Ještě před několika měsíci se ministrovi kultury Antonínu Staňkovi vyčítalo, že je jako člen vlády neviditelný. To po odvolání ředitele Národní galerie Jiřího Fajta přestalo platit. Bývalý primátor Olomouce byl najednou viditelný až moc. Zřejmě by dokonce ocenil, kdyby byl na očích veřejnosti výrazně méně.

Nikoho, kdo měl v poslední době možnost sledovat jeho vystoupení či rozhovory v médiích, by každopádně nenapadlo zpochybňovat ministrovu hlavní devízu. Jsou jí bezesporu dobré komunikační dovednosti. Staněk sám se tím ostatně netají, je na ně patřičně pyšný a v duchu citátu českého génia Járy Cimrmana "nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá" se na ně nebojí upozornit a dodat jim náležitou váhu.

V jeho profilu na webu sociální demokracie tak najdeme poukaz na jeho přední kvalitu, která by snad jinak některým jedincům s menším pozorovacím talentem, postřehem a důvtipem mohla zůstat navždy skryta a nepovšimnuta. V kolonce "další zajímavosti" tak o sobě Staněk píše: "Dobré komunikační dovednosti získané během pedagogické praxe na pozici učitel, odborný asistent, docent, vedoucí katedry, proděkan a prohloubené výkonem funkce primátora."

Nutno dodat, že výkonem funkce ministra kultury se prohloubily takovým způsobem, že i hloubka pověstného Mariánského příkopu je proti nim pouhé brouzdaliště a že z něj dělají komunikátora tak mistrného a věhlasného, že kdejaký konferenciér z Liptovského Mikuláše (podobnost se smyšlenou obcí Liptákov z díla Járy Cimrmana je čistě náhodná), kde Staněk v 90. letech působil jako učitel na Vojenské střední škole protivzdušné obrany, by mohl závidět. Tak obratné zkratky, triky a komunikační strategie ministr ovládá a dokáže jimi ohromit a zmást protřelé novináře i politické protivníky a dostat je tam, kam potřebuje.

Uveďme snad jen několik příkladů, které mluví za všechno. Kdyby se v tomto oboru udílely Oscary či alespoň Nobelovy ceny, Staněk by si je zasloužil hned několikrát. Třeba za rozhovor pro Aktuálně.cz z minulého týdne, kde předvádí tak geniální fígle, že novináři vůbec nestíhají a tváří v tvář takové obratnosti jsou úplně paf.

Kouzla a čáry Antonína Staňka

Důkazem toho, že na bývalého primátora za ČSSD si jen tak někdo nepřijde, je jeho odpověď na otázku, zda nezvažuje svou funkci opustit. Kdovíjaký žabař by na ni začal rovnou odpovídat a zamotávat se v tom, proč bylo Fajtovo odvolání v pořádku a proč tedy nevidí důvod na post ministra rezignovat. Ne však Staněk.

Na úvod pronesl, že pracuje pro Českou republiku a ministerstvo kultury (zaštítit se vyšším celkem, pro jehož dobro děláme maximum, nemůže být nikdy na škodu). Hned vzápětí zdůraznil, že pracuje dobře (ministr opět nezapomíná, že každá pochvala se počítá, ať ji pronese kdokoli, v nejhorším i on sám). Aby svá slova doložil něčím, na čem si vylámou zuby i největší skeptikové, dodal: "Je to vidět i na posledním průzkumu společnosti SANEP, mezi ministry sociální demokracie jsem třetí nejoblíbenější."

Následně svoji odpověď korunoval tím, že téma posunul do jiné roviny, vyzdvihl své zásluhy a pasoval se na nejlepšího straníka ze všech: "Podívejte se, jak velmi pozitivní jsou reakce veřejnosti. Podle ní v sociální demokracii konečně někdo realizuje to, co sociální demokracie pouze říká." To je pravá magie: z úvah o demisi vykouzlit sociálního demokrata, který po všech těch řečech také něco dělá a naplňuje to, co strana slíbila.

Ministr jako starý lišák ví, že čísla mluví řečí nejsilnější, a kdo se zaštiťuje průzkumy veřejného mínění, ten jede. Samozřejmě poněkud upozadil to, že být třetí z pěti ministrů za ČSSD není zase taková výhra a že i podle uvedeného šetření měl oproti v pořadí čtvrté ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové náskok jen čtyři desetiny procentního bodu. V tom ale spočívá pravá komunikační genialita - část informace uvést, kousek zamlčet.

Je stará známá moudrost, že nejúčinnější lež je taková, která je alespoň z poloviny založená na pravdě. Kromě toho se ani společnost SANEP netěší kdovíjaké profesionální důvěryhodnosti a její průzkumy byly v minulosti zpochybňovány. Ale čert to vem. Kdo má čas a trpělivost to v dnešním komunikačním šumu zkoumat?

Machr na dopravu v Olomouci

Stejně tak video, které zveřejnil pořad České televize 168 hodin, kde si Staněk nacvičuje své vystoupení do vysílání ohledně Fajtova odvolání, za něž sklidil posměch, je ve skutečnosti tahem, který dovedou docenit jen znalci kumštu budování mediálního obrazu. Předvedl se tak nejen jako poctivec, který se na svůj vstup svědomitě a pečlivě připravuje, ale působil i lidsky, pokorně, a ne jako nějaký přehnaně sebevědomý a nadutý světák.

To však nic nemění na tom, že když je potřeba, umí se za sebe bývalý proděkan Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci i prát a každému vysvětlit, že post ministra kultury obsadil zaslouženě a má pro něj všechny potřebné předpoklady. Když se ho v únoru v Deníku N ptali na to, proč byl ČSSD vybrán do této funkce, odpověděl, že předpokládá, že předsedu sociální demokracie Jana Hamáčka oslovily výsledky jeho práce v Olomouci.

Posléze uvedl, že měl na starosti odbor dopravy a nejdůležitější projekt, který připravil, bylo prodloužení tramvajové trati. Tady končí veškeré disputace: kdo je machr na dopravu v Olomouci (navíc se mu podařilo vyřešit problém kolem přechodů pro chodce a odhalit desku Sigmunda Freuda), musí dát ministerstvo kultury levou zadní.

Co víc, pokud někdo dokáže prodloužit trať tramvaje, je od něj svým způsobem oběť, když se sníží k tomu vést rezort kultury, místo aby dostal na starost řízení nějakého pořádného ministerstva. Nu což, i skromnost patří mezi Staňkovy ctnosti.

Bohužel stále zůstává nedoceněn. Když loni kandidoval na předsedu sociální demokracie, získal pouhých 30 hlasů a stranickým šéfem se nakonec ve druhém kole stal Hamáček - navzdory všem kvalitám, kterými se někdejší primátor může pochlubit.

Staňkova komunikační nešikovnost

Když celou věc vezmeme vážně, nedávalo moc velký smysl, že se Staněk ministrem kultury vůbec kdy stal. Snad byl zrovna po ruce, ochotný se funkce ujmout a v rámci vyvažování různých zájmů a křídel ve straně to vyšlo právě na něj. O to důležitější pro ČSSD bylo nastalou situaci vyřešit. Staňkova komunikační nešikovnost bila přímo do očí - a nešlo jen o nezvládnuté odvolání ředitele Národní galerie Fajta, ale o skoro jakýkoli veřejný výstup, který kdy měl.

Jeho jediným štěstím a šancí na přežití v ministerské funkci by bylo, kdyby zůstal neviditelným. Jakákoli viditelnost se v jeho případě rovnala sebevraždě. Vzhledem k tomu, že tlak na bývalého primátora stále sílil, předseda sociální demokracie Hamáček neměl jinou možnost než Staňka vyměnit. Lpět na jeho setrvání ve vládě by pro sociální demokraty bylo o to nepříjemnější, že na sebe strhával pozornost krátce před volbami do Evropského parlamentu, čímž ČSSD prokazoval nemalou medvědí službu.

Staněk sice na své straně měl zřejmě prezidenta Miloše Zemana, který se ho mohl snažit ve vládě udržet, když už odvolal Fajta, který hlavě státu dlouhodobě ležel v žaludku. Protože však hlasy volající po konci jeho vládního angažmá neustávaly, přece jen se ho Hamáček musel zbavit. Jinak by ministr stranu nadále poškozoval a hrozilo by, že zastíní cokoli, co by se sociálním demokratům povedlo prosadit.

Když jsem před lety psal reportáž do Deníku Referendum o olomoucké ČSSD, primátor Staněk mi tehdy za přítomnosti dvou svých náměstků na radnici v Olomouci řekl: "Opravdu odmítám jakákoli zjednodušená tvrzení, že kdokoli z nás je prodlouženou rukou nebo pokračováním někoho nebo něčeho, každý jsme tu sám za sebe, a i na konci se to bude sčítat nám." Dosluhujícímu ministrovi kultury se to tedy sečetlo. Přitom měl slušně našlápnuto a kdoví? Kdyby zůstal neviditelný, třeba by to skutečně dotáhl až na předsedu sociální demokracie.