Rath si odseděl ve vazbě skoro rok a půl. To je mimořádně dlouhá doba a Rath také už loni uspěl se stížností na délku vazby. Ústavní soud rozhodl, že půl roku v ní byl protiprávně a přiřkl mu odškodné 20 tisíc korun. To se zdálo jako banalita, ovšem ukazovalo to na to, že v případu neprobíhá vše úplně standardně.

Nejvíce však překvapuje, že se jasný případ vlekl neuvěřitelně dlouho. Rath dodnes nebyl pravomocně odsouzen, přestože žalobci tvrdili, že Rath nemá šanci se z případu vysekat. 

Krabice od vína se stala symbolem úplatků a Rathovy výmluvy, že peníze mu tam podstrčila policie a že o nich nevěděl, zněly - kulantně řečeno - velmi nevěrohodně. Jenže na to, že případ je jasný, se vleče až příliš dlouho a už vůbec není jasné, zda bude exhejtman potrestán. 

Vrchní soud v Praze, který řešil Rathovo odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku (Rath dostal 8,5 roku a propadnutí 21 milionů) rozhodl, že stěžejní důkazy proti obžalovanému byly pořízeny v rozporu se zákonem.

Odposlechy byly totiž nařízeny v jiné kauze, podle rozsudku soud v Ústí nad Labe vůbec neměl odposlechy povolit, protože k tomu nebyl takzvaně místně příslušný a zejména protože k tomu prostě nebyly podstatné důvody.

Korupce se odehrávala ve Středočeském kraji, jenže žalobci se tehdy báli úniku informací a tak se s žádostí o povolení odposlechů obrátili na soud právě v Ústí nad Labem. Bez odposlechů je ovšem celý případ doslova u ledu, protože právě odposlechy tvořily hlavní část důkazních materiálů, kromě již zmíněné krabice od vína.

Reakce na rozsudek na sebe nenechala dlouho čekat. Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová podává stížnost pro porušení zákona. Rovněž ministr spravedlnosti Robert Pelikán připravuje stížnost a mluví o tom, že rozsudek je zvláštní. Navíc postup žalobců včetně použití důkazů už byl několikrát napaden a vždy soudy konstatovaly, že v tom problém nevidí. Najednou se díky rozhodnutí Vrchního soudu v Praze všechno vrací na začátek a dost možná otevírá brány k Rathově konečnému vítězství.

Z právního hlediska jde asi o spor, zda je podstatná forma nebo duch zákonů. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je zjevně formalistický a klade na nejvyšší místo přísné dodržování pravidel. Naopak žalobci správně argumentují tím, že odposlechy prokázaly závažnou trestnou činnost a rozkryly korupční síť, navíc byly schváleny soudem.

Jak je možné v právu nyní něco předvídat, jestliže odvolací soudy pak pokaždé rozmetají předtím schválené postupy? Rozhořčení Bradáčové a Pelikána je celkem lehké pochopit. 

Důvěřovat spravedlnosti?

Právní rovina případu je jedna věc, druhou věcí je celospolečenský dopad. Už těžká blamáž, která se rýsuje v kauze Petra Nečase a jeho manželky, ukázala, že stíhání korupce v nejvyšších patrech politiky je téměř nemožné. Obratní právníci a někdy ne zcela srozumitelná rozhodnutí soudů neustále případy prodlužují a jejich řešení je v nedohlednu. 

Nyní se k tomu přidává zvrat v kauze Rath. Soudy samozřejmě nemohou a nesmí soudit tak, aby vyhověly nějaké veřejné poptávce, na druhé straně signál, který vysílají neúspěchy v takových zásadních případech, vysílají do soustavy žalobců i celé veřejnosti je neblahý.

Politici jsou sice v Česku stíháni, ale za mříže příliš často neputují. A když už se za ně dostanou, jdou zase rychle ven, jak ukázal zase jiný případ exsenátora za ODS Alexandra Nováka. Veřejnost může ztratit důvěru ve státní aparát a justici, pokud systém bude opakovaně selhávat a z formálních důvodů osvobozovat politiky, kteří byli dokonce přichyceni při činu.

Žalobci se mohou dostat do stavu totální rezignace, kdy podobné kauzy už nebudou ani otvírat, protože jejich několikaletá práce nakonec skončí v koši. A to by bylo daleko horší, než samotné osvobození Davida Ratha.