Je pravda, že Emmanuel Macron, lídr hnutí Kupředu! (En Marche!) momentálně posiluje svou pozici favorita - v několika průzkumech by se dokonce poprvé i v prvním kole umístil před kandidátku Národní fronty. Není možné zpochybnit ani Macronův úspěch v první velké debatě nejdůležitějších uchazečů o prezidentský post, kde se mu podařilo ustát soustavné útoky ostatních kandidátů, přestože s tímto typem konfrontace nemá nejmenší zkušenost.

Dá se tedy s klidem konstatovat, že duel Macron-Le Penová je pravděpodobnější než kdy dřív. Přesto existuje několik dobrých důvodů, proč si za určitých okolností představit strmý pád Macrona a jeho nahrazení "třetím vzadu", některým z dalších kandidátů, o kterých se dnes skoro nemluví.

V prvé řadě je tu možnost odhalení skandálu nejspíše korupčního či klientelistického charakteru, jak se to stalo Françoisi Fillonovi za Republikány. Zjištění, že si ze státního rozpočtu nechal platit rodinné příslušníky jako asistenty, aniž by odváděli jakoukoli práci, srazilo prvotního favorita na kolena a umožnilo Macronův neočekávaný vzestup.

Pak je tu možnost přešlapu v kampani - Macron by se stále mohl znemožnit v příštích dvou televizních debatách nebo obzvlášť neuváženým mediálním výrokem. Jak už bylo zmíněno, je to stále politickým nováčkem, navíc za sebou nemá silnou a dobře organizovanou politickou stranu a tím pádem ani "pevné jádro" voličů, o nějž by se mohl opřít. Průzkumy dlouhodobě ukazují, že jeho podporovatelé jsou nejméně přesvědčení o své volbě a mnozí z nich nejsou ani rozhodnuti jít k volbám, což jeho kandidaturu staví na hliněné nohy.

Kdo by tedy v případě náhlého pádu mohl zaměnit Emmanuela Macrona a střetnout se s Le Penovou o prezidentské křeslo?

Jediný zástupce tradičních hodnot

Nejblíže tomuto cíli je samozřejmě stále François Fillon, který se kvůli průšvihu známému jako 'Penelopegate' podle jména jeho manželky propadl na třetí místo a jednu dobu to vypadalo, že by ho mohl vystřídat Alain Juppé, jeho protikandidát ve stranických primárkách. Nad vodou jej udrželo právě voličské jádro, složené z konzervativních a mnohdy silně věřících příznivců Republikánů, kteří v bývalém francouzském premiérovi spatřují jediného zástupce tradičních hodnot a liberálního Juppého nemohou ani cítit.

Zásadní Fillonův problém spočívá v tom, že jeho rodinný skandál nepřestává být v centru mediálního zájmu a naopak ještě narůstá, jak přichází nová odhalení a zřejmě dojde k formálnímu zahájení trestního stíhání ze strany policie. Expremiérova strategie, kdy aféru označuje za "spiknutí", zjevně mezi voliči nezabírá, protože rozestup mezi ním a Macronem se stále zvětšuje.

Matador francouzské politiky se ani příliš neblýskl v televizní debatě, kde mohl nabrat body, a nepřináší žádná nová témata, s nimiž by odvrátil pozornost od vlastních osobních obtíží. Francouzskou národní hrdost autentičtěji zosobňuje Le Penová, ekonomický liberalismus bývalý ministr financí Macron, výrazně rozkročenější do středu. Je proto otázkou, kde Fillon hodlá sbírat nové voliče a jestli vůbec - jeho styl kampaně od propuknutí skandálu působí spíš jako truc.

Odpudivý socialistický skokan

Jestliže Fillon se nepřestává topit ve vlastní aféře, jako logický "skokan" do druhého kola se nabízí kandidát Socialistické strany. Historicky to přece byli pravicoví Republikáni (pod různými názvy) a levicoví socialisté, kteří spolu soupeřili o post francouzského prezidenta. Avšak letošní volby jsou v tomto ohledu výjimečné a vítěz primárek socialistů je v ještě horší kondici než Fillon. Zaprvé proto, že má stranickou knížku nejnepopulárnějšího prezidenta Francie v novodobé historii Françoise Hollanda. Zadruhé proto, že se jmenuje Benoît Hamon.

Francois Fillon, Emmanuel Macron, Jean Luc Melenchon, Marine Le Pen a Benoit Hamon (zleva doprava) | zdroj: Profimedia

Hamon, přezdívaný kvůli své výšce "Malý Ben", pochází z radikálně levicového křídla vlastní strany, čímž od sebe odrazuje nejen středové voliče bez politické příslušnosti, ale i spolustraníky, členy vlastní vlády nevyjímaje. Už tři ministři včetně mimořádně vlivného ministra obrany Jean-Yvese Le Driana otevřeně podpořili Macrona a zdráhavost ostatních je dobře známa. Například expremiér Manuel Valls prý pro Hamona hlasovat v žádném případě nemůže.

Co hůř, o krajně levicové voliče se kromě Hamona uchází ještě jeden bývalý socialista, Jean-Luc Mélenchon, který na rozdíl od něj disponuje obrovským osobním charismatem a popularitou mezi nejmladší generací. Potvrdilo se to mimo jiné ve zmiňované televizní diskuzi, kde na sebe Mélenchon svou radikální rétorikou a ostrým vtipem strhl pozornost sociálních médií a podle průzkumů diváků se buď umístil na druhém místě za Macronem nebo jej dokonce předběhl. Naopak Hamon nudil, ačkoli se holedbal, že jako jediný kandidát přichází s (jeho slovy) "originální myšlenkou" - nepodmíněným základním příjmem.

Mélenchon a Hamon se shodně se zhruba deseti až patnácti procenty hlasů přetahují o čtvrté místo a vyjednávání o vzájemné alianci ztroskotala, takže rychlý vzestup jednoho z nich působí jako z říše snů. Přesněji řečeno říše snů Marine Le Penové, jejíž šance by se proti zástupci radikální levice v druhém kole dramaticky zvýšily. Hamon a ještě víc Mélenchon vyvolávají mezi středovými voliči jen o drobek menší paniku než Le Penová a můžeme předpokládat, že by si mezi nimi odmítli vybírat.

Pochod chromých 

Kromě pětice "velkých" uchazečů o francouzské prezidenství bojuje ještě šest dalších kandidátů, jejichž preference na hranici (či hluboko pod hranicí) statistické chyby reflektovala i televizní stanice TF1, když je do první debaty vůbec nepozvala. Sice budou mít příležitost zazářit v debatě příští, avšak všeobecně jde o osobnosti z kraje politického spektra s někdy až bizarními plány, a tak bude záležet spíš na tom, komu hlasy odeberou, než že by mohli reálně zamířit do čela státu.

Nejúspěšnější z nich, přesvědčený gaullista a euroskeptik Nicolas Dupont-Aignan, může se svým čtyř až pětiprocentním bodovým ziskem na pravici uškodit Fillonovi. Levicové síly zase dále štěpí samozvaná kandidátka komunistů (Nathalie Arthaudová) a anarchista z Nové antikapitalistické strany Philippe Poutou.

Nemalé slabiny všech potenciálních prezidentů s výjimkou Le Penové činí z prvního kola letošních francouzských prezidentských voleb zapeklitou hádanku, jejíž zdánlivé řešení se s blížícím se hlasováním už několikrát zcela změnilo.

Předpokládaná velká jména vypadla rovnou v primárkách (Nicolas Sarkozy, Juppé, Valls), případně raději ani nekandidovala (Hollande), a prvotní nezpochybnitelný favorit (Fillon) se během krátké doby znemožnil sám. A tak se zdá, že v konečném důsledku bude ze všeho záležet na tom, který z chromých pretendentů se k cílové pásce dobelhá v tom nejzachovalejším stavu.