možnosti opět prodávat státní dluhopisy a po vzoru Irska využila peníze k předčasnému splácení půjček, nedokázala dosáhnout ani jednoprocentního ekonomického růstu. A veřejný dluh průběžně narostl na současných 130 procent HDP. Pozitivně se odrazila alespoň v rovině nezaměstnanosti, když místo rekordních 18 procent z roku 2013 poklesla na současných 12 procent.

Neefektivní politika škrtů se odrazila i v politice, kde podobně jako v Řecku získala moc levicová alternativa. Současný socialistický předseda Antonio Costa chce jít proti tlaku ze strany EU a věřitelských institucí, začít zvyšovat státní výdaje i za cenu deficitního rozpočtu a jít ekonomickému růstu naproti investováním do veřejného prostoru.

Španělský návrat do minulosti

Podobně jako u portugalského souseda předcházela krizi ve Španělsku řada ekonomicky neúspěšných let a mizerná vládní politika, která zvyšovala státní dluh kvůli neschopnosti konkurovat na evropských trzích.

Takzvanou Velkou recesi ale odstartovalo až prasknutí hypoteční bubliny z let 2007 a 2008, která pátou největší ekonomiku Evropy srazila na kolena. Ceny domů nezadržitelně klesaly, zatímco je Španělé nezvládali splácet. Jen v roce 2012 byla cena nemovitostí o čtvrtinu menší než jejich pořizovací hodnota.

Důsledky krize jsou ve Španělsku patrné dodnes a mají podobu opuštěných měst duchů jako Valdeluz, kde ve městě s kapacitou 30 tisíc lidí žije pouhých 700 obyvatel. Bez života zůstala i některá letiště, která měla přinést peníze z turistického ruchu. Nejznámější je Ciudad Real, jehož výstavba vyšla na astronomických 1,1 miliard eur a dnes leží ladem.

Zemi zachránil před krachem záchranný balíček od Evropského stabilizačního fondu ve výši 100 miliard eur. Vláda na rozdíl od Irska neznárodnila soukromé banky a jejich potíže řešila masivními půjčkami. Pomohla ale pouze těm největším, protože v původně nejhustší bankovní síti Evropy v roce 2012 obrovské množství bank zaniklo.

řadoví Španělé se potýkali hlavně s vysokou nezaměstnaností, která dosáhla až téměř 25 procent v roce 2012, tedy dvojnásobku průměru eurozóny. U mladých lidí to bylo v následujícím roce dokonce monstrózních 56 procent.

Krize se projevila i poklesem turistického ruchu, když Španělsko nedokázalo čelit levnějším zájezdům k moři v Turecku. Válka na Blízkém východě mu teď ale pomalu turisty vrací. 

Současný stav španělské ekonomiky nejlépe vystihuje slovo stabilizace. Profesor obchodní školy IBSE v Madridu Javier Diáz-Giménez tvrdí, že se "Španělsko vrátilo tak na 95 procent své úrovně z roku 2008". Tento rok má pro Španěly podle něj zvláštní, nostalgický význam.

Ekonomický růst vytváří ročně až 500 tisíc nových pracovních míst. Většinou je ale získávají lidé, kteří nedávno o práci přišli. Navíc, i když dnešní míra nezaměstnanosti klesla na 20 procent, jde o důsledek vzniku velkého počtu prekérních úvazků, které nepředstavují žádnou jistotu do budoucna. A polovina lidí do pětadvaceti let pořád zůstává bez práce.  

Španělé pořád pociťují i důsledky hypoteční krize a kvůli neschopnosti splácet půjčky dál přicházejí o své domovy.

Irská cesta vzhůru

Na rozdíl od zmíněných zemí bylo Irsko před krizovým rokem 2008 ve více než dobré ekonomické kondici. S přezdívkou "keltský tygr" vládl statistikám ekonomického růstu až do roku 2007, kdy doslova zkolaboval trh s bydlením.

Když nastala ekonomická krize, ukázalo se, že banky nemají téměř žádné peníze. Půjčovaly si totiž peníze na hypoteční úvěry ze zahraničí a z celkového objemu 100 miliard eur měly likviditu ve výši pouhých pěti miliard.

Nejrozjetější ekonomika Evropy se ocitla na dně. Dluhy soukromých bank se proměnily v dluhy státu a občanů. Domácnosti musely bojovat s poklesem cen svých domovů o polovinu původní ceny a čelit masivním ekonomickým škrtům. Nezaměstnanost oproti roku 2007 stoupla čtyřnásobně (na 15 procent v roce 2012). Ze země odešlo obrovské množství lidí, povětšinou to ale byli zahraniční pracovníci.

Irsko se ale z krize dokázalo až neuvěřitelně rychle otřepat. Stalo se první zemí eurozóny, která úspěšně dokončila mezinárodní záchranný program, v rámci kterého si vzalo půjčku u EU a MMF ve výši 85 miliard eur. Dnes dosáhlo zpět ratingu A. Díky tomu může zase prodávat státní dluhopisy a urychleně splácet obří půjčky.

Znovuzrozené irské hospodářství přineslo i první finanční přebytek ve výši jeden a půl miliardy eur, který vláda chce využít na investice, zvýšení penzí a snížení daní.

Irské ekonomice pomohl k zázračně rychlé revitalizaci i extrémně flexibilní pracovní trh, i když přinesl výrazný pokles mezd. Právě před nízkými mzdami ale varuje analytik Phillip O'Sullivan z Investec Ireland Economics.

"Na pět lidí, kteří opustili Irsko během krize, se přistěhovali tři. Pokud se Irsko stane příliš drahé pro mladé, talentované a mobilní pracovníky, aby dosáhly na dobrou kvalitu života, hrozí, že firmy budou bojovat o obsazení volných míst, což může zemi připravit o přitažlivost pro zámořské společnosti, které hledají oporu v Evropě," říká.

Ekonomové krotí současný optimismus i kvůli důsledkům bytové krize. Nedostatek bydlení způsobil, že hypotéky jsou v 80 procent Irska levnější než nájem, což by mohlo vést v budoucnu k opakování hypoteční krize.

Italská ekonomika se topí v problémech

O státu z Apeninského poloostrova se tvrdí, že je po Řecku nejblíže ke krachu. Největším problémem Itálie byl, je a asi vždy bude veřejný dluh. Tímto neduhem trpí dlouhodobě a jeho velikost pro vládu dlouho nepředstavoval výraznější problém.

Proto například v roce 1994 dosáhl Itálii astronomické výše 122 procent HDP. Aby jedna z největších ekonomik Evropy mohla být součástí eurozóny, začaly se italské vlády mírně krotit při sestavování rozpočtu. Ale jen dočasně.

Pozice druhé relativně nejzadluženější země po Řecku Italům během krize finančního sektoru v roce 2009 příliš nepomohlo. Dokonce má nejvyšší souhrnný dluh v eurozóně, který tvoří celou čtvrtinu vládního dluhu v eurozóně.

Recese postihla italský průmysl, když například tradiční automobilový průmysl poklesl o pětinu. Italské ekonomice navíc vůbec nepomohla výrazná orientace na export, protože směřoval do chudých zemí, které se v době krize samy ocitly v recesi.

I když tehdejší Berlusconiho vláda přijala reformní balíček v podstatě okamžitě, nedokázala snížit státní dluh, nezaměstnanost, ani nastartovat ekonomický růst. A především nezvládla snížit obří dluh, když sama investovala do záchrany strádajících bank.

I když se zdá, že během loňského roku se situace italské ekonomiky stabilizovala, pořád se topí v obrovských problémech. Její HDP je o devět procent nižší než na začátku krize v roce 2008. A vůbec se nedaří snižovat nezaměstnanost, která vystoupala až do současné výše kolem 12 procent a nezdá se, že by se měl v nejbližší době snižovat.

Současnou Itálii především sužuje slabý bankovní sektor. Vláda neustále investuje do bank, ať už menších nebo těch největších, takže se jí nedaří snižovat veřejný dluh, který bude i letos dosahovat minimálně 130 procent HDP jako loni. Situaci navíc nepřispívá, podobně jako u Řecka, i příval migrantů.