Osídlení výrazného pískovcového vrchu je prastaré, od 12. století před Kristem. Dnes už sice Ojvín pod České království nespadá, kdysi však ano. Žitavsko totiž patřilo od počátku 13. století rozrodu Ronovců. K nim náleželi páni z Lipé, stavitelé Ojvína coby jednoho z obranných hradů podél důležité obchodní stezky z České Lípy do Žitavy.

Nejznámějším z nich je pan Jindřich z Lipé, partner královny Elišky Rejčky. První muž království za krále Jana Lucemburského.

Stejný název zvolila i spisovatelka Ludmila Vaňková pro svůj historický román o neobyčejném vztahu královny-vdovy a tohoto severočeského velmože. Jindřichovo jméno figuruje v dějinách hradu Ojvína, neboť právě on směnil s králem Janem své severočeské statky za statky moravské, kde měla državy krásná královna.

Tak se Ojvín dostal do rukou českých panovníků. Jindřich z Lipé dožil spolu s Rejčkou své dny na Moravě, kde oba společně odpočívají před oltářem baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.

Dnešní monumentální vzhled ovšem Ojvínu vtisknul až Karel IV. Přestavěl hrad do podoby hodné pobytu českého krále a císaře Říše římské.

Přistavěl Císařský palác, rozšířil opevnění. A založil na hradním pískovcovém suku klášter celestinů s gotickým kostelem sv. Václava. Dnes tu sice spatříte pouze ruiny, zato však velkolepé.

V letním období se v bývalém klášterním kostele konají koncerty a proslulé "průvody mnichů" neboli Mönchszüge. Ty ovšem nejsou původu středověkého, nýbrž podstatně mladší.

První průvod zpívajících mužů v hábitech celestinských mnichů byl uspořádán roku 1851 žitavským pěveckým spolkem Liederkranz čili Věnec písní. Průvody procházející přes hřbitůvek až do ruin kostela se začaly pořádat pravidelně. Ano, romantické 19. století.

Největší oblibu však získaly počátkem století dvacátého. Tehdy na ojvínské nádraží přijížděly speciální vlaky s hudbymilovnými romantickými turisty. Až do 2. světové války. Tradice pak čekala na obnovu do 80. let minulého století.

Zdejší pedagog Siegfried Illgen začal obnovovat ojvínské staré tradice a koncerty, a tak po 130 letech od prvního historického průvodu prošel roku hradními ruinami znovu zpívající průvod. Dnes jsou pořádány pravidelně spolkem Historische Mönchszüge Berg Oybin.

Předchází jim varhanní koncert, poté zacinká zvonek a turisté na hradním hřbitůvku spatří mlčenlivé postavy s pochodněmi. Mniši projdou mezi hroby a Křížovou chodbou se vydají do bývalého klášterního kostela. Zazní zpěv a pak všichni tiše odcházejí.

Ojvín byl považován za nedobytný hrad, dokonce zde byla uschována část Svatovítského pokladu a později tzv. žitavské pašijové plátno z 15. století. Husité hrad sice nedobyli, avšak za reformace byl zrušen klášter celestinů a koncem 16. století Ojvín po zásahu blesku zcela vyhořel. Změnil se v ruiny a pomalu pustnul.

Až romantické 19. století hrad po právu docenilo. Přispěli k tomu nemalou měrou romantičtí malíři jako Caspar David Friedrich či Carl Gustav Carus, kteří zdejší ruiny zvěčnili ve svých dílech.

Také rodák z nedalekého Löbau Alfred Moschkau, doktor filosofe a "renesanční člověk", dopisující si s řadou kapacit své doby, mimo jiné s Charlesem Darwinem, se do ojvínského hradu zamiloval.

Jako jeden z prvních fotografů a sběratelů známek, zakladatel horských spolků a podporovatel železnice, stal se též autorem mnoha vlastivědných publikací o Lužici.

Především však o Ojvínu, do jehož ruin se nakonec nastěhoval. V troskách starého Leipaburgu založil hradní muzeum a na zdejším hřbitůvku je i pochován. V ojvínském muzeu uchovávají jeho obrázek s básní o mnichovi a vlaštovce.

Severočeský Ojvín | zdroj: Helena Kalendová

Nejen hradní a klášterní ruiny, ale i malebný "horský" hřbitůvek láká na pískovcový suk svou zvláštní atmosférou. Obdivovali ho němečtí romantici i návštěvníci z dob současných.

Nejstarší náhrobek s postavou rytíře v brnění nese hrdý nápis: "Roku 1550 na den sv. Anežky byl zde pochován ctnostný Peter von Döbschitz, zasloužilý válečník císařův, králů, knížat a pánů."

Poslední zajímavostí je tzv. camera obscura neboli temná komora, malý domek s otvorem ve střeše, kterým dovnitř proudí světlo zobrazující dík zvláštní optické soustavě světelné obrazy přenášené z okolní krajiny. Původní camera byla vybudována už v polovině 19. století místním hodinářem Weberem. Po něm prováděla jeho dcera Emma, vyprávějící tu až do svých 86 let turistům veselé historky.

A nakonec občerstvení – hradní restaurant. Ano, nemůže chybět, však první hostinec tu stával už na koncem 18. století.

Bimmelbahn neboli Zvonečkovou dráhu | zdroj: Helena Kalendová

Ojvín samozřejmě není jen hrad, podhradí má své malé lázně, proslulý "svatební kostelík" a neméně proslulou "Bimmelbahn" neboli Zvonečkovou dráhu. Malé nádražíčko vás přenese do starých časů, zvláště když do cílové stanice dorazí červenočerná parní lokomotiva, vyfukující sloupy páry.

A k nedalekému skalnímu městu s překrásnými červenými a bílými útvary z pískovce je to příjemnou procházkou jen kousek.

Lupič Karásek

A ještě jedna česko-německá zajímavost. V Seifhennersdorfu u Varnsdorfu mají speciální muzeum. Ačkoli německé, věnováno je slavnému českému rodákovi Karáskovi.

Marně probíráte významná jména českých osobností? Asi zbytečně. Jde totiž o proslulého lupiče. Jan Karásek zvaný též Pražák či Pražský Honza byl vůdcem loupežnické bandy, působící koncem 18. století na pomezí Čech a Lužice.

Ač rodem Čech narozený na pražském Smíchově, neblaze proslul v severnějších krajích. Omylem chycen coby dezertér, následně zařazen do rakouské armády. Po útěku za hranice se zpočátku živil poctivě, následně však přibral i loupežnické řemeslo.

Pozdější doba si Karáska přetvořila do oblíbeného lidového hrdiny, nutno však přiznat, že oproti místním raubířům se Karásek nedopouštěl násilností ani vražd, "pouze" loupil.

Tlupa měla základnu v osamoceně ležící Greibichově hospodě v Leutersdorfu. Zde se lupiči, za dne spořádaní občané, mohli v klidu domlouvat na dalších akcích a utrácet svůj lup. Hostinec stojí dodnes a můžete se v něm po libosti najíst i napít na Karáskovu počest. Odlehlost místa však vzala za své – budova dnes stojí pod lopatkami několika obřích větrných elektráren.

Přestože dlouhou dobu terorizoval okolní kraj, byl Karásek oblíben. Pěkného vzhledu, veselý a velkorysý, stal se hrdinou mnoha lidových vyprávění i literárních děl. Přisuzovaly se mu lidumilné skutky, láska k dětem i zbožnost.

Měl nejen rodinu, ale i několik milenek. Jedna opuštěná jej zradila a nechala zajmout saskými dragouny. Roku 1800 byl vsazen do vězení v Budyšíně, kde čekal na rozsudek tři roky a vězeňské dny trávil opravdu neradostně – o chlebu a vodě, s koulí na noze a přikován řetězem ke zdi.

Několikrát se pokusil o útěk, avšak neúspěšně. Odsouzence na doživotí převezli do Drážďan, kde zanedlouho zemřel. Dcera Veronika později žila ve Varnsdorfu v pověsti milé a laskavé ženy.

Budyšínská věž se dodnes nazývá Karasek-Turm. Každý den v poledne prý dozorce na chvíli otevřel malé okénko. Pod věží už čekali děti a volaly: "Karásku, jsi ještě tady?" A z okénka se ozvalo: "Karasek ist noch nicht weg!" Karásek ještě není pryč!