Čínská společnost CEFC rozeslala předžalobní výzvy, kterými chce zabránit zveřejňování informací o tom, že představitelé CEFC působili v propagandistické platformě politického oddělení Čínské lidové armády, Čínské asociaci pro přátelské styky se zahraničím (CAIFC).

Jako důvod uvádí mimo jiné to, že tyto informace mohou „ohrozit schválení transakce – nabytí podílu ve skupině J&T – ze strany příslušných regulátorů”. Tvrzení o působení předsedy představenstva Chana Chauta CEFC v údajně CAIFC není pravdivé a není objektivně doložitelné.

Klíčem je J&T Banka

Příslušnost pana Chana k šanghajské pobočce CAIFC byla přitom ještě nedávno uváděna v jeho oficiálním medailonku na stránkách Smíšené česko-čínské komory, který byl nicméně nedávno změněn.

Připomíná to události z první poloviny tohoto roku, kdy CEFC rozeslala sérii předžalobních výzev médiím, které psaly o členství Jie Ťien-minga, spolumajitele CEFC a také poradce českého prezidenta Miloše Zemana, právě v CAIFC.

Minimálně ve dvou oficiálních životopisech, z nichž jeden byl zveřejněn samotnou CEFC se přitom členství Jie Ťien-minga v propagandistické platformě objevovalo. Dokumenty, které Jie Ťien-mingovu minulost v CAIFC potvrzovaly, CEFC následně odstranila.

Na jednu stranu by se celá záležitost dala odbýt radou adresovanou představitelům CEFC, že opakování anekdoty neučiní anekdotu vtipnější. Situace je však vážnější v tom, že čínská strana usiluje o nabytí podílu ve finanční skupině J&T, do níž patří J&T Banka.

Investice opačným směrem

Jedná se sice o menší banku, ale vzhledem k tomu, že banky hrají klíčovou roli v národní ekonomice, je i taková akvizice citlivou záležitostí.

Otázka tedy zní, zda je něco špatného na tom, pokud významný podíl v české bance nabyde společnost ovládána lidmi spojenými s čínskou rozvědkou, když přinese jejím majitelům obrovskou sumu peněz.

Čínské společnosti přitom již ovládají například přístav Piraeus nebo maďarské chemické závody BorsodChem. Může tedy být akvizice J&T Banky do budoucna problematická?

Pro čínské společnosti nejsou zahraniční investice pouze obchodním rozhodnutím, ale také plněním politického pokynu rozšiřovat se do zahraničí, který byl vydán v roce 2000 a znovu potvrzen dvanáctým pětiletým plátem pro léta 2011 až 2015.

Čínské investice jsou pro evropské země něčím novým. V průběhu dvacátého století plynuly investice takřka výlučně z rozvinutých zemí do zemí rozvíjejících se. V minulém desetiletí se však situace změnila.

Nastal velký rozmach investic rozvíjejících se zemí, které ale směřovaly opět do rozvíjejících se zemí. Jako příklad mohou sloužit indické investice v Brazílii nebo čínské investice v Africe. Zcela nedávným fenoménem je pak to, že rozvíjející se země, zejména Čína, začaly investovat do zemí rozvinutých.

Komunistický stát jako investor

Další novinkou čínských investic v Evropě je povaha politického režimu, v němž fungují čínští investoři. Sovětský svaz na Západ neinvestoval, i když se jednalo o podobně autoritářský stát, jako je dnešní Čína.

Mírou autoritářství však podobnost končí. Hospodářským systémem Číny je “kapitalismus se socialistickým charakterem”, ale míra, do jaké čínská komunistická strana kontroluje soukromé a kvazisoukromé společnosti není zcela zřejmá.

Podle odhadů pochází 66% zahraničních čínských investic z podniků vlastněných státem.

Ve většině zemí je investice čistě obchodním rozhodnutím. V případě Číny, kde stát vlastní podíly v mnoha investorech, existuje podezření, že tyto společnosti budou jednat spíše tak, aby splnily strategické cíle Číny, než aby se jednalo pouze o maximalizaci jejich zisku.

Podle stále platné Smlouva o přátelství a spolupráci uzavřenou v roce 1957 s Čínskou lidovou republikou patří Čína mezi přátelské státy České republiky. Na druhou stranu Čína investuje ve státech, s nimiž máme problematické vztahy, jako je Korejská lidově demokratická republika nebo Írán. Z tohoto důvodu může existovat obava ze špionáže a zneužití domácích technologií.

Čínský tlak na status "tržní ekonomika"

Čínské investice v Evropě umožňují čínským společnostem globální růst. Na tom by nic špatného nebylo. Tyto investice budou však zcela jistě podporovat čínský export, a to prostřednictvím distribuce a služeb, což bude zvyšovat nerovnováhu v obchodní bilanci a negativně ovlivňovat domácí zaměstnanost.

Soutěž o čínské investice mezi jednotlivými evropskými zeměmi může také vést ke změně politiky těchto zemí např. ve vtahu k Tibetu, Tchaj-wanu nebo lidským právům v Číně. Stejně tak může vyústit v podporu zrušení zbrojního embarga ve vztahu k Číně.

Důvodem těchto úvah může být příklad přiznání statusu tržní ekonomiky Číně. Již v  roce 2011 Čína požadovala přiznání tohoto statusu výměnou za koupi dluhů států Evropské unie. Česká republika tomuto požadavku zatím odolává.

Stejně odolává i Evropská unie, a to i přes nátlak Evropské komise. Island jí však tento status přiznal v roce 2012 výměnou za zahájení rozhovorů o smlouvě o volném obchodu a příslib investic.

Obchod s ďáblem

Obavu také přináší to, že čínské investice a společnosti vedené čínskými manažery zavedou do Evropy čínské pracovní modely. To se ukázalo např. v případě akvizice přístavu Piraeus, kdy i místní společnosti, které neměly čínské manažery, byly ovlivněny čínským snižováním ceny práce a zaměstnaneckých práv.

Za zmínku stojí také to, že Čína odmítá v investicích reciprocitu. Dokonce i nedávný primární úpis akcií společnosti Alibaba, která je kombinací Amazonu, eBaye a slevomatu a je na prvním místě v žebříčku technologických společností, na newyorské burze, byl svého druhu podvodem, protože se neupisovaly akcie společnosti Alibaba, ale akcie schránkové společnosti z Kajmanských ostrovů, která je pouze smluvním partnerem Alibaba.

Důvodem je čínský zákaz zahraničních investic do technologických společností.

Evropské země mají čínským společnostem mnohé, co nabídnut. Jedná se zejména o značku, reputaci, přístup k technologiím, kvalifikované práci, infrastruktuře a obchodu. Čínské společnosti mohou na oplátku evropským společnostem přispět potřebnou hotovostí.

Je ovšem otázka, zda se nejedná o faustovský obchod.

Aleš Rozehnal pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor je právník. Přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách.