Většina z nich přišla do čínské metropole z chudých venkovských oblastí hledat štěstí a hlavně pracovní uplatnění. Drahé nájmy si ale nemohou dovolit a jako přistěhovalci nemají nárok na státní ubytovnu. Řešením je pro ně bydlení v podzemí v bývalých protiatomových krytech.

S jejich výstavnou začal čínská vůdce Mao Ce-tung v roce 1969, v době studené války, kdy se vyhrotily čínské vztahy se Sovětským svazem. Rozsáhlá síť podzemních bunkrů umístěných nejméně 12 metrů pod povrchem je dlouhá kolem třicet kilometrů.

V případě sovětského útoku by v nich našlo úkryt až 300 tisíc lidí, navíc podzemní chodby umožňovaly přesun vojáků a vojenské techniky mezi jednotlivými částmi Pekingu.

Když Mao Ce-tunga v roce 1979 vystřídal Teng Siao-pching, začala nová éra ekonomického pragmatismu a bunkry ztratily svou strategickou vojenskou funkci. Během desetiletí ale našly novou: Postupně se změnily v obří ubytovny, kterými mohla čínská vláda polooficiálně řešit obří migraci vesničanů do velkých měst.

"Bydlet tady dole není tak špatné. Za stejné peníze bych mohl žít mimo Peking, víc než sto kilometrů od kanceláře. Takhle mi stačí popojet pár stanic metra," řekl reportérce italského magazínu L’Espresso Čang Tao-men.

Student informatiky platí za jeden pokoj v přepočtu 1300 korun měsíčně. Dalších sedmdesát korun si připlatí za neomezený přístup k internetu. Víc si dovolit nemůže, je rád, že se rodina složila na jeho studia. 

Svět pod povrchem

Bunkry se liší jeden od druhého, podle toho, v jakém období a pod kterou budovou vznikly. Zatímco někde fungují jako hromadné ubytovny, kde v jedné místnosti spí třeba osm nájemníků, jinde mají lidé k dispozici i vícepokojový byt. Průměrně ale za svých 1300 korun dostanou jednu místnost s plochou zhruba 10 metrů čtverečních.

Málokdo je smířený s tím, že v podzemním kamrlíku bude žít zbytek života. I přesto, že život v bunkrech není podle nájemníků tak špatný, jak si lidé "seshora" myslí. V podzemí vznikají dokonce celá města s vlastní infrastrukturou – místní mají k dispozici malý supermarket, kadeřnictví, ale i společenskou místnost a kulečníkový bar.

"Je tu wi-fi, v zimě je tu teplo a v létě chladněji," vyjmenovává jiné výhody kromě nízkého nájmu Tchuej Ťia-žuej, která pracuje jako vývojářka aplikací, stejně jako její snoubenec. Šetří, aby se mohli vzít a najít si lepší bydlení. A s lepším bydlením i lepší práci…

"Můj spolubydlící, který také vystudoval informatiku, si zrovna našel práci a teď bere dva tisíce euro (55 tisíc korun) měsíčně," dělá si Tao-men naděje na lepší život.

Problém schovaný před turisty

On i jeho sousedé jsou typickými příklady nové čínské pracující třídy, před kterou čínská vláda přivírá oči – stejně jako nad existencí sklepních ubytoven. Desítky let byly legální, licence na provoz většinou dostávali lidé blízcí funkcionářům.

Jenže během olympiády, kdy byl Peking v centru pozornosti, se vedení města začalo za podzemní svět stydět. Problém radnice vyřešila typicky čínským způsobem – místo toho, aby bunkry zavřela a nabídla jejich obyvatelům jinou alternativu, udělala vše pro to, aby se do nich zvědaví cizinci nedostali.

A tak se přesto, že je na síť atomových krytů napojena téměř každá budova v centru, do pečlivě ukrývaného světa dostanou jen ti, koho tam jeho obyvatelé dobrovolně vpustí.