Otto Gutfreund pocházel z české židovské rodiny, která žila ve Dvoře Králové. Měl tři starší sourozence - Pavlu, Annu, Emila - a mladší sestru Miladu. Tatínek Karel Gutfreund se živil jako obchodník, byl sečtělý, údajně nepříliš praktický a s dětmi často a rád diskutoval.

Maminka Marie podle vzpomínek Emila Gutfreunda naopak velice praktická byla - a také temperamentní, měla sílu a patrně také technické nadání. I přes těžkosti, které rodinu postihly, bývá popisována jako optimisticky založená.

Zhruba v době Ottova narození se totiž podnik jeho otce, textilní barvírna, dostal do potíží a byl uzavřen. Marie Gutfreundová se k situaci postavila tak, že začala šít, což přineslo domů peníze. 

Milé, nervózní dítě

Podle vzpomínek příbuzných byl Otto hodné, milé dítě se smyslem pro humor. Zároveň si ale málo věřil a byl zřejmě perfekcionista, značně fixovaný na své rodiče.

Poté, co na nižším gymnáziu vyučující rozpoznal jeho talent, přestoupil Otto v roce 1903 na keramickou školu v Bechyni. Zřejmě příliš nezapadl, zároveň trpěl steskem po rodině a na jihu Čech se tak rozvinuly jeho úzkostné stavy. Zaujal ho však jeden z tamních školních předmětů - modelování. 

Po studiu v Bechyni začal navštěvovat Umělecko-průmyslovou školu v Praze. Když v roce 1909 zhlédl pražskou výstavu francouzského sochaře Antoina Bourdellea, rozhodl se odjet do Paříže a zapsal se do jeho kurzů na Académie de la Grande Chaumière.

Ve Francii se seznámil s dalším slavným sochařem Augustem Rodinem. Prožíval zde ataky úzkostí, zároveň se intenzivně zajímal o antické a gotické umění, ale též studoval to soudobé ve francouzských galeriích.

V Paříži potkal i o necelé čtyři roky staršího malíře a grafika Bohumila Kubištu, který Gutfreunda možná ovlivnil v tom, že místo ve vnějším světě začal hledat inspiraci ve svém nitru. V roce 1910 pak s přítelem Antonínem Matějčkem dále cestoval a procházel galerie v Anglii, Belgii i Nizozemsku.

Do Prahy se vrátil ještě téhož roku plný dojmů, bylo mu 21 let. Přiklonil se k abstrakci.

Jisté útočiště našel ve Skupině výtvarných umělců, jejíž členové inklinovali ke kubismu. Do Skupiny patřili například Emil Filla, Josef Čapek, Josef Gočár, Václav Špála či Vincenc Beneš. A k expresionismu a kubismu směřoval i Gutfreund.

Během let 1911-12 vytvořil například díla Hamlet, Harmonie a Koncert. A také slavnou sochu Úzkost, která patrně odráží duševní stavy, jimiž byl mladý umělec celá léta sužován. Rodinu Gutfreundových navíc v roce 1912 zasáhla smutná událost, když Karel Gutfreund podlehl rakovině.

Nakonec Skupinu rozdělil spor ohledně dalšího uměleckého směřování a zůstali v ní zastánci picassovsky orientovaného kubismu - vedle Emila Filly to byl právě třeba Otto Gutfreund, který nakonec stanul i v čele organizace. Jeho Hráč na cello je považován za již "skutečně" kubistickou sochu, a představuje tak v Gutfreundově tvorbě jistý předěl.

Špatný 'dárek' k narozeninám

V roce 1914 Otto Gutfreund znovu pobýval v Paříži, kde se setkal s Pablem Picassem či Juanem Grisem. A ve Francii byl také v den svých pětadvacetin, když Německo vyhlásilo zemi válku.

Domů se nevrátil, nastoupil dobrovolně k francouzské cizinecké legii - konkrétně do české roty Nazdar, která byla první českou jednotkou působící na území Francie. Účastnil se krvavých bojů na Sommě, v Artois a v Champagni.

V roce 1915 se po bitvě u Arrasu rota Nazdar rozpadla, bojeschopných zůstalo jen 75 mužů, kteří byli rozděleni do dalších částí legie. Gutfreunda na jaře 1915 povýšili do hodnosti desátníka a koncem roku přesunuli do Lyonu, kde dohlížel na výcvik nováčků.

Brzy nato vešel ve Francii v platnost zákon, že občané Centrálních mocností nesmějí sloužit ve francouzském vojsku. Češi proti tomu protestovali, dopis podepsal Gutfreund a další tři desátníci.

Akt se vyšetřoval jako porušení disciplíny a Gutfreund byl označen za jednoho z organizátorů akce. V dubnu 1916 ho zatkli a internovali v klášteře St. Michel de Frigolet poblíž Avignonu. Tam ještě téhož roku stvořil z prkýnek sošku Sedící žena a několik dalších dřevěných děl.

V důsledku shody nešťastných okolností strávil v internačním táboře se zajatými vojáky armád Centrálních mocností dvě léta. Teprve v roce 1918 dosáhl alespoň toho, že ho přemístili do tábora s mírnějším režimem.

Po válce žil ještě nějakou dobu v Paříži, bydlel v levném hotelu, věnoval se různým příležitostným pracím. Tvořil jen ve volném čase a přemýšlel, jak navázat na své předválečné dílo.

V roce 1919 se na pár měsíců vrátil do Prahy, kde přijal členství ve Spolku výtvarných umělců Mánes, zároveň však čelil pomluvám zpochybňujícím jeho úlohu během války v zahraničí. To vyjasnil až článek Gutfreundova přítele Richarda Weinera, který popsal osud oněch desátníků.

V té době Gutfreund své dílo také postupně "polidštil". Odezníval kubismus, začínal s realismem. To je patrné už v soše Autoportrét, kterou vytvořil ještě ve Francii.

V roce 1920 se natrvalo vrátil do Prahy a pendloval mezi ní a Dvorem Králové. V následujících letech měl dost práce.

Vytvořil například vlys Návrat legií - zakázku pro Legiobanku, pomník Babička s dětmi v Babiččině údolí či různé portréty umělců a politiků. Je také autorem sochy prezidenta Masaryka pro Hradec Králové a v půli 20. let navrhl také novou pětikorunu. Mimo běžné zakázky pak stvořil sousoší Rváči, Milenci anebo Soupeři. Staral se o svou rodinu, měl prý velice rád své neteře a synovce, sám však zůstal dlouho svobodný.

V roce 1923 portrétoval herečku Miladu Lindnerovou. Vzali se v roce 1925. O rok později nevyhrál soutěž na Smetanův pomník, zato získal místo profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze, což znamenalo stálý příjem.

Druhého června 1927 utonul při koupání ve Vltavě nedaleko Střeleckého ostrova. Spekuluje se, že jej postihla srdeční nebo mozková příhoda. Zemřel dva měsíce před svými 38. narozeninami.