Byla to zpackaná invaze. Američané a Britové sice svrhli iráckého netvora, avšak vytvořili prostor pro občanskou válku, ze které vyrostli noví netvoři.

Válka v Iráku je známá kapitola dějin, která se začala odvíjet před třinácti lety. Lze o ní vygooglovat hromadu analýz, svědectví a dokumentů. Teď je máte na webu v přehledné a ucelené podobě ve zprávě Chilcotovy komise (The Iraq Inquiry).

Vyšetřovací zpráva dokládá to, co realisticky uvažující lidé vědí už dávno – politika je směsí pravd, polopravd, lží a omylů. Někdejší britský premiér Winston Churchil o tom kdysi cynicky pravil: "Jen děti, blázni a lidé nad hrobem si mohou dovolit mluvit pravdu."

Otázky a odpovědi

Komise vedená ctihodným sirem Johnem (Chilcotem) dostala za úkol odpovědět na dvě otázky:

1. Byla invaze do Iráku oprávněná a nezbytná?

2. Byla Británie na invazi dostatečně připravena?

Po sedmi letech bádání komise odpověděla:

1. Invaze do Iráku nebyla nezbytná, ani oprávněná. Američané s Brity se pustili do vojenské anabáze, aniž vyčerpali možnosti diplomatického řešení konfliktu. Vycházeli přitom z neúplných a nedostatečně vyhodnocených informací tajných služeb.

2. Britští vojáci nebyli dostatečně vyzbrojeni (neměli ani opancéřovaná auta). Co je ale hlavní: Spojenci neměli jasný plán, co dělat v Iráku poté, až svrhnou režim Saddáma Husajna.

Z vítězství průšvih

Zpráva, na které pracovali tři lordi a jedna baronka, vytáhla z kapes daňových poplatníků 10 milionů liber (více než 320 milionů korun). Její wordovská verze má 2,6 milionu slov. Deník The Guardian upozornil, že je čtyřikrát delší než Tolstého román Vojna a Mír.

Irácký průšvih je však možné shrnout do 120 slov. Tady jsou:

Americké a britské jednotky, které zahájily invazi do Iráku v noci na 20. března 2003, projely Irákem jako nůž máslem. Už za necelé tři týdny obsadili američtí mariňáci metropoli Bagdád a Britové přístav Basra. Cíl – svrhnout režim – byl splněn.

Potom se ukázalo, že spojenci sice měli plán, jak vyhrát válku, jenže nevěděli, jak vyhrát mír. Předpokládali, že stačí přivést irácké šíity a sunnity k jednacímu stolu a oni už se nějak domluví. Prostomyslná představa.

Z voleb nevznikla vláda respektovaná vyznavači obou větví islámu. Irák se propadal do spirály chaosu a sektářských útoků. 

Po několika měsících propukly sektářské boje, které přerostly v občanskou válku. Z Američanů si povstalci udělali živé terče. Nakonec se z explozí bomb a ruin vynořil Islámský stát.

Zbraně, netvor, ropa

Co George Bushe mladšího a Tonyho Blaira přimělo vyrazit do riskantní války? Americký prezident a britský premiér pro to měli tři důvody:

1. Zbraně hromadného ničení

Hlavním argumentem pro invazi byla obava z chemických a biologických zbraní. Americká vláda tvrdila, že je Saddám nezničil, ale ukryl a je odhodlán je použít. Pátrání po těchto zbraních skončilo blamáží, spojenci je nenašli.

Nepotvrdila se ani hypotéza, že Saddámův režim je ve spojení s teroristickou sítí Al-Káida a může jí zásobovat zbraněmi.

2. Konec netvora

Bush a Blair hlásali, že chtějí svět zbavit netvora, který zodpovídá za smrt statisíců lidí, který mučí a vyvražďuje ty, co mu odmítnou poslušnost. Otřesným příkladem krutosti jeho režimu je masakr více než pěti tisíc obyvatel kurdského městečka Halabdža včetně žen a dětí v roce 1988. Saddám je dal zabít sarinem svrženým z letadel.

Kdo ví, kolik obyvatel by diktátor ještě povraždil, pokud by zůstal u moci. Lze se jen dohadovat, zda by jeho obětí nebylo víc, než obětí občanské války a teroristických útoků.

3. Ekonomické zájmy (ropa)

Irácká válka páchla ropou. Bush a Blair se ekonomickými zájmy neoháněli, s profitem pro americké a britské firmy však kalkulovali.

Bushova vláda byla popisována jako ropná administrativa. V ropném byznysu pracoval jak prezident, tak viceprezident Dick Cheney. A jak americká, tak britská vláda si od vítězství v Iráku slibovala obchod pro firmy, které jsou důležité pro ekonomiku jejich zemí - ExxonMobil, Unocal Bechtel, BP, Shell a další.

Zpráva Chilcotovy komise zmiňuje setkání britské ministryně obchodu baronky Symonsové se zástupci britských firem, na které se projednávaly obchodní příležitosti v poválečném Iráku.

Čestný omyl

Někteří američtí republikáni, kteří podpořili invazi do Iráku, později rozšířili myšlenku, že západní vůdci nelhali, pouze se "čestně mýlili", jinými slovy "válčili v dobré víře", že Saddám zbraně hromadného ničení má.

Pokud bychom připustili, že Bush a Blair byli "pomýleni", pak bychom se měli ptát jako vůdce českých sokolů z Cimrmanovy hry o dobytí severní točny: "Kdo způsobil, že  náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?"

Odpověď: Tajné služby.

Je to však průhledná výmluva. Špionážní centrály nedávaly jednoznačné informace. Jejich poznatky byly plné protikladů a umožňovaly různé výklady.

Bush & spol. se však stůj co stůj chtěli zbavit Saddáma, a tak dali přednost výkladu, který naznačoval, že krutovládce skrývá nebezpečné zbraně a kuje pikle proti Západu.

Blair ho ochotně následoval. Dokládá to citát z jeho dopisu Bushovi, obsažený ve zprávě Chilcotovy komise. Blair v něm americkému prezidentovi vlastně vystavil bianco šek. "Budu s tebou, ať se děje cokoli," slíbil britský premiér.

A že by Bush a Blair netušili o možných důsledcích invaze – občanské válce a teroristických útocích? Chilcot a spol. citují ve zprávě také analýzu MI6, která na tyto hrozby upozorňuje.

…a nakonec poučení

Z mozaiky poznatků, které obsahuje zpráva Chilcotovy komise, by si západní vůdci měli vzít aspoň jedno základní poučení:

Pokud nemáš plán, jak zajistit mír, tak se do války v islámském světě nehrň. V takovém případě je lepší doma sedět a louskat buráky.