Každý rok v rozvojových zemích nechtěně otěhotní 89 milionů žen a 48 milionů jich jde na potrat. Tam, kde žijí, neexistuje nic na způsob plánovaného rodičovství nebo antikoncepce, leckdy jsou k porodům přímo donuceny. Každá žena v subsaharské Africe přivede na svět v průměru pět dětí.

Dnes na Zemi žije kolem sedmi a půl miliardy lidí, což je sedmkrát víc než v roce 1900. Tento nárůst je ale rozložený nerovnoměrně: zatímco v bohatých zemích žije zhruba dvakrát více lidí než v roce 1950, v těch chudých je to pětkrát tolik.

Počet obyvatel Evropy se v letech 1950 až 2015 zvýšil o 35 procent, v Asii to bylo o 300 procent a v Africe dokonce o 512 procent. Do roku 2050 bude podle odhadů žít na Zemi zhruba deset miliard lidí. Chudá společnost se rozrůstá velmi rychle, ta bohatá naopak už skoro vůbec. Nepoměr mezi hospodářským a populačním růstem pochopitelně přináší řadu problémů.

Hromada dětí jako ekonomický a politický faktor

Francouzský prezident Emmanuel Macron to loni v létě pořádně schytal, když na hamburském summitu G20 označil za jeden z afrických problémů právě to, že tu jedna žena mívá sedm až osm dětí. Byl kritizován za rasismus a aroganci. Zatímco jedni považují populační nárůst za blížící se apokalypsu nebo ohrožení klimatu, jiní to odmítají jako mýtus a tvrdí, že problém není v tom, že by se v chudých zemích rodilo moc dětí, ale v tom, že jsou jen nespravedlivě přerozdělovány zdroje.

Nucená manželství, svatby v nízkém věku, sňatky mezi příbuznými nebo oddělování mužů a žen jsou v rodinných strukturách islámské společnosti základem nadvlády mužů nad ženami a dětmi. Rodit spoustu dětí se kromě toho stává významným ekonomickým i politickým faktorem.

V mnoha částech světa totiž děti fungují jako tradiční způsob zaopatření na stáří. Rodiče často bývají odkázání právě na pomoc svých dětí, a právě proto se snaží pro své dcery najít dobrou partii – láska sem, láska tam. Děti v krizových oblastech také slouží jako čerstvá várka posil pro válčící strany. Palestinci a ortodoxní Židé zase soupeří prostřednictvím porodnosti o demografickou nadvládu v Jeruzalémě, Kurdové se stejnou cestou snaží zvýšit svůj vliv v Turecku a boj sunnitů, šíitů, alávitů, jezídů a křesťanů v Sýrii se rovněž zčásti odehrává v dětských postýlkách. Demografie je rovněž silným spojencem turecké, potažmo muslimské komunity v Evropě. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan nedávno označil za povinnost každé muslimky, aby se stala několikanásobnou matkou. A už libyjský vůdce Muammar Kaddáfí říkával, že islám porazí Evropu dělohami svých žen.

Africký "Marshallův plán" demografický faktor neřeší

Vysokou porodnost na černém kontinentu se nepodaří snížit, dokud se Afričanky neosvobodí od patriarchálních, ekonomických a náboženských tlaků. Rozvojová pomoc Západu by se měla proto v neposlední řadě zaměřit i na populační politiku, což se zatím neděje. Loni Německo například představilo "Marshallův plán pro Afriku", který je zaměřen na podporu ekonomiky, spolupráci v obchodě, vzdělávání či v energetice a na boj proti korupci.

Téma plánovaného rodičovství a populační politiky se sice ve 32stránkovém dokumentu objevuje také, ale víceméně jen okrajově. Prostě jen aby se neřeklo. Konkrétní opatření chybí a německá vláda na tento vývoj naopak nahlíží spíše pozitivně. Vedle konfliktů a problémů všeho druhu je totiž Afrika podle tohoto dokumentu také kontinentem nových příležitostí, dynamiky a mládí. "Z 1,2 miliardy obyvatel je nyní polovina mladší pětadvaceti let. Do roku 2050 se obyvatelstvo Afriky zdvojnásobí. Dynamický populační růst je výzvou a šancí," píše se v plánu.

Je ovšem třeba připomenout, že na nynějších 1,2 miliardy se počet obyvatel Afriky zdvojnásobil za posledních 25 let. Do roku 2100 by se měl podle odhadů zvýšit až na 4,4 miliardy, a to navzdory velké tamní úmrtnosti na AIDS.

Řada západních politiků vidí řešení problémů s přelidněním a následnou migrací ve vytváření nových domácích pracovních příležitostí. Ekonomové se ale obávají, že tomu bude přesně naopak. S hospodářským růstem bude paradoxně stoupat absolutní počet migrantů z černého kontinentu, protože vyšší příjmy umožní tamním rodinám financovat cestu jejich potomků do Evropy.

Náklady na útěk jsou totiž v jistém smyslu "půjčkou" na pozdější převod peněz uprchlíků zpět rodinám domů. Platby od migrantů žijících v Evropě jsou pro země jejich původu vyšší a důležitější než celá slavná rozvojová pomoc. Ročně posílají migranti ze zahraničí domů do Afriky odhadem 27 miliard eur. Mnohé rodiny by bez těchto peněz nepřežily. Je to více než oněch 21 miliard eur, které sem posílá EU ve formě rozvojové pomoci. a zhruba stejně, kolik činí celkový objem přímých investic z Evropy.

Poevropštění afrických poměrů nemůže fungovat

Existují názory, že vzdělání a blahobyt automaticky vedou ke snížení porodnosti. Děvčata, která chodí déle do školy, mají nejen méně dětí, ale mívají je i později. A jejich děti navíc mají šanci na lepší život. Tento názor ale spíš odpovídá evropským dějinám než nynější globální realitě.

Idealisticko-romantická představa o poevropštění poměrů v Africe cestou vzdělání, práce a dobrého vládnutí zcela ignoruje místní poměry, pro něž jsou typická dětská manželství, nucené sňatky, mrzačení genitálií, AIDS, dětská práce a obchod s dětmi. A právě to představuje onu skutečnou africkou katastrofu.

Zakopaný pes prudkého populačního růstu je právě v nerovném postavení žen. Cílem tedy musí být chránit práva žen a dětí, zabránit dětským manželstvím a provádět sexuální osvětu. Dívka, kterou ve 14 letech provdají a ona poprvé otěhotní, zůstane už celý život v jistém smyslu otrokyní, protože nemá nejmenší šanci se z těchto poměrů vymanit. A jelikož sama nikdy nepozná svobodu, nemůže k ní logicky vést ani své děti.

Utrpení v uprchlických táborech je sice obrovské, ale utrpení afrických žen není o nic menší. Osvobodit je od ekonomicky i nábožensky podmíněné nutnosti přivádět na svět děti by mohl být účinný a fungující plán, a to nejen pro Afriku.

Dozvuky kolonialismu i po šedesáti letech?

Velká část mladých Afričanů trpí nedostatečným vzděláním, nezaměstnaností, chudobou a navzdory slušnému růstu některých tamních ekonomik i nedostatkem jakékoliv perspektivy. Příliv migrantů do Evropy ale není pouze zoufalým činem chudiny a hospodářská situace jako vysvětlení migračního tlaku nestačí. Migranti totiž nepatří k těm úplně nejchudším. Mají přece jen jakés takés vzdělání a nejsou existenčně ohroženi. Proč tedy přesto podstupují cestou na sever tak obrovské riziko?

Představa, že je v Evropě čeká ráj na zemi, je možná mezi Afričany poměrně rozšířená, přesto určitě není jediným motivem migrace. Velkou roli totiž znovu hraje právě rodina. Většina synů a dcer totiž slepě poslouchá své rodiče, kteří je leckdy k cestě na sever přímo nutí právě ve snaze zajistit rodině stabilní příjem. Politická emancipace v Africe by proto měla začínat právě v rodině.

Někteří odborníci (Frantz Fanon, Octave Mannoni, Albert Memmi) dospěli v padesátých a šedesátých letech k názoru, že lidé z kolonií sice své kolonizátory nenávidí, na druhé straně ale sami sebe často považují za méněcenné. Čili jinými slovy se identifikují s agresorem a přebírají jeho povýšený pohled na sebe samotné. Toto odcizení může dokonce jít tak daleko, že podvědomě setrvávají v pozici nesvéprávných lidí a odmítají vzít život do vlastních rukou.

Od té doby sice kolonie samozřejmě získali nezávislost, nicméně psychická, kulturní a ekonomická dekolonizace trvá podle autorů mnohem déle než ta politická. A může se táhnout i po několik generací. Kolonialismus v užším slova smyslu je sice minulostí, ale jeho dozvuky trvají. V Africe je to nejmarkantnější.

Fixace na bělochy je právě v subsaharské Africe totiž stále patrná. Na jedné straně je tu stále považuji za neokolonialistické vykořisťovatele, kteří jsou odpovědní za veškeré zlo celého kontinentu. Na straně druhé na ně nahlížejí jako na štědré dárce, od nichž rádi přijímají rozvojovou pomoc a u nichž hledají i vojenskou záchranu v případě krize. Čili je považují za jakési spasitele, na něž delegují řešení svých problémů.

Kamerunský filozof Achille Mbembe zastává názor, že globální kapitalismus vzešel z transatlantického obchodu s otroky, a proto je jeho základem rasistické smýšlení. Neoliberalismus není podle Mbembeho ničím jiným než globálním obchodem s otroky, kdy se v represivním a vykořisťovatelském impériu stávají i sami Evropané čím dál tím více "černochy".

Rozvojová pomoc je bez kontroly k ničemu

Nepoměr mezi hospodářským a populačním růstem v Africe se snaží Západ kompenzovat rozvojovou pomocí. Lze ale pomoci zemi, která nemá stabilní instituce, nezávislou justici a pevnou ústavu? Asi těžko. Afrika se musí především naučit stát na vlastních nohou. Zvlášť když se nemůže zbavit (zřejmě oprávněného) pocitu, že pomoc dostává často jen proto, aby se utlumil příliv migrantů do Evropy, čili vlastně z jejího pohledu ze sobeckých motivů.

Ale má smysl rozvojová pomoc ve své současné podobě, když se nedostává do rukou těm, kdo ji potřebují? Zástupci některých nevládních organizací odhadují, že se peníze poztrácejí v hierarchii funkcionářů a na samotný projekt jich z původní částky zbude sotva desetina. V osmdesátých letech odmítali Afričané zahraniční experty. Měli k tomu dobrý důvod, protože na jejich zaplacení zpravidla praskla polovina rozpočtu. Nezafungovalo ale ani zapojení domácích odborníků, protože v té době už kompletně převzali mentalitu bývalých kolonizátorů.

Při poskytování rozvojové pomoci spolupracují západní země se stabilními a silnými institucemi s africkými více či méně autoritářskými režimy, které nerespektují vůbec nic a pro svůj národ a pro mladé lidi nehnou ani prstem. A to fungovat nemůže.

Cestou správným směrem by například bylo, kdyby Západ řekl: Nedostanete už ani cent, dokud nezačnete své problémy sami řešit. Anebo: Chcete rozvojovou pomoc? Dobrá, tak my vám tady postavíme školu. Teprve kdyby viděl Západ snahu, měl by pomoci.

Pokud ale posílá peníze a materiál a nic se neděje, měl by z toho okamžitě vyvodit důsledky. Jakákoliv vláda, která financuje z peněz svých daňových poplatníků nějaký projekt v Africe, by měla přece mít také právo vědět, zda tento projekt funguje. Západ se ale zdráhá takové kontrolní mechanismy použít, zvlášť když jde o historicky tak choulostivou oblast, jakou je Afrika. Chce za každou cenu respektovat suverenitu tamních států, v tomto případě to je ale ke škodě věci.

Dokud se západní politici opravdu nezačnou vážně zajímat o to, co se děje s jejich penězi v Africe, je veškerá pomoc jen plácnutím do vody. Ve světě, kde hladoví a zbídačelí Afričané musejí koukat na tlusté Afričany, kteří mají kapsy nacpané penězi a jsou ověšeni zlatými řetězy, už přece nejsou problémem bývalí kolonizátoři, ale Afričané samotní. Zvlášť porovnáme-li situaci například s jihovýchodní Asií, která pod kolonialismem trpěla dokonce ještě více. Zjednodušeně řečeno: tam, kde Afričané žádají vízum, žádají Asiaté založení společného podniku.