Ekonomické vzdělání nemusí být zárukou ekonomicky racionálního rozhodování. Důkaz poskytuje nová ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, kterou v pondělí jmenoval do funkce Miloš Zeman.

Tato sociální demokratka má vzdělání hned ze dvou zahraničních univerzit – Univerzity Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem a z Londýnské školy ekonomie a politických věd. Přesto z ní padají ekonomické hlouposti, nad kterými by měl našinec ustrnout.

Svými ekonomickými vizemi se Maláčová blýskla v rozhovoru pro web iDnes.cz (zde). Hájila v něm desetiprocentní nárůst platů všech zaměstnanců veřejného sektoru pozoruhodnou myšlenkou: "Pokud budeme platit vyšší platy, tak z toho bude profitovat státní rozpočet, protože to znamená vyšší daňové a sociální příjmy pro státní rozpočet."

Tohle vás, paní Maláčová, učili na London School of Economics?

Špetka matematiky neuškodí

Nahlíženo selským rozumem je věc jasná: Z vyšších platů zaměstnanců veřejné sféry nemůže státní rozpočet profitovat. Jednoduše proto, že ze stejného rozpočtu jsou tito zaměstnanci placeni. Tečka.

Pro nevěřící Tomáše a pro ty, kteří si potrpí na čísla, nicméně dodávám kalkulaci:

První Babišova vláda naplánovala pro příští rok růst výdajů na platy z letošních 177,9 miliardy na 195,8 miliardy, tedy o 17,9 miliardy korun. Někteří zaměstnanci mají dostat přidáno víc než 10 procent (třeba učitelé), jiní zase méně (hasiči, policisté).

Sociální demokraté chtějí, aby se platy všem zaměstnancům veřejného sektoru zvedly aspoň o deset procent. To by znamenalo nárůst rozpočtových výdajů o dalších pět miliard.

Takže propočet ve třech bodech:

1) Stát zvýší mzdy podle představ sociálních demokratů. Výdaje rozpočtu tím zvedne o zhruba 23 miliard.

2) Na sociálním pojištění a na daních (přímých, tedy z příjmu a majetku, i nepřímých, které platíte při nákupu) může stát z této částky vybrat odhadem devět miliard.

3) Rozdíl mezi výdaji a příjmy státu tak dělá zhruba 14 miliard korun. Nemá přirozeně znaménko plus, ale mínus. Není tedy ziskem, ale ztrátou.

Státní rozpočet, potažmo stát, proto na vyšších platech neprofituje, jak blouzní ministryně. Naopak, jsou pro něj ztrátou, kterou, pokud nemá přebytky – a to není český případ - zpravidla zaplácne tím, že vydá dluhopisy. Jinými slovy, zadluží se.

S koulí na noze

Příjmy státu a blahobyt obyvatel státní sektor nezajistí. Naopak, pokud nakyne, může ekonomiku podvázat. Už nyní je pro ni koulí na noze.

Jen počet úředníků (vládních, krajských a obecních) se během dvaceti let téměř zdvojnásobil – z 80 000 na 150 000, a skoro polovinu z nich má pod sebou vláda.

Naše prosperita závisí na soukromém sektoru, na jeho produktivitě, což by Maláčová při svém vzdělání měla vědět. (Produktivita přitom není to, co si pod ní leckterý Čech, který maká jako šroubek, může představovat. Produktivita není definována pracovním úsilím přepočítaným na jednotku času, ale přidanou hodnotou, tedy rozdílem mezi ziskem a náklady.)

Proto by příjmy měly být odvozeny od produktivity soukromého sektoru. A to i příjmy sektoru veřejného. Když bude vláda prosazovat opačný postup a přes platy bude do oběhu bezhlavě dávat další a další peníze, měnu znehodnotí. Může dokonce roztočit inflační spirálu.

Tohle se dnes učí už na základní škole. Na to nepotřebujete London School of Economics.

Roztočíme rotačky!

Řešením může být i postup, kdy vláda počet státních zaměstnanců snižuje, a těm zbývajícím přidává, aniž by přitom výrazně zvyšovala výdaje rozpočtu.

V době, kdy soukromí zaměstnavatelé marně shánějí zaměstnance, by pro propuštěné pracovníky z eráru neměl být problém najít práci. Stát by zaměstnavatelům vlastně vracel lidi, které jim dřív vzal. Tito lidé by nebyli pro státní rozpočet zátěží, naopak by zlepšovali jeho bilanci. Odváděli by daně z peněz, které netvoří výdaje rozpočtu.

Nic takového ale sociální demokraté neplánují. Jejich cílem, jak potvrzuje Jana Maláčová, je tisknout peníze.