Celá Čína dnes čte nemastná neslaná díla svého nového předsedy a v médiích zní stále dokola píseň s názvem "Chceš-li se vdát, vezmi si někoho, jako je strýček Si." Pojem "strýček Si" (Xi dada) vešel do běžného úzu. Důvod tohoto počínání je jasný: polidštit obraz vůdce, který vypadá poměrně upjatě. Pozorovatelé z vnějšku se pouze přou o to, zda je více odhodlán bojovat proti korupci, nebo proti svým politickým odpůrcům.

Cesta od vůdce Maa k vůdci Si

V Číně mají znovu jednoho vůdce – jako v Maových dobách (1949–1976). Jsme tedy svědky jasného odklonu od pojetí Teng Siao-pchinga, vizionáře reforem po roce 1978. Siao-pching se poučil z chyb minulosti a nařídil svým následovníkům, aby vládli kolektivně. Když se na konci roku 2012 a na začátku roku 2013 ujala moci "pátá generace" vůdců a vedení se jako hlava státu a tajemník strany chopil Si Ťin-pching, zdálo se, že zemi povládne nové duo – Si spolu s premiérem Li Kche-čchiangem, který má výborné vzdělání a hovoří plynně anglicky.

Doktor ekonomie Li Kche-čchiang přišel s odvážnými nápady, jak změnit ekonomiku a provést další reformy. Prohlásil, že Čína musí změnit svůj ekonomický model, zejména pak přestat vnímat jako hybnou sílu hospodářství velké investice a export a naopak soustředit se na domácí spotřebu a zvyšování kupní síly střední třídy. Ujistil svět, že už nepřijde další investiční balíček (stimul) podobný tomu, který Čína zavedla po krizi na světových trzích v roce 2008, a zaměřoval se také na snižování zadlužení, protože úvěry už tak rostly zejména na místní úrovni příliš rychle.

V červnu 2013 celý balíček nazvali čínští experti ze společnosti Barclays Capital "likonomikou" po vzoru např. dřívější "abenomiky" japonského premiéra Šinzo Abeho, a ještě dřívější "reaganomiky" amerického prezidenta Reagan.

Prezident Si se s tímto pojetím ze začátku patrně ztotožňoval, jak dokládají jeho výroky v knize vydané na konci roku 2014 pod názvem Správa Číny ("The Governance of China"), která se těšila hojné mediální pozornosti. V knize často požaduje přijetí "komplexních opatření", která však "nelze provést naráz" ve formě reformního balíčku. Čína by měla postupovat opatrně.

V duchu "likonomiky" pak navíc požadoval, aby "se trhu umožnilo sehrávat rozhodnou úlohu při rozdělování zdrojů", což znělo jako revoluční krok. Jinými slovy: svět směřoval po roce 2008 k většímu vměšování státu nebo ke státním zásahům, zatímco Čína prohlašovala, že by chtěla jít opačným směrem a dát větší prostor trhu.

Krachy na burze a rychlá otočka

To však trvalo jenom krátce, jak se následně ukázalo. Jak již víme z děl Alexise de Tocqueville, zavádění hlubokých, strukturálních reforem v autokratickém systému je obtížné a obnáší rizika. To si také brzy uvědomila i pátá generace čínských vůdců. Chtěli rychle vybudovat "přiměřeně prosperující společnost" [siaokchang šechuej] jako hnací sílu nového hospodářského mechanismu a jedním z opatření, jehož prostřednictvím se mělo tohoto cíle dosáhnout, byla výzva Číňanům, aby více investovali na burze.

Číňané reagovali masově a vytvořili bublinu, která za hromového výbuchu praskla 12. června 2015 a přinesla s sebou tři následné krachy na burze (v červnu a v polovině srpna 2015 a na začátku roku 2016) a pokles indexu v rozsahu 40 %.

Dohromady došlo ke ztrátě miliard, či dokonce bilionů dolarů spolu se ztrátou důvěry velké části společnosti, neboť počet těch, kteří přišli o peníze – často o veškeré úspory či majetek – se odhaduje na 80 milionů lidí. To představuje vážný problém a novou výzvu, protože po celé reformní období po roce 1978 čínská společnost věřila orgánům veřejné moci, že jdou správným směrem. Vůbec poprvé tak alespoň někteří začali pochybovat.

Pekingské orgány dosud zareagovaly na zmatek a krizi na burze způsobem, který je v příkrém rozporu s tím, co prohlašovaly předtím: úloha trhu se zmenšila, zato rozhodně přibylo centralizace a státních zásahů. Zároveň premiér Li Kche-čchiang ustupuje do pozadí a úloha a vliv (a dokonce kult osobnosti) Si Ťin-pchinga razantně roste.

Stěží nás pak překvapí, že významný hongkongský deník The South China Morning Post v polovině února napsal: "Dlouholetou kolektivní formu vedení založenou na konsenzu, která existovala od doby Teng Siao-pchinga, nyní střídá centralizovaný systém, jemuž dominuje autoritativní vůdce – Si osobně."

Krize na obzoru?

Právě v této souvislosti nabídly noviny čínské komunistické strany Lidový deník čínské společnosti a pak i zahraničním pozorovatelům sérii článků vysvětlujících "ekonomické myšlení" Si Ťin-pchinga, které někteří komentátoři nazvali "sikonomikou". Tržní směřování Li Kche-čchianga bylo bezesporu opuštěno, jak dokládá i nedávný výrok samotného strýčka Si: "Tržní reformy nejsou samy o sobě cílem, ale prostředkem, jak posílit Čínu."

Je nesporné, že se Čína nachází na rozcestí. Začala měnit svůj rozvojový model, podporovat bohatnutí a posilování společnosti, ale ukázalo se, že tato transformace je velmi složitá. Místo silnější společnosti vidíme šikanovanou společnost a stále silnější autoritativní režim, který má navíc sklony ke kultu osobnosti. Mají všechny tyto manévry zastřít závažné problémy, nebo dokonce krizi a "tvrdé přistání"čínské ekonomiky, jak nedávno varoval známý burzovní hráč a filantrop George Soros (proti čemuž se okamžitě ostře ohradily pekingské orgány)?

Z domácího pohledu nejsou patrné žádné známky hospodářské krize, ale statistické údaje začínají být varovné. V roce 2015 přišla Čína o více než 700 miliard dolarů v devizových rezervách, kapitál začal ze země odtékat, místo aby do ní přitékal stále rychleji, jak tomu bylo trvale až donedávna. Hospodářský růst, export i průmyslová výroba zpomalily.

Můžeme jen doufat, že po krizi z roku 2008, kterou vyvolala největší ekonomika světa, tedy USA (která je nyní opět v dobré kondici), nepropukne blízké době další krize, tentokrát druhé největší ekonomiky světa, tj. Číny. Musíme ji pozorovat ještě bedlivěji než dříve.

Bogdan Góralczyk, text byl původně publikován na HlidaciPes.org

Autor je politolog a sinolog, profesor Centra pro Evropu na Varšavské univerzitě a bývalý velvyslanec v několika zemích Asie.