Příliš si neuvědomujeme, že ještě začátkem devatenáctého století velká většina obyvatel Země žila v chudobě. A ne takové, že si nemohli dovolit třeba jen lepší bydlení, ale v takové, že po většinu života žili na hranici hladu. Průměrná dílka života byla kolem roku 1750 osmatřicet let, většinou však ještě méně.

"Nižší střední třída v západních a asijských industrializovaných oblastech má dnes životní standard mnohem vyšší než panovníci a papežové před několika staletími, a to ve všech směrech," říká v rozhovoru pro deník The Washington Post historik ekonomie Joel Mokyr. Profesor na Northwesternské univerzitě se zabývá studiem toho, jak se svět z chudého změnil během pár let v bohatý.

Každé dítě ví, že vše odstartovala v 19. století průmyslová revoluce. Ekonomové a historici se ale nemohou přesně shodnout na tom, proč k ní došlo v Evropě a ne třeba v Číně, která měla za sebou dlouhou historii vědeckých objevů.

Evropané a Američané v 19. století stavěli železniční tratě, parníky i továrny. A Čína? Ještě začátkem minulého století to vypadalo, že si její území rozeberou imperialistické mocnosti. Zemi, která obohatila svět o technické vychytávky, bez nichž by se Západ mohl stěží začít naplno rozvíjet, a ještě ve 14. století disponovala silnou ekonomikou.

Historici ekonomie se vesměs shodují na to, že za neschopností Číny přejít – i s výbornými výchozími podmínkami – k moderní vědě, stojí její politické uspořádání. Podle Mokyra je potřeba hledat zlom už ve středověku.

Po dobytí Mongoly zůstala Čína jednotným impériem a nic na tom nezměnila ani invaze Mandžuů v roce 1644. Jejich dynastie Čching až do sesazení posledního císaře na počátku 20. století zůstala pevným stabilním státem.

Evropa nabízela konkurenční prostředí

Na rozdíl od Evropy, jejíž Římskou říši rozdrobily nájezdy Germánů na mnoho malých států a státečků. Jejich vzájemná řevnivost vytvořila unikátní kulturu konkurence. "Když chcete pokrok, potřebujete systém, který dává prostor vzájemné konkurenci, ne takový, který je ovládaný jednou silou," tvrdí Mokyra.

Zatímco čínská říše byla centrálně ovládaná, politicky, nábožensky i z hlediska vzdělanosti, evropské státy se od sebe diferenciovaly. Pro vzájemné soupeření a válčení bylo potřeba přicházet s novinkami, vylepšeními a pokrokem.

To Čína nepotřebovala a tak nikdo neměl důvod vylepšení vymýšlet. Zvlášť s ohledem na to, že země postrádala volný trh a stát zasahoval do podnikání, připomínají sinologové.

Arogance jako motor pokroku

Čína totiž neprošla nejen industriální revolucí, ale neměla svého Galilea, Newtona nebo Descarta, kteří najednou během renesance přišli s tím, že vše, co objevili jejich předchůdci, bylo špatně. Ukázat takovou drzost bylo v té době nebezpečné v jakékoli společnosti, v Evropě to ale bylo přece jen jednodušší.

Pokud byly názory vzdělance příliš pokrokové a radikální a vláda jednoho státu dotyčného označila za kacíře, mohl si bez větších problémů sbalit věci a přejít za hranice do vedlejšího, o něco tolerantnějšího státu.

"Koncem 16. století napsal francouzský filozof Pierre de La Ramée knihu s názvem Vše, co Aristoteles řekl, je špatně. Kdyby to napsal o sto let dřív, pověsili by ho," uvádí Mokyra příklad.

Kdyby něco takhle drzého prohlásil člověk v Číně, krutě by narazil. Základním kulturním předpokladem v čínském císařství byl respekt k historii a nezpochybňování moudrosti dávných myslitelů.

Evropská posedlost bádáním versus čekání na náhodu

Jenže bez toho, aniž by se a lehkou arogancí zpochybnily staré objevy, bádání ustrnulo na mrtvém vodě. "Čína měla výhodu početnější populace, ale zaostala za Západem, protože se v technologickém pokroku i nadále spoléhala na náhody a zkušenosti, zatímco Evropa začala během vědecké revoluce s v 17. století s cílenými experimenty," říká bývalý hlavní ekonom Světové banky Justin Lin.

Potenciál mnoha čínských vynálezů tak zůstal zbytečně promarněný. Například stroj na spřádání konopí nebyl nikdy přizpůsobený na bavlnu, její předení tak nebylo mechanizované. Nikdo to nezkusil.

Kdyby Číňané byli stejně jako Evropané posedlí bádáním a cíleným vylepšováním věcí, mohli se svými vynálezy zvládnout divy.

"Jak je Čína známá mnoha svými vynálezy, je až příznačné, jak byla neschopná mnoho z nich využít. Typickým příkladem je střelný prach. Číňané ho vynalezli, ale selhali v tom, jak ho vylepšit a využívat. Bylo až na Evropanech, ale ho použili při střeleckých útocích na Číňany během opiových válek," připomíná historik ekonomie Jens Nielsen Kaalhauge.

Odpověď na otázku, proč průmyslová revoluce neodstartovala v Číně, tak úzce souvisí s tím, proč nebyla schopná dostatečně prohloubit svou vědeckou tradici. Chyběla jí hlavně sebevědomá arogance západních učenců, kteří začali zpochybňovat závěry svých předchůdců, a touha přijít problémům na kloub. Nesmířit se se současným stavem…