Evropa už jednu velkou ocelovou krizi zažila. Začátkem padesátých let ji šéfové industriálních velmocí vyřešili lišácky. Místo vzájemného konkurování společně založili Evropské sdružení uhlí a oceli. Jeho dědic v podobě Evropské unie si ale se současnou krizí už tak snadno poradit neumí.

Příliš plodný čínský drak

Málokterý obor zažil v posledních letech na starém kontinentě takový úpadek jako hutnictví. Britské ocelárny, které v 70. letech kralovaly světu s produkcí přesahující 29 milionů tun oceli ročně, dnes zvládají sotva třetinu z toho. Za posledních osm let zmizelo v ocelářství v EU více než 85 tisíc pracovních míst.

Najít hlavního viníka současné krize nedá příliš práce. Evropa se doslova topí v levné oceli z Číny. Zatímco před třemi lety k nám doputovaly ze země draka tři tuny oceli ročně, loni už jich bylo sedm. A bude hůř.

Čínu totiž trápí obrovské domácí přebytky. Někdejší stavební boom, kdy Číňané stavěli jedno město za druhým, výrazně zpomalil. Místní továrny na to ale nezareagovaly a dál chrlí tuny a tuny ocele. 

Jejich přebytky dosahují monstrózního čísla 400 milionů tun ročně, což je čtvrtina toho, co se za rok vyrobí napříč zeměkoulí. Čínský vládní plán zavřít do roku 2020 všechny ocelárny s kapacitou 100 až 150 milionu tun ročně přichází pozdě, alespoň pro Evropany.

EU si sama pouští žilou

Evropská unie je tváří v tvář čínské oceli zcela bezbranná. Když Brusel sáhl po osvědčenému obchodnímu nástroji a zvýšil clo ze 14 procent na 16), nemělo to téměř žádný efekt. Evropské ocelářské sdružení Eurofer přitom doporučuje zvýšit clo alespoň na 60 procent. Příklad by si Evropané mohli vzít od svých zámořských kolegů. Američané uvalili na čínskou ocel clo ve výši 522 procent, což v praxi znamená takřka obchodní embargo.

Zvýšení cla je ale jedním z krajních řešení. Evropská unie se do potíží dostala částečně také vlastní vinou, protože je výroba oceli na jejím území drahá. V Evropě musejí hutě platit drahou elektřinu, vývozu pak nepomáhá silné euro a nákladnou položku představují také různé pracovní regule, bezpečnostní opatření a v neposlední řadě i přísná ekologická politika.

Čína si podobné překážky do cesty nestaví, jen při výrobě jedné tuny oceli vypustí o 40 procent oxidu uhličitého víc, než je běžné v EU.

Kdyby se navíc Číně podařilo získat status tržní ekonomiky od Evropské komise, nebylo by proti jejím dovozům možné bojovat jako proti dumpingovým cenám. Číňané v Bruselu lobbují za tento status tak mocně, že dokonce existovalo silné podezření, že by Evropa svůj hutnický průmysl kvůli čínským miliardám hodila přes palubu. Nakonec ale tržní status Asiatům nepřiznalo.

Ocelový zázrak ve střední Evropě

Zatímco západní Evropa se s hutnictvím loučí, Česku se krize v takovém rozsahu zatím vyhýbá. Loni v září sice zavřel jeden ze svých provozů - ocelárnu - ostravský Vítkovice Steel, který tehdy propustil 200 lidí, firmu to ovšem zdaleka nepoložilo. Dnes zaměstnává necelou tisícovku lidí, primární surovinu pro výrobu tlustých plechů, tzv. bramy, nakupuje od evropských dodavatelů, v Rusku a na Ukrajině. Nově se také bude značná část roční spotřeby bram vozit z Brazílie.

Ačkoli tržby českých oceláren meziročně klesly o šest miliard korun, přesto loni dosáhly slušného čísla kolem 84 miliard korun. Problémy se spíš projevují v jiné účetní položce - v zisku, který se loni vyšplhal na 3,1 miliardy korun, tedy na pouhou třetinu zisku z předchozího roku. 

Jistě, i pro české ocelárny představuje levná čínská ocel konkurenci. Nikoli na domácím trhu, ale v západní Evropě, kde má většina českých oceláren svá odbytiště. Pokud by se evropská ocelářská krize v plné míře přelila i do Česka, mělo by to drtivé následky. Jen na severní Moravě pracuje v ocelářství 15 tisíc lidí, v navazujících firmách je to ale až 50 tisíc dalších pracovních míst.

Českým ocelárnám se nejhoršímu scénáři zatím daří vyhýbat. Nezaměřily se totiž jen na výrobu surového železa, ale vyrábí vysoce kvalitní ocel, která má své využití v automobilovém nebo strojírenském průmyslu. Levná ocel z Číny nebo zemí bývalého Sovětského svazu mají do takové kvality hodně daleko. Obvykle jde o výrobky jako válcovaný drát, výztuž betonu či nosníky.

Problémem českých firem jsou ale investice, které speciální výroba vyžaduje. Pro ilustraci, Třinecké železárny stála nová zušlechťovací linka 700 milionů korun. Za posledních dvacet let se za modernizaci ocelářských hutí utratilo v Česku celkem přes 110 miliard korun. S tím (a také s přísnými ekologickými limity) souvisí i zmíněné nižší zisky. 

V době evropského ocelového temna se přesto česká ocel drží na výsluní a ukazuje, že inovativní průmysl není pouze doménou západních zemí, ale má své místo i u nás. Dokonce natolik významné, že předčí nejen levnou čínskou lavinu, ale i země západní Evropy.