Tehdejší společenská smetánka ji buď milovala, nebo nenáviděla. Nic mezi tím neexistovalo. To však neplatilo o mužích – ti jí jeden za druhým doslova padali k nohám. Měla velice komplikovanou povahu, ráda se posmívala, pohrdala lidmi, včetně své vlastní matky. To jí ale nebránilo v tom, aby pobláznila snad všechny umělce své doby, k nimž se dokázala dostat.

Její otec, Emil Jakob Schindler, byl úspěšný malíř. Natolik úspěšný, že si mohl pronajímat zámek v Dolním Rakousku a dopřát rodině všechno, co jen chtěla. Svou dceru Almu (31. srpna 1879 – 11. prosince 1964) miloval, vzdělával a také rozmazloval, což byl možná počátek jejího často nesnesitelného naturelu. Matkou byla zpěvačka Anna Bergenová. Její vlastní dcera jí ovšem pohrdala, především kvůli jejímu milenci, který byl otcem Alminy mladší sestry Grety. Otec rodiny své ženě tento poklesek odpustil a Gretu vychovávali spolu s Almou, s čímž se ovšem Alma nikdy nesmířila.

Otcova smrt ji zdrtila

Když Almin otec zemřel, protože lékaři včas neodhalili banální zánět slepého střeva, nesla to velmi špatně. Její matka se o několik let později znovu provdala, ale Alma nemohla svého nevlastního otce vystát, a to i přesto, že rodině, kterou ke konci života otec zadlužil, významně finančně pomohl. Vlastně existovalo dost málo lidí, které vystát mohla. První, spíše platonický románek prožila se svým domácím učitelem, o celých 35 let starším. Ač z ní byl zcela paf, Alma k němu byla krutá, chvíli s ním flirtovala, chvíli se mu posmívala a zesměšňovala ho.

Chodili spolu na kulturní akce a učitel byl ze své krásné dlouhovlasé žačky v rozpuku nešťastný. Alma rozvíjela svůj talent ke komponování. Když se později seznámila s Gustavem Mahlerem a kariéry musela zanechat, měla už složeno přes sto písní, desítky dalších skladeb a začínala s operou. Bohužel se dochovalo jen 17 písní.

A rodina? Ta ji v jejích pletkách ještě podporovala, pokud měly nějakou souvislost s hudbou a rodina se domnívala, že by dívce mohly pomoci ke kariéře. “Rodina Almě tolerovala vzrušující polibky, které si vyměňovala se svým učitelem hudby, svobodným Alexandrem von Zemlinským, jehož sestra Mathilde se provdala za slibného mladého skladatele Arnolda Schonberga. A později se Alma směla v domácím salonu o samotě oddávat žhavým chvilkám na sofa v náručí geniálního dirigenta Gustava Mahlera," píše Anne Marie O‘Connorová v knize Dáma ve zlatém.

V roce 1896 potkala Alma na společenské akci Gustava Klimta, ve kterém si našla dalšího muže, kterého dokázala přivádět doslova k šílenství. Jí bylo sedmnáct, byla krásná, sebevědomá a drzá. Jemu bylo 35 a byl zcela ztracen. Na románek, byť nebyl závažný, přišla matka a odstěhovala celou rodinu do italských Alp. Klimt dorazil za svou vyvolenou a žádal ji o ruku, rodina k tomu však nesvolila. Alma dlouho nesmutnila a zaměřila se na další 'oběť', a to skladatele Alexandra von Zemlinského, svého učitele hudby, pod jehož vedením komponovala. S tím si pohrála krutě a rafinovaně.

Autoportrét Oskara Kokoschky s Almou Mahlerovou | zdroj: Profimedia

Milencům se krutě vysmívala

Nebránila se prakticky jakýmkoliv intimitám, ale klasický pohlavní styk mu nedovolila. Byla totiž kupodivu ještě panna a jeho si nepředstavovala jako svého prvního, což ho samozřejmě zraňovalo. Vysmívala se jeho nevelkému vzrůstu a nepřitažlivému vzhledu, třebaže se s ním zároveň mazlila. V jejím deníku nacházíme tento záznam: “Karikatura - bez brady, malý, s vypoulenýma očima a s příliš šíleným dirigováním." Čím více ho ona ponižovala, tím více on ji miloval. Když se s ním rozešla, svou frustraci si vybil v opeře Trpaslík a dlouhou dobu se stranil žen, než se konečně oženil.

Mahler žárlil od samého začátku

Alma se rovněž seznámila se skladatelem Gustavem Mahlerem. Jejich setkání popisovala později takto: "Mahler si mě kupodivu ihned všiml. Dlouze a zkoumavě se na mě zahleděl skrze brýle. Seděla jsem mezi Klimtem a Burckhardem a byli jsme skutečně rozverný trojlístek a pořád jsme se smáli. Mahler se z druhého konce stolu úkradkem díval a konečně se závistí v hlase zvolal: 'Je dovoleno se také zasmát?' Své vlastní sousedce nevěnoval pozornost. Mezitím se trochu opožděně objevil ještě jeden host. Přicházel z koncertu a pln nadšení hovořil o Kubelíkově výkonu. Horoval tak dotěrně, že k tomu bylo třeba něco podotknout. Na jeho otázku, zda už jsem Kubelíka někdy slyšela, jsem řekla: 'Mě sólistické koncerty nezajímají.' I to se Mahlerovi líbilo. 'Mě také ne,' řekl nahlas od druhého konce stolu."

Učarovala mu jako všem předtím, ale uznávaný skladatel s nerudnou a nepříjemnou povahou sebou nenechal smýkat jako předchozí odvržení ctitelé. Hned třetí den požádal Almu o ruku a nařídil jí, že se o něj bude starat, vařit mu a uklízet a její vlastní – mimochodem velmi nadějná – hudební kariéra půjde stranou. A děvče o dvacet let mladší kupodivu svolilo. V hudebních kruzích to vyvolalo naprostý poprask, protože skladatel byl známý jako nesmělý a uzavřený a Alma již byla pro své sebevědomí, krásu a flirtování dobře společnosti známa.

Od počátku nebyl vztah šťastný, Alma nesnesla ani své připoutání k plotně, ani manželovu upjatost a nenáruživost v intimní oblasti. Třebaže se šuškalo, že je Mahler něčeho podobného neschopný, přivedli spolu na svět dvě dcery: Marii Annu (1902–1907) a Annu (1904–1988). V roce 1907 přišla obrovská krize – obě dcery najednou onemocněly zákeřnými nemocemi, na které děti v té době běžně umíraly. Obě dostaly o něco méně zákeřnou spálu, Marie Anna, které říkali Putzi, však ještě navíc záškrt. To už tělíčko nemohlo zvládnout a Putzi zemřela. Mladší dcera Anna, zvaná Gucki, se naštěstí uzdravila a později se stala sochařkou.

Alma měla vždy sklony k nadměrné konzumaci alkoholu a po dceřině smrti se její pití ještě zhoršilo. Gustav se se zármutkem vyrovnával komponováním. Složil velmi intimní a smutnou symfonii Píseň o zemi, jejíž niternost a skromnost zvláště vynikne, když se srovná s předchozí Osmou symfonií, monumentálním dílem zvaným také Symfonie tisíců.

Lék na žal: nový milenec

Alma se uzavřela více do sebe a nakonec si v lázních pořídila milence Waltera Gropia, nadějného a budoucího hvězdného mladého architekta. Po prozrazení poměru se Mahler snažil manželství zachránit, ale marně. S Walterem se nerozešla. V květnu 1911 se už beztak špatný skladatelův zdravotní stav ještě dále významně zhoršil. Ke cti Almě Mahlerové sloužilo, že se o něj velmi obětavě a intenzivně starala, ale jeho smrt odvrátit nedokázala. Milenci se načas rozešli a Alma hledala rozptýlení v ateliéru a náruči malíře Oskara Kokoschky.

V roce 1915 však přece jen pojala za muže Gropia. O rok později se jim narodila dcera Manon. Gropius musel narukovat na frontu první světové války, jinak by možná tento vztah Almě už vydržel. Gropius jí dokonce odpustil dítě, které měla zřejmě se spisovatelem Franzem Werfelem (syn bohužel zemřel v kojeneckém věku), ale i tak se s ním rozvedla. Traduje se, že se jí Gropius ještě snažil rozvod usnadnit a zinscenoval vlastní falešné přistižení při činu s prostitutkou.

Od manželství si pak Alma dala deset let pauzu, než uzavřela to poslední, právě s Werfelem. Zasáhla ji ještě jedna tragédie, když její osmnáctiletá dcera Manon zemřela na obrnu.

Umění svých mužů Alma nemilovala, tři ze čtyř dětí pohřbila, dva manžely ze tří přežila. Svého posledního muže skoro o dvacet let. Zemřela v roce 1964 v naplněném věku 85 let na zápal plic v New Yorku. Do Spojených států utekla před nacismem se svým posledním mužem, protože byl židovského původu.