Neformální diskuzní platforma Zachraňme ČSSD v čele se statutárním místopředsedou sociální demokracie Jiřím Zimolou měla nedávno své 3. celostátní setkání. Prezident Miloš Zeman jí zaslal svou zdravici, ve které napsal: "Má-li ČSSD skutečně přežít a navrátit se na výsluní jako nejsilnější levicová strana, musí být její jednota složena z názorové různosti. Strana nesmí být monolitem, kde jen všichni kývají." To by podle Zemana byla definitivní cesta do politických pekel.

Sociální demokracie samozřejmě žádným monolitem není. To v posledních týdnech dokazuje víc než přesvědčivě, její bývalý předseda by tak s ní v tomto ohledu mohl být spokojený. Bohužel není. Hlava státu tvrdí, že k tomu, aby ČSSD získala zpět svou někdejší sílu, nutně potřebuje výkonný motor. Říká, že tím může být právě zmíněná platforma, která klade důraz na návrat k tradičním hodnotám a normálnímu občanovi. A dodává klíčovou větu: "Proto by bylo skvělé, kdyby byla v rámci ČSSD přijímána pozitivně a její členové nebyli předmětem malicherných vnitrostranických půtek."

Jako návod na silnou a úspěšnou stranu to zní celkem jednoduše: nebýt monolitem, zachovávat jednotu složenou z názorové různosti, mít výkonný motor a platforma, která jím může být, by měla být přijímána pozitivně a její členové by neměli být předmětem malicherných vnitrostranických půtek. Trochu to však drhne a navzájem si protiřečí.

To, co zprvu vypadá jako vymezení se vůči monolitu, se posléze ukazuje jako snaha monolit prosadit tím, že ho odmítnu, a místo toho ho propašuji po částech. A teprve když do sebe zapadnou, je všem jasné, že výsledkem je odmítaný monolit. Předem se o tom ale nesmí mluvit, protože v takovém případě by monolit nikdy nevznikl. Lidé, kteří dnes patří do soupeřících skupin, by se mu bránili a ČSSD by se monolitem nikdy nestala. Proto je třeba jít na to opatrněji a mluvit o motorech a malicherných půtkách.

Sobotkova klika a soudný den

K tomu, aby si člověk udělal představu, kam by mířila sociální demokracie pod vlivem motoru jménem Zachraňme ČSSD, se stačí podívat na to, co prohlašuje její neformální lídr Zimola. V rozhovoru pro deník Právo například uvedl, že věří, že se v komunálních volbách podaří přesvědčit voliče, že sociální demokraté, kteří byli ve vedení obcí, se osvědčili a "nemohou za to, co tady napáchala klika kolem Bohuslava Sobotky a Milana Chovance".

Těžko říct, co tak strašného uvedená klika provedla. Každopádně se zdá, že Zimola proti ní bojuje ještě teď. Je očividné, že v sociální demokracii stále zuří válka jednotlivých frakcí a skupin. Není těžké si vyložit, jak statutární místopředseda myslí svá slova o tom, že ČSSD se musí v očích veřejnosti očistit od pověsti strany se špinavými zákulisními praktikami.

Když Mladá fronta DNES před několika dny přinesla výsledky průzkumu agentury STEM/MARK, podle které by ČSSD v Praze získala jen dvě procenta, bývalý jihomoravský hejtman a člen legislativní rady na ministerstvu zemědělství Michal Hašek to na svém facebookovém profilu okomentoval slovy: "Při pohledu na tu hrůzu jsem si vzpomněl na výrok faráře Otíka v Troškově trilogii Slunce, seno a... HODINA VELKÉHO TRESTU SE PŘIBLÍŽILA, SESTRY...". Později svůj status raději upravil a nechal v něm jen: "HODINA VELKÉHO TRESTU SE PŘIBLÍŽILA, SESTRY... (farář Otík - Slunce, seno a ...)".

Zimola stejně jako Hašek jistě nebude nijak zvlášť truchlit, když pražská sociální demokracie v komunálních volbách propadne. Může to být příležitost, jak oslabit její vliv. Zimola dlouhodobě hovoří o tom, že by chtěl, aby se předseda ČSSD volil přímo. Zdůvodňuje to tím, že jen tak lze obejít různé zákulisní dohody. Přesněji řečeno by to vyřadilo ze hry mocnou pražskou organizaci, která při volbě stranického vedení na sjezdech mívá velké slovo, a kdo se s ní domluví, má navrch.

Pokud se statutárnímu místopředsedovi podaří přímou volbu uskutečnit, mohl by být šéf sociálních demokratů zvolen pražské organizaci navzdory. A když v komunálních volbách pražská ČSSD utrpí porážku, může být pro Zimolu a jeho spojence Haška výrazně snadnější tento způsob volby předsedy prosadit.

Osudové spojenectví s pražskou ČSSD

Zimola také už dříve naznačil, že se mu nezamlouvá současné složení předsednictva a ústředního výkonného výboru, protože v něm stále převládají lidé z éry Bohuslava Sobotky. Po komunálních a senátních volbách může rovněž nastat čas na to obměnit jejich složení, vymést z nich pozůstatky napadané kliky kolem Sobotky a Chovance, oslabit zde pražskou organizaci, a naopak posílit vlastní pozice.

Zimola, i když to zatím neříká naplno, má ambici vystřídat v čele sociální demokracie Jana Hamáčka. Ostatně už na minulém sjezdu proti němu kandidoval. A právě Hamáčkovo spojenectví s pražskou ČSSD a to, že je stále pod jejím vlivem, může Zimola využít jako záminku, aby proti němu znovu vystartoval. Zatím to hraje na obě strany: chce s Hamáčkem vytvářet silnou dvojku a zároveň si stěžuje na lidi, kteří se snaží na předsedu působit ve svůj prospěch. Pokud postavení pražské sociální demokracie oslabí, sníží to i Hamáčkovy šance být šéfem partaje i po březnovém sjezdu.

Nevíme, zda Zimola svoji misi dokončí, prosadí přímou volbu předsedy, uspěje v ní a následně dosáhne rozšíření pravomocí nejužšího stranického vedení a pod záminkou krize, nutnosti neztrácet čas a urychlit rozhodování ve straně se omezí vnitrostranická demokracie.

Tři cesty a jedna do neznáma

Může se objevit někdo, kdo se Zimolovi postaví a porazí ho. Jen není jisté, zda to bude znovu Hamáček. ČSSD má ve skutečnosti tři možnosti. Buď s Hamáčkem jako předsedou a Zimolou jako statutárním místopředsedou udržovat status quo, což ale neznamená nic jiného než pokračující napětí mezi jednotlivými stranickými frakcemi a odložení střetu mezi nimi.

Druhou variantou je zvolit Zimolu a zakuklit se v malé, Hradu blízké uskupení, které vnitrostranickou demokracii (přímou volbu předsedy) využije k osekání vnitrostranické demokracie. Výsledkem bude monolit, o kterém Zimola spolu s prezidentem bude tvrdit, že monolitem není, ovšem běda tomu, kdo stranickou jednotu naruší.

Další možností je zvolení někoho třetího. Může to být někdo z hejtmanů za ČSSD - třeba ten plzeňský Josef Bernard. V lednu to budou čtyři roky, co je ve straně, takže v březnu by už na předsedu kandidovat mohl. V jeho případě by to byla sázka na manažera (tím Zimola rozhodně není), pod nímž by se sociální demokracie zřejmě posunula více do středu a působila profesionálněji a moderněji. Mohl by to být signál, že partaj nestojí na místě a jde s dobou. Přes veškerou snahu Jana Hamáčka či Jany Maláčové nelze říct, že by ČSSD aktuálně takový signál vysílala.

Největší potíž sociálních demokratů spočívá v tom, že dokud některá z frakcí nezíská naprosto dominantní postavení a ostatní se buď výrazně nestáhnou, nebo jejich členové ze strany neodejdou, v ČSSD se to bude dál mlít a spory neustanou. Pokud předsedou zůstane Hamáček, oproti dnešku se mnoho nezmění. Když jím bude Zimola, rozpory možná skončí, ale strana se umrtví, řada lidí ji opustí, sociální demokracie vsadí na minulost, tradici a nostalgii a bude doufat, že to zafunguje alespoň u části stárnoucích voličů. Což tak být nemusí, protože konkurence na tomto poli je příliš velká.

Zvolením někoho třetího by ČSSD vykročila do neznáma. Taková varianta sice obsahuje různá rizika a nebezpečí, sociální demokraté se však mohou utěšovat tím, že hůř, než jsou na tom teď, na tom mohou být jen v případě, že nebudou dělat vůbec nic a spokojí se s Hamáčkem či Zimolou.