Schiele, který se narodil 12. června 1890 v dolnorakouském Tullnu, měl české kořeny. Jeho matka Marie, za svobodna Soukupová, pocházela z Českého Krumlova, s nímž svůj život později na chvíli spojil i budoucí malíř.

Egonův otec Adolf pracoval u dráhy a Egon, zvláštní, rezervované dítě, byl prý vlaky fascinován a s oblibou je kreslil. Ostatně kreslení a atletika byly prý také jediné předměty, v nichž jako chlapec vynikal. Krom toho měl prý až příliš blízký vztah ke své o čtyři roky mladší sestře Gerti, která mu později stála též modelem pro některé obrazy.

Když bylo Egonovi 15 let, zemřel Adolf Schiele na syfilis a poručnictví získal chlapcův strýc z matčiny strany. Ten nakonec neochotně svolil, že ho bude podporovat na malířských studiích, a Schiele tak roku 1906 zamířil do Vídně.

Nejdříve studoval Uměleckoprůmyslovou školu, později však přestoupil kvůli doporučení některých pedagogů na klasičtější Akademii výtvarných umění. Škola to byla prestižní, ale i dost konzervativní, což začínajícímu umělci nevyhovovalo.

Zároveň však v té době potkal osobnost, která se pro jeho profesní vývoj a kariéru stala zásadní - malíře Gustava Klimta. Právě Klimt koupil jeho první obrazy, seznamoval ho s mecenáši a pomáhal mu shánět model(k)y. Zároveň jej uvedl do společnosti umělců a umělkyň okruhu Wiener Werkstätte.

Poprvé Schiele vystavoval už roku 1908 a právě stylem Klimta a též Oskara Kokoschky jsou jeho raná díla ovlivněna. Mimochodem studium nedokončil. Školu opustil poté, co absolvoval třetí ročník a s dalšími nespokojenými spolužáky založil skupinu Neukunstgruppe.

Gustav Klimt | zdroj: Profimedia

Schiele si pak postupně vytvářel vlastní styl. A ač jej i v zobrazování erotiky Klimt bezpochyby ovlivnil, on svého mentora v explicitnosti nakonec překonal. Schieleho akty, které prakticky nic neskrývají (včetně jeho samého), byly nervózní, živelné, ignorující ideály dobové krásy, zabíhající až do ošklivosti. Volil výstřední kombinace barev a má se za to, že některými kresbami přispíval i k tehdejšímu vídeňskému trhu s pornografií. Pobuřovala jak jeho díla, tak i spolupráce a vztahy s modelkami.

Osudová Wally

Schieleho modelkou byla původně i jedna z jeho osudových žen, Wally Neuzilová. Když se v roce 1911 dali dohromady, bylo dívce, jež měla české kořeny pro změnu po svém otci, 17 let.

Wally Neuzilová | zdroj: Profimedia

Odstěhovali se do Českého Krumlova, kde však jejich život na hromádce byl místním trnem v oku. A když se provalilo, že Schiele maluje i místní mladičká děvčata, museli město, které měl malíř rád i díky své matce, opustit a vrátit se do Rakouska.

Schiele se pak usadil v Neulengbachu nedaleko Vídně. Hledal dostupný ateliér a inspirativní prostředí, postupem času se však kolem něj začala sdružovat místní takzvaně problematická omladina a Schiele se nakonec dostal až před soud - a do vězení.

Incident, který skončil u soudu

K Schielemu a Wally totiž roku 1912 prchla čtrnáctiletá dívka z místní rodiny. Požádala prý pár, aby ji odvezl k příbuzným do Vídně. Všichni tři se nicméně vzápětí vrátili a dívčin otec Schieleho obvinil z únosu a z toho, že měl s jeho dcerou pohlavní styk.

V průběhu vyšetřování byl prohledán i Schieleho ateliér - a nalezeny nahaté kresby výstředního umělce, včetně těch, na nichž byla zachycena uprchlá dívka. U soudu čelil obvinění z únosu, poměru s příliš mladou dívkou a ukazování erotických děl nezletilým. Zatímco prvních dvou obvinění byl zproštěn, za třetí si - po 21 dnech ve vazbě - pobyl ještě tři dny navrch ve vězení a soudce navíc demonstrativně spálil jednu z jeho kreseb.

Jeho aféry i explicitnost obrazů mají dopad i v současnosti. V prvním případě se Schiele a jeho vztah k ženám řeší v souvislosti s kampaní MeToo.

Byť ve výše zmíněném případě byl osvobozen, kriticky jsou posuzovány jak jeho vztahy s mladými dívkami, tak i objektivizace modelek v naprosto odhalených pózách.

Jiní však pro změnu oponují tím, že Schieleho obrazy jsou prostě vysoce konfrontační, plné přímé sexuality, že lze těžko soudit některé aspekty tehdejších vztahů malíře a modelek současným pohledem a že zařazení Schieleho mezi umělce - sexuální delikventy je chybné a brání to dialogu o jeho díle.

Mimochodem v debatě, jak k (nejen) Schieleho dílům přistupovat, zvolilo kompromisní přístup Bostonské muzeum výtvarného umění, které ve výstavním prostoru, vedle obrazů, umístilo "edukační" panely upozorňující na problematické pasáže Schieleho života - včetně výše zmíněného incidentu na rakouském maloměstě.

Druhý typ kritiky je mnohem jednodušší. Pro některé jsou kompletně nahaté ženy a muži s odhalenými genitáliemi prostě příliš silné kafe. A když loni ve Vídni chystali rozsáhlou výstavu k výročí Schieleho úmrtí, narazili pořadatelé na to, že v Londýně a také v některých německých městech odmítli vystavit upoutávky na Schieleho retrospektivu - včetně slavného obrazu Dívka s oranžovými punčochami - v původní podobě, neboť jim připadalo nepřípustné ukazovat genitálie na veřejnosti.

Marketéři tedy zareagovali tím, že inkriminované partie překryli hláškou: "Promiňte, sto let staré, ale stále příliš odvážné." A naťukli diskuzi o svobodě v umění.

Válečné roky

V roce 1913 měl Schiele v Mnichově první samostatnou výstavu a o rok později vystavoval i v Paříži. V témže roce se také seznámil s Edith Harmsovou, která žila s rodinou nedaleko jeho vídeňského ateliéru.

Dceru zámečnického mistra viděl Schiele jako dobrou, společensky přijatelnou partii a v roce 1915 své plány vyložil Wally - snad v naději, že s ním vztah bude udržovat i nadále. Ta však na něco takového odmítla přistoupit a opustila jej, načež Schiele namaloval jeden ze svých nejslavnějších obrazů Smrt a dívka. V červnu se pak oženil s Edith. Její rodina prý ze sňatku nebyla dvakrát nadšená.

Pár dnů po svatbě dostal Schiele povolávací rozkaz. Na frontě však kvůli zdravotním problémům neskončil a pracoval na úřednických pozicích. Během této doby se v jeho obrazech objevuje i prvek rodiny a dětí, častěji též portrétoval muže - včetně ruských zajatců v táboře, kde také pracoval.

Počátkem roku 1917 se vrátil do Vídně, kde byl zaměstnán ve skladu proviantu, což jednak znamenalo lepší jídlo pro něj i Edith, a jednak se mohl více soustředit na svou kariéru. Roku 1918 byl přizván na výstavu Vídeňské secese, kde vystavil 50 děl. Měl velký úspěch a přibylo mu dost zakázek.

V témže roce však také udeřila pandemie španělské chřipky. Osmadvacátého října jí podlehla Schieleho manželka, v té době šest měsíců těhotná, o tři dny později zemřel i Schiele. Během těchto dnů prý nakreslil několik podobizen své ženy.

Ani Wally Neuzilová se nedožila konce války. Po rozchodu se Schielem se stala zdravotní sestrou. V létě 1917 odjela do Dalmácie, kde pracovala ve válečném špitálu v městečku Sinj nedaleko Splitu. Pětadvacátého prosince téhož roku zde zemřela na spálu. Bylo jí 23 let.