Co se vlastně stalo? Nejnovější polské drama odstartovala kontroverzní změna pravidel pro přístupu médií do Sejmu, která by podle vládního návrhu umožnila vstup do budovy dolní sněmovny pouze dvěma akreditovaným novinářům z každé redakce a zároveň by zakázala nahrávání či focení poslanců během schůze - jednání parlamentu by nadále vysílala pouze parlamentní televize.

Opozice tento krok označila za další omezení svobody médií a v pátek odpoledne její poslanci na protest obsadili řečnický pultík a zablokovali jednání o státním rozpočtu. Netrpěliví zákonodárci PiS na to reagovali bezprecedentním krokem, když se přesunuli do jiného jednacího sálu, kde bez hlasovacích přístrojů schválili rozpočet na příští rok. Mělo se tak stát bez přítomnosti opozičních kolegů, jejichž vstup prý zablokovala parlamentní stráž na pokyn maršálka Sejmu Marka Kuchcińského.

Informace o podivném hlasování se rychle rozkřikla na sociálních sítích a vyvolala spontánní příliv demonstrantů, kterým se ještě během večera podařilo zablokovat východy Sejmu. Uvnitř tak uvízly na dvě stovky zákonodárců včetně premiérky Szydłové a předsedy PiS Jarosława Kaczyńského, jimž se s pomocí policejní eskorty podařilo opustit budovu teprve kolem třetí hodiny ranní.

Kroky (vlády) k nesvobodě?

Opoziční poslanci se naopak rozhodli na protest zůstat a celý víkend se střídali ve vyklizeném hlavním sálu Sejmu. Noční protesty se v sobotu dopoledne přesunuly před prezidentský palác a od té doby ve Varšavě, v Krakově a na dalších místech po celé zemi propukají menší protivládní protesty.

Představitelé opozičních stran se mezitím dožadují nového hlasování o rozpočtu a rezignace maršálka Sejmu Kuchcińského, který nařídil, aby nebyli vpuštění do náhradního hlasovacího sálu.

Páteční blokádou Sejmu zatím vyvrcholila nespokojenost části polské společnosti s jednobarevnou vládou strany Právo a spravedlnost, jež podle jejich názoru ohrožuje demokratický charakter země. Desetitisíce lidí již v minulosti přivedlo do ulic například zestátnění veřejnoprávní televize a rozhlasu, spor s Ústavním soudem a hlavně navrhované zpřísnění práva žen na potrat.

Oponentům vlády Beaty Szydłové se nelíbila ani čistka na nejvyšších místech v tajných službách a v armádě nebo konspiračně-nacionalistický přístup k polským dějinám, popírající jakoukoli účast Poláků na holocaustu a naopak vinící Rusy z úmyslného vyvolání letecké havárie u Smolenska, při níž zahynul bratr předsedy PiS a tehdejší prezident Lech Kaczyński.

Poslanci Práva a spravedlnosti mimo jiné v srpnu schválili až tříletý trest za užívání slovního spojení "polské vyhlazovací tábory", protože podle vládního vyjádření tento "urážlivý pojem podrývá reputaci Polska".

V poslední době pak přibyly další kontroverzní návrhy, z nichž největší odpor vyvolaly dva schválené zákony. První z nich mění pravidla pořádání demonstrací: zatímco dosud měli přednost organizátoři, kteří oznámili konání akce na daném místě jako první, nová úprava zvýhodnila akce pořádané církví a státními orgány bez ohledu na to, kdy je na místě nahlásí.

Podle kritiků tento zákon umožní rušení nepohodlných demonstrací na klíčových místech a omezí svobodu shromažďování.

Druhý pranýřovaný zákon se týká reformy školství. Proti zákonu minulý měsíc protestovalo asi padesát tisíc učitelů, kteří si hlavně stěžují na nedostatek informací a obávají se ztráty zaměstnání kvůli plánovanému rušení některých typů škol včetně gymnázií. Reforma navíc počítá s výukou k "patriotismu", spočívající ve zdůraznění polských národních dějin a literatury. Mnozí učitelé se domnívají, že toho vláda PiS využije k propagandě vlastního vidění světa.

Rozdrobená opozice

Vůči výše zmíněným krokům samozřejmě od počátku vystupovaly opoziční strany Občanská platforma a Moderní, největší demonstrace se však daří zmobilizovat ostentativně apolitické organizaci nazvané Výbor na obranu demokracie (KOD).

KOD založil počítačový odborník a aktivista Mateus Kijowski podle modelu legendárního Výboru na obranu dělníků. Organizace reprezentuje širokou koalici liberálních a sekularizovaných městských vrstev. Právě KOD už 13. prosince, tedy před současnou krizí, svolal masové celonárodní protesty "proti devastaci Polska" ku příležitosti 35. výročí vyhlášení výjimečného stavu tehdejší komunistickou diktaturou.

Výzvu ve Varšavě, Krakově, Vratislavi, Štětínu nebo Gdaňsku vyslyšely desetitisíce lidí a nebylo to poprvé - ještě masovější protestní shromáždění tato organizace zorganizovala třeba letos v květnu.

Vlnu protestů započatých v pátek je tedy možné vnímat jako součást dlouhodobého trendu započatého prakticky v momentu nástupu PiS k moci na konci minulého roku. Jako by polská vláda čelila útoku ze všech stran.

Na domácí scéně proti ní vystoupil například bývalý prezident a vůdce protikomunistické Solidarity Lech Wałęsa, který se minulý týden zúčastnil demonstrací KOD a dokonce vyhlásil svůj úmysl zasadit se o její svržení. Neobvykle ostře se projevil dosluhující předseda Ústavního soudu Andrzej Rzepliński, podle něhož je Polsko "na cestě k autokracii", a ke kritice různých vládních opatření se odhodlal třeba ombudsman Adam Bodnar.

Bývalý polský premiér a šéf Evropské rady Donald Tusk vládní představitele vyzval, aby "respektovali a brali v úvahu názory lidí, ústavní principy a morálku, zavedené postupy a slušné chování". A Evropský parlament minulou středu už počtvrté projednával stav demokracie a lidských práv v zemi, přičemž některé frakce jako Zelení na tomto zasedání otevřeně mluvily o tom, že nastal čas k odebrání hlasovacích práv Polsku na základě článku 7 Lisabonské smlouvy.

Ustojí to konzervativní vláda?

Výše zmíněné by mohlo vyvolávat dojem, že kabinet premiérky Szydłové se musí pod náporem demonstrací a kritiky z domova i ze zahraničí zhroutit, podobně jako se před devíti lety zhroutil kabinet jejího stranického šéfa Jarosława Kaczyńského. Avšak opak je pravdou.

Szydłová na rozdíl od tehdejší situace disponuje pohodlnou většinou své vlastní strany v obou komorách parlamentu, má na své straně loajálního prezidenta a její zákonodárci zatím vykazují neotřesitelnou jednotu.

A co je možná ještě důležitější, v současnosti nemá žádného relevantního politického oponenta - opozice je roztříštěná na řadu menších subjektů, přičemž kdysi nejvýznamnější liberální Občanská platforma se zdiskreditovala předchozími skandály a bolestně jí chybí charismatický lídr.

Oproti tomu se PiS může opřít o masovou podporu na venkově, v menších městech a ve východní části země, kde konzervativním a věřícím voličům imponuje deklarovaný patriotismus a důraz na katolické hodnoty. Řadu příznivců si kromě toho PiS získala štědrou sociální politikou. Průzkumy ukazují, že tato podpora stále dosahuje zhruba 36 procent, což by díky polskému volebnímu systému opět mohlo znamenat nadpoloviční většinu, i kdyby se nakrásně konaly předčasné volby.

Mnohem pravděpodobnější je ale pokračování dosavadní politiky bez ohledu na množství demonstrantů v ulicích. Ochotu ustoupit totiž současná polská vláda zatím ukázala jen jednou - když na podzim shodila ze stolu zmiňovaný přísný protipotratový zákon.