Vláda minulý týden schválila novelu zákona o specifických zdravotních službách, která mimo jiné snižuje věk, od kdy je možné provádět kastrace u parafilních sexuálních delikventů, z 25 let na 21. Nejhlasitěji tento krok kritizoval Úřad veřejného ochránce práv. Česká republika je spolu s Německem jedinou zemí v Evropě, kde jsou kastrace stále povolené.

Za pozornost stojí, že u nás jsou kastrace vykonávány ve výrazně vyšší míře, než v případě našeho německého souseda, což lze vysvětlit například tím, jak uvádí ombudsmanka Anna Šabatová ve svých připomínkách k novele s odkazem na ministerstvo zahraničí, že v Německu existuje systém pravidelného monitoringu ambulantních pacientů prostřednictvím kurátorů nebo elektronických náramků, jehož výsledkem je efektivní dohled nad docházkou pacientů na pravidelné podání medikace.

Podle veřejné ochránkyně práv lze takto léčit pacienta a chránit společnost minimálně stejně dobře jako prostřednictvím chirurgické kastrace. Přitom ještě před 30 lety, jak upozorňuje ombudsmanka, byla kastrace uznávanou metodou ve 14 evropských zemí. Trend je tedy jasný. Česká republika jde však opačným směrem.

Kastrace na požádání

Hlavní námitka proti kastracím zní, že jde o příliš brutální zásah do lidského těla, který je nezvratný a který má řadu nežádoucích účinků od zániku plodnosti, řídnutí kostí, až po pokles nálady, oslabení imunity, zvýšené riziko vzniku obezity a další.     

Ministerstvo zdravotnictví, které novelu připravilo, se odkazuje na studii vypracovanou Českou lékařskou společností Jana Evangelisty Purkyně, která do ní zapojila lékaře ze sexuologických oddělení psychiatrických nemocnic a sexuologických ambulancí a anonymně i jejich pacienty. Ministerstvo uvádí, že vzhledem k výsledkům studie považuje za vhodné ponechat v právním řádu možnost provedení chirurgické kastrace.

Důležité však je nejenom to, že možnost kastrace zůstává a že nově o ni mohou žádat lidé už od dvaceti jedna let věku, ale také to, že odpadá dnes platná podmínka, že dotyční museli spáchat násilný sexuálně motivovaný trestný čin. Nově stačí písemná žádost dotyčného a kladné stanovisko odborné komise.

Ministerstvo zdravotnictví se snaží rozšíření možností kastrací zdůvodňovat mimo jiné tím, že má odstranit nerovnost mezi pacienty se stejnou diagnózou, tedy těmi, kteří již sexuálně motivovaný trestný čin spáchali a dnes už mohou chirurgickou kastraci podstoupit, a těmi, kteří trpí parafilní poruchou, ale sexuálně orientovaný trestný čin dosud nespáchali a přístup ke kastraci tak podle v současné době platného zákona nemají.

Na hranici mučení

Hlavním důvodem, proč novela rozšiřuje skupinu lidí, která může o provedení chirurgické kastrace požádat, se však zdá být ochrana společnosti a to, že míra recidivy u pachatelů, kteří se podrobili chirurgické kastraci, jak uvádí zmíněná studie, je nulová nebo velmi mírná. Ostatně sám ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček (ČSSD) v médiích změnu zdůvodňoval tím, že provedením chirurgické kastrace je možné lépe chránit oběti lidí postižených deviací, která může vyústit v agresivní chování.

Nejde však o jednoduchou záležitost. V konečném důsledku zde stojí proti sobě zásah do integrity jednotlivce a snaha společnosti minimalizovat riziko a chránit se. Přičemž samotná metoda kastrace je zastaralá, evokuje středověk a zdá se být někde na hranici mučení. Za zmínku stojí v této souvislosti to, že Česká republika je za provádění kastrací kritizovaná právě Evropským výborem pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) a Výborem OSN proti mučení.

Společnost má právo se chránit, ale vždy je třeba zvažovat, na úkor čeho se tak děje. Například lze předpokládat, že stanné právo a noční zákaz vycházení by zvýšily bezpečnost v ulicích, přesto české společnosti stojí za to, podobná opatření nezavádět a vystavovat se vyššímu riziku. Rovněž trest smrti je, co se týče míry recidivy, pozoruhodně efektivní. Navzdory tomu se Česká republika rozhodla, že jeho výhod raději nevyužije.

Dobrovolně z donucení

U chirurgické kastrace může mást to, že o ni musí zažádat sám pacient, tudíž se argumentuje, že je naprosto dobrovolná a závislá na jeho souhlasu. Dobrovolný souhlas s takovým zákrokem je ovšem v současných podmínkách více než problematický. Jak upozorňuje i veřejná ochránkyně práv, souhlas s kastrací je často zásadně ovlivněn snahou o ukončení pobytu v léčebném ústavu.

Ministerstvo zdravotnictví také poukazuje na případy, kdy může jít o jediný způsob léčby, protože ostatní nejsou možné. To však nemění nic na tom, že jde o zákrok, který je ve výsledku z podobného ranku jako trest smrti. Je podobně brutální a nevratný, ale možná právě proto si stejně jako trest smrti i dnes najde mnohé příznivce.

Je zkrátka jednoduchý, účinný a definitivní. Alternativy ke kastraci či trestu smrti jsou komplikovanější. Mohou vzbuzovat otázky ohledně toho, nakolik jsou spolehlivé, a jsou také nákladnější. Zároveň dotyční pro společnost mohou představovat větší riziko, než když je jim kastrací snížena hladina testosteronu nebo když jsou po smrti. Ve větší míře jsme také závislí na jejich odpovědnosti a sebekontrole.

Z toho samozřejmě plynou společenská rizika, která však u lidí s parafilní poruchou lze zásadně snížit kombinací psychoterapeutických a socioterapeutických opatření a podáváním léčiv. Důležité je ale také prostředí, ve kterém se tito lidé pohybují, a stav veřejné debaty.

Pokud například na každého pedofila, tedy člověka, kterého přitahují děti, bude nahlíženo jako na někoho, kdo děti znásilňuje, rozhodně to nepřispěje k tomu, aby se se svou sexuální orientací vyrovnal a měl ji pod kontrolou.

Současná snaha ministerstva zdravotnictví, potažmo vlády, zvýšit okruh lidí, kterých se kastrace týkají, tak ve výsledku není nic jiného, než krok zpátky ke společnosti, která se spoléhá na represi a brutalitu nevratných řešení, a která nás činí méně svobodnými a méně lidmi.