Rok co rok navrhuje Jan Schovanec, český lékař žijící v německém Augsburgu, Josefa Mašína s Milanem Paumerem na Řád Bílého lva – nejvyšší státní vyznamenání. Lidové noviny informovaly, že i letos neúspěšně. Do seznamu více než třiceti osobností, které Poslanecká sněmovna schválila a poslala prezidentu republiky, se jména Mašín a Paumer neprobojovala ani letos. Nikdo z poslanců se za ně totiž nepostavil.

Česká společnost je již desetiletí rozdělena v názoru na činy skupinu bratrů Mašínů. Část společnosti je považuje za lupiče a vrahy a druhá část za národní hrdiny, kteří vedli legitimní ozbrojený odboj proti totalitnímu komunistickému režimu. Tato hodnocení jsou většinou činěna z hlediska etického či politického, ačkoli jejich činy mají zcela jistě i rozměr právní.

V důsledku činnosti této skupiny zemřeli dva příslušníci Sboru národní bezpečnosti, ozbrojený pokladník, čtyři příslušníci německé policie v sovětské zóně, došlo k násilnému odebrání zbraní a peněz v hotovosti, těžkému poranění dobrovolného hasiče a zapálení několika stohů.

Právo na ozbrojený odpor

Tyto skutky byly zcela jistě v rozporu s tehdy platným trestním zákonem. Avšak tento zákon, stejně jako každý jiný, není možno interpretovat bez dalších souvislostí. Existují totiž přirozená lidská práva, kterými je člověk nadán, i když nejsou vtělena do podoby právního předpisu. Takovým právem je i právo na odpor.

Právo na odpor je právo občanů postavit se na odpor vůči každému, kdo ohrožuje demokratické státní zřízení, jestliže je činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků znemožněno.

Odpor může směřovat proti vnitřnímu uchvatiteli moci nebo proti cizí vítězné moci a může být i násilný. Práva na odpor se nelze dovolat tehdy, jestliže je sice ohrožován demokratický charakter státu, ale lze-li tuto situaci zvrátit legálními prostředky, např. volbami.

Ani československá ústava z roku 1920, ani ústava platná v době působení skupiny bratří Mašínů, tedy tzv. Ústava 9. května z roku 1948, sice právo na odpor neznala, ale v pováleném Československu o jeho existenci nebylo pochyb.

Bylo například potvrzeno v zákoně č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, který prohlašoval jednání učiněná v době od podpisu Mnichovské dohody do 28. října 1945 za účelem přispění k boji o znovunabytí svobody za souladné s právem i tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.

Státní režim nastolený po politickém převratu v únoru 1948 zcela jistě znamenal destrukci demokracie. Demokratický režim v padesátých letech minulého století sice podle československé ústavy formálně zůstal zachován, ale v praxi byl tento režim totalitní, nedemokratický a nesvobodný. Z tohoto důvodu byly výše uvedené činy skupiny bratří Mašínů legitimní a v souladu s přirozeným právem.

Na jejich činnost jsou tak aplikovatelná normy práva ozbrojených konfliktů, které se nevztahují pouze na války mezi státy, ale i na konflikty vnitrostátní mající charakter občanské války.

Občanská válka a civilisté

V roce 1951 skupina bratrů Mašínů odzbrojila, svázala a omámila chloroformem příslušníka Sboru národní bezpečnosti. Po odebrání několika samopalů, pistole a střeliva ho Ctirad Mašín podříznul dýkou.

Zajatý příslušník byl kombatant, proti kterému mohl směřovat výkon práva odporu. Po svém zadržení se však tento kombatant stal válečným zajatcem. Na postavení válečných zajatců je aplikovatelná Třetí Ženevská úmluva o ochraně obětí války z roku 1949. Podle této úmluvy platí, že každý čin, který by měl za následek smrt válečného zajatce, se považuje za vážné porušení úmluvy a tudíž za válečný zločin.

Podříznutí zajatého a spoutaného příslušníka SNB je tak nutno charakterizovat jako válečný zločin.

Přisvojení si peněz, zbraní a munice, stejně tak jako zapalování stohů je možné považovat za legitimní prostředek odporu proti totalitnímu režimu, protože tento odpor může mít i podobu sabotáže.

Legitimní však již není útok na pokladníka, i když byl tento pokladník ozbrojený. Pokladní byl totiž civilistou, protože nebyl členem ozbrojených sil během ozbrojeného konfliktu. Proti civilistovi není podle humanitárního práva možno vést útok, jelikož přímo nevystupuje v konfliktu na žádné straně. To samé platí pro útok na dobrovolného hasiče.

Je možno uzavřít, že některé činy skupiny bratří Mašínů tedy legitimní byly, některé však vykazují znaky válečných zločinů.

Aleš Rozehnal pro Ústav nezávislé žurnalistiky