Vratislav (1033 – 1092), kníže toho jména druhý a první český král se narodil okolo roku 1033 knížeti Břetislavovi a Jitce/Juditě ze Schweinfurtu z rodu Babenberků. Na počátku jejich svazku byl ovšem - únos. Ano, onen známý únos krásné Jitky z kláštera svinibrodského, oblíbené téma umělců v době obrozenecké.

"Český Achilles" Břetislav přesekává jednou ranou svého meče řetěz a na statném oři prchá s půvabnou Jitkou do Čech. Skutečným důvodem zmíněného činu však jistě nebyla kněžicova zamilovanost, ale spíše praktická politika.

Břetislav byl totiž levobočkem a sňatkem s urozenou šlechtičnou (která samozřejmě mohla být vyhlášenou krasavicí) si významně polepšil. Jen jeho druzi, jež dle kronikáře Kosmy "nepřátelé zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali", jeho nadšení pravděpodobně nesdíleli.

Z vydařeného manželství vzešlo pět synů - Spytihněv, Vratislav, Konrád, Jaromír a Ota. Dle Břetislavova seniorátního řádu, kdy vládu získal vždy nejstarší člen přemyslovského rodu, nastupuje roku 1055 na trůn Spytihněv. A rozhodně si nebere servítky. Podle kronikářů vykazuje ze země všechny Němce včetně své matky, stranící mladším bratrům.

Ve skutečnosti ovšem jde spíše o jakési politické "čistky" - kníže totiž zároveň nahrazuje slovanské mnichy řeholníky německými a Němkou je i jeho vlastní manželka. Mladším bratrům odebírá moravské úděly výměnou za poněkud potupné funkce "mistra nad pekaři a kuchaři" pro Otu a nejvyššího lovčího pro Konráda.

Hra králů

A Vratislav? Ten zavčas prchá do Uher, zanechává však v Olomouci těhotnou manželku. Spytihněv švagrovou vězní na hradě Lštění, kde surový žalářník Mstiš "každé noci její nohu okovem připoutává k své noze". Později ji sice propustí, mladá Vratislavova žena však následkem uvěznění umírá při předčasném porodu.

Kníže Spytihněv ji následuje roku 1061 a na český trůn se dostává Vratislav, tou dobou již znovu ženatý s Adlétou, dcerou uherského krále Ondřeje, na jehož dvoře pobýval v exilu. Z nového svazku vzejdou čtyři potomci, ovšem i druhá Vratislavova žena záhy umírá v mladém věku dvaadvaceti let a kníže je podruhé vdovcem. Ne nadlouho.

Novou kněžnou a později i první českou královnou se stává Svatava Polská. Vratislavovi přibude pět dalších potomků - Boleslav, Bořivoj, Vladislav, Soběslav a Judita. Tři synové usednou na knížecí stolec a dcera Judita se provdá za Wiprechta Grojčského, otcova přítele a rádce.

Se zmíněnou Juditou se pojí jedna zajímavost – to ona věnuje klášteru v Pegau "šachy z křišťálu a slonové kosti znamenitého díla", původně otcův dar jejímu muži za prokázané služby. Zdá se, že právě za Vratislavovy vlády šachy pronikly i do českých zemí, a toto je jedna z nejstarších zpráv o "hře králů" u nás.

Dne 15. června roku 1085 nastává slavná událost. Kníže Vratislav se stává prvním českým králem.

"Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a dne 15. června při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, za krále a posadil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho. Přitom kněží a všichni velmoži třikrát volali: Vratislavu, králi i českému i polskému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, dlouhý život, zdraví a vítězství!" píše Kosmas.

Zřejmě pro tuto příležitost vznikl překrásný Vyšehradský kodex, rukopis s osmadvaceti celostránkovými iluminacemi a vyobrazením českého patrona sv. Václava, jehož dárce je zahalen tajemstvím. Spekuluje se o Břevnovském či Ostrovském klášteře, konečně známé není ani místo vzniku, kterým byl snad některý z bavorských benediktinských klášterů.

A jak se stalo, že právě Vratislav obdržel královskou korunu? Inu, politika. Český kníže stál věrně po boku císařském, a to i v období vyostřeného boje o investituru mezi Jindřichem IV. a papežem. Na císařské tažení do Itálie roku 1084 přispěl značnou sumou peněz a třemi sty elitních bojovníků, z nichž zpět se navrátilo pouhých devět.

Jindřichovi ke cti nutno říci, že s odměnou nelenil – Vratislavova korunovace následovala jen o rok později. Bohužel nešlo o korunu dědičnou. A další osudy prvního českého korunovačního klenotu? Jsou trochu nejasné. Podle jedné z teorií se navrátila do Říše, dle další byla zakomponována do slavných korunovačních klenotů Karla IV.

Trable se zlobivým bratrem

Vratislavova třicetiletá vláda nebyla ovšem z nejklidnějších. Kromě stálé pomoci císaři zaměstnávaly českého panovníka i četné spory v rodině. Po svém nástupu na trůn vrátil sice Konrádovi a Otovi odebrané moravské úděly, avšak Jaromíra, určeného již dříve pro duchovní dráhu (po níž mladý kněžic příliš netoužil), nechal násilně vysvětit.

Mladík ujíždí do Polska, kde pokračuje ve světském způsobu života, aby se po smrti dlouholetého biskupa Šebíře navrátil a požadoval uvolněnou hodnost pro sebe. Vratislav by raději spolehlivého kaplana Lance, což se pro změnu nelíbí předákům ani knížecím bratrům. Nakonec je donucen k uvedení vzpurného bratra do biskupského úřadu a očekávané problémy se začínají dostavovat s železnou pravidelností.

Aby oslabil Jaromírovu moc, nechává popuzený Vratislav založit vyšehradskou kapitulu, podřízenou přímo Římu. Kníže již dříve zřídil biskupství olomoucké, což Jaromír cítí jako křivdu a usiluje o jeho zrušení dosti nevybíravým způsobem. Stařičkého biskupa Jana při neočekávané návštěvě v Olomouci dokonce fyzicky napadne.

Jak zaznamenává Kosmas: "Tu biskup nevěda, co se bude díti, zavedl ho do své ložnice; vypadalo to, jako by tichý beránek vedl dravého vlka do chléva. Když tam Jaromír viděl u postele sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupu od včerejší snídaně, jako by byl nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc, velmi se rozlobil: 'Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žíti'. Co potom? Zapomenuv na svaté svěcení a bratrství, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host, tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka, oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu. A najednou z těch, kteří byli k tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy a třetí, bičuje biskupa, s posměchem říkal: 'Uč se trpěti, dítě stoleté, uchvatiteli cizích oveček!' Zatím co ho bili, pokorný mnich zpíval, jak byl zvyklý z kláštera, latinsky ,Smiluj se nade mnou, Bože‘."

Inu, drsný středověk!

Stížnost na Jaromírovo neurvalé jednání doputovala až do Říma, ač ne ihned – prvního posla chytili a zmrzačili uříznutím nosu. Druhá delegace byla úspěšnější a knížecí bratr se musel zodpovídat rozzlobenému papeži. Nebýt toho, že se v Římě zrovna nacházela Jaromírova příbuzná Matylda Toskánská, dopadlo by to s pražským biskupem opravdu špatně.

Laskavý král

Postupně došlo k urovnání a dokonce ke smíru s knížetem Vratislavem. Ovšem jen nakrátko, a další spory s malými přestávkami pokračovaly až do Jaromírovy smrti. Jaromír-Gebhard, jak znělo jeho biskupské jméno, který zemřel roku 1090 v Ostřihomi, byl skutečně plastickou postavou raně středověkých Čech, zabírající nejeden řádek středověkých kronik. Ještě tedy jedna z historek:

"Téhož dne (po vysvěcení) se přeplavili přes Rýn, a když po obědě Vilém, jeden z jeho bojovníků, seděl na břehu, nohy spuštěny do řeky, přiblížil se k němu zezadu nový biskup a nemaje tušení, jak je tam hluboko, sestrčil ho do vln Rýna se slovy: 'Po druhé tě křtím, Viléme'. Ten zůstav dlouho ponořen pod vodou, konečně se vynořil a hlavou kroutě a vodu polykaje řekl: 'Tak-li křtíš, velmi blázníš, biskupe!' A kdyby nebyl uměl ten muž tak dobře plavati, byl by býval jedním dnem biskupství nabyl i pozbyl biskup Gebhart."

Ale abychom napsali také něco pozitivního. Jaromír, který uměl být i okouzlujícím společníkem, byl bezesporu člověkem vzdělaným a schopným, vždyť císař Jindřich IV. jej dokonce ustanovil říšským kancléřem.

Nebyl lakotným a často rozděloval almužny. Dle Kosmy čtyřicet porcí chlebů a slanečků ráno, čtyřicet chudých hostil při obědě, v době postní pak obdržel almužnu každý chudák, kterého biskup nalezl před kostelem. Jen s tou pokorou byl knížecí syn poněkud na štíru...

První český král Vratislav si své královské hodnosti užíval do roku 1092. V lednu toho roku spadl při lovu z koně a na následky zranění zemřel. A královská koruna? Ta čekala až na jeho vnuka Vladislava, který se stal druhým českým králem roku 1158.