Boj o ministra kultury: Dopadne Šmarda jako Poche?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Předseda vlády Andrej Babiš navrhne prezidentovi Miloši Zemanovi odvolání ministra kultury Antonína Staňka a na jeho místo nominuje starostu Nového Města Michala Šmardu. Jaká je šance šéfa ČSSD Jana Hamáčka, že si Šmardu do čela ministerstva kultury prosadí, a proč mu fandit?

Jan Hamáček a Miloš Zeman

Jan Hamáček a Miloš Zeman,zdroj: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

Prezident Miloš Zeman nepřijal demisi ministra kultury Antonína Staňka. Premiérovi Andreji Babišovi doporučil vyčkat výsledků trestních oznámení, která ministr podal. Přesto má v pátek předseda vlády jeho odvolání navrhnout spolu s jménem jeho nástupce - místopředsedy ČSSD a starosty Nového Města Michala Šmardy. Ani potom se ale celá záležitost ještě zdaleka nemusí chýlit k závěru.

Prezident Zeman může s odvoláním Staňka zdržovat, a hlavně dělat problémy se jmenováním Šmardy. Takže může dosáhnout nejen toho, že současný ministr nějaký ten týden či dokonce měsíc v čele rezortu zůstane, především ho však vystřídá někdo jiný, než koho by rád ve vládě za sociální demokraty měl jejich předseda Jan Hamáček.

Pokud si hlava státu už jednou byla schopná prosadit to, že se ministrem zahraničních věcí nestal Miroslav Poche, může se to nyní pokusit zopakovat se Šmardou. Jestli nakonec bude, či nebude ministrem kultury jmenován, je zásadní událost, kterou není radno podceňovat.

Může to být klíčové potvrzení nového zvyku a tradice, která se před našimi zraky ustavuje a která bude mít v následujících letech dost zásadní dopad na náš politický systém. V této situaci tak nezbývá než držet Hamáčkovi palce, aby si protlačil svou a necouvl podobně jako v případě Pocheho.

Z toho plyne, že hlavní střet s prezidentem republiky se neodehraje o odvolání Staňka. Ten zřejmě bude dříve či později z postu ministra kultury odvolán, i kdyby se to třeba mělo kvůli laxnímu přístupu prezidenta a politickým hrám, které se pokusí rozehrát, o nějaký čas pozdržet.

Poche jako předkrm, Šmarda jako hlavní chod

S bojem o Staňkova nástupce ovšem Zeman zatím nezačal. Prozatím jen odmítl odvolat bývalého olomouckého primátora z postu ministra. Pochybnosti o Šmardovi doposud zvedl jen premiér Babiš. Nebylo by žádným překvapením, kdyby se k němu s kritikou starosty Nového Města brzy přidali i komunisté, kteří se Staňka zastávali a přimlouvali se za jeho setrvání v úřadu. Až teprve Babiš oficiálně navrhne odvolat Staňka a jmenovat Šmardu, může prezident Zeman začít hrát partii o příštího ministra kultury.

Hlava státu asi opět využije příležitost prosadit si svou a s pomocí komunistů, a v první řadě premiéra Babiše, zkusí předsedu ČSSD Hamáčka vmanévrovat do situace, kdy bude sám proti všem a nezbude mu nic jiného než rozpoutat vládní krizi, nebo na ministra kultury navrhnout někoho jiného než Šmardu. Anebo ještě hůř: kývnout na to, že se vyčká na výsledek výše zmíněných trestních oznámení a Staněk do té doby ministrem zůstane.

Pokud platí to, že s jídlem roste chuť, a u prezidenta tomu tak vždycky bylo, můžeme se dočkat toho, že se nespokojí s tím, že se ministrem nestane Šmarda (jako tomu bylo u ministerstva zahraničí a Pocheho, kdy proti jmenování Tomáše Petříčka už námitky neměl), ale bude mít ambici aktivně se podílet na výběru příštího šéfa rezortu kultury, ideálně si ho přímo nadiktovat, nebo si opravdu na čas vynutit setrvání Staňka.

Jestli Hamáček nedokáže na Staňkově odvolání a Šmardově jmenování trvat a dosáhnout toho, aby se starosta Nového Města ministrem kultury stal, bude to další z řady jeho porážek a důkazů jeho slabosti. V praxi to znamená, že stačí na předsedu sociálních demokratů udělat bububu a on zapomene, co navrhoval, a vyjde svým největším protivníkům vstříc.

Bezzubé hrozby a formálně podaný návrh

Háček je v tom, že když nebude na prezidenta Zemana tlačit, aby konal, spolu s Hamáčkem i premiér Babiš, nemůže první místopředseda vlády dělat vůbec nic než hrozit odchodem sociálních demokratů z vlády. Protože z ní však odejít nechtějí, jsou takové hrozby více než bezzubé.

A protože Babišovi o nic vážného nejde a pravděpodobně by mu nevadily ani předčasné volby, nemá v případě Staňka a Šmardy motivaci se angažovat více než jen formálně. Nebude si kvůli tomu zbytečně kazit vztahy se Zemanem a chodit s ním do konfliktu. Udělá proto pouze to, že Šmardu na ministra oficiálně navrhne, podobně jako to bylo u Pocheho, a zbytek nechá na Hamáčkovi.

V takovém případě jediný, kdo by mohl sociální demokracii a jejího předsedu podpořit, by byla veřejnost a občanská společnost. Ve výsledku totiž nejde o jednu stranu a jejího kandidáta na ministra, ale o princip, že prezident republiky jmenuje ministry, které mu premiér navrhne, a sám do jejich výběru nezasahuje. A stejně tak akceptuje, když chce předseda vlády někoho z kabinetu odvolat.

To vše se odehrává v době, kdy spolek Milion chvilek pokračuje ve své sérii demonstrací proti premiérovi Babišovi a ministryni spravedlnosti Marii Benešové, kdy požaduje její demisi, přijetí sedmi pojistek pro nezávislost justice a aby předseda vlády obhájil své kroky v televizním duelu.

Přitom mnohem užitečnější by bylo, kdyby se v minulosti (v případě Pocheho) i dnes demonstrovalo za to, aby hlava státu do vlády jmenovala toho, koho jí premiér navrhne, pokud tedy k odmítnutí dotyčného nemá skutečně vážný důvod. Ten však nebyl u Pocheho a není ani u Šmardy.

Demonstrace za dodržování pravidel

Takové protesty by měly opravdový smysl, protože by byly za konkrétní věc, která vychází z naší ústavy. Tyto události ve skutečnosti poškozují českou politickou kulturu a ústavní systém víc než to, že se ministryní spravedlnosti stala Benešová, ovšem jejich potenciál dostat desetitisíce lidí na náměstí je bohužel výrazně menší.

Zkrátka když Šmarda bude na ministra navržen, měl by se jím i stát. A pokud hrozí, že jím nebude, měly by se na jeho podporu konat demonstrace, protože nejde o něj, nýbrž o naši ústavu. A jestliže žádná demonstrace nebude, je to víc než smutné. Právě tento druh protestů je totiž nejvíce zapotřebí.

Je hezké, že Milion chvilek uvádí, že neprotestuje "proti výsledku voleb, ale proti tomu, že vítěz voleb nerespektuje žádná pravidla a zneužívá moc". Mnohem účelnější by však bylo, kdyby se soustředil na skutečná, konkrétní a důležitá pravidla, která jsou porušována.

Hry, které prezident rozehrává, mění pravidla psaná i nepsaná, upravují mantinely, ve kterých se hlava státu pohybuje, a ovlivňují to, na co jsme zvyklí a co do budoucna budeme považovat za běžné. Nejmenování Pocheho ministrem zahraničí byl zásadní precedent, který se bude jako bumerang neustále vracet do té doby, než se stane samozřejmostí, že prezident je partnerem premiéra při výběru ministrů a spoluurčuje, nebo rovnou minimálně zčásti diktuje, kdo ve vládě zasedne, případně kdo v ní setrvá.

Variantou je, že se tomu některý z budoucích premiérů ostře postaví, což se dnes ovšem neděje. Takže nezbývá, než aby proti této praxi demonstrovali alespoň občané. A pokud Milionu chvilek záleží na demokracii, je to příležitost i pro něj. Význam by to mělo mnohem větší než se snažit předsedu vlády dohnat k tomu, aby se zúčastnil televizního duelu s předsedou spolku Mikulášem Minářem.

Tagy: ČSSD Ministerstvo kultury Česko domácí demokracie KSČM Ministerstvo spravedlnosti česká vláda český prezident česká politika česká justice právo a spravedlnost občanská společnost Ústava ČR

Zdroje: Vlastní