Návrat imperialismu jako jediná možnost pro Blízký východ

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Miloš Krejčí

Rozklad arabského světa, chaos v Severní Africe, destrukce a statisíce zmařených lidských životů v Levantě a na Arabském poloostrově jsou konečným stádiem toho, co známe pod pojmem imperialismus. A přitom právě aktuální kritická situace v regionu vyžaduje, aby se stará dobrá instituce impéria vrátila na scénu.

Stará mapa Persie a Středního východu

Stará mapa Persie a Středního východu,zdroj: ThinkStock

Imperialismus se zaznamenávanými dějinami táhne jako červená nit s počátkem ve starověkých civilizacích Číny a Indie, přes antické státy a s koncem v roce 1960, kdy 14 afrických kolonií získalo nezávislost. Tato událost nastartovala rozklad dosavadních koloniálních společenstev a vznik "substátů", jejichž důsledky dnes pozorujeme v Somálsku, Súdánu, Mali či Sýrii.

Na Blízkém východě dnes v podstatě zaniká několik imperiálních systémů. Blízkovýchodní státy nedokázaly najít žádné stabilní řešení vzájemných vztahů po rozpadu Osmanské říše na konci 1. světové války. Po stovky let imperiální vláda Istanbulu držela na uzdě sunnity a šíity, Araby a Židy, muslimy a křesťany. Zánik této nadvlády však do oblasti vypustil démona nacionalistických, etnických a sektářských střetů a bojů, kdo si z osmanského koláče ukousne jak velký díl a s jakou náplní.

Zhroucení Iráku po svržení Saddáma Husajna, rozpad Sýrie a Libye způsobený Arabským jarem či rozkvět Islámského státu, to vše přivedlo ke konci hranic vytyčených evropskými mocnostmi. Přestože v některých případech byly necitlivě vedeny skrz území příbuzných kmenů a etnik a vytvořily tak de facto z bratrů a sester dva národy, jako celek zaručovaly státům jejich vlastní územní integritu.

Rozpad těchto systémů nám v plné nahotě také ukázal, že uměle vytvořené státy, jako jsou Libye, Irák či Sýrie, jejichž národní identita vznikla spíše v evropských klubech než staletími pozvolného vývoje společnosti, padají bez pevné ruky vůdce zpět do víru chaosu a nestability.

Důvod, proč v těchto státech nedochází k přerodu z totalitarismu na demokracii, je prostý. Neexistovala v nich spojení, jež by plně propojovala dosud vládnoucí totalitární špičky státu s vůdci kmenů a širších rodin v regionech na nejspodnějších patrech země.

"Demokratizační proces" Arabského jara tak naplno odhalil, že tyto státy byly jen prázdnými skořápkami, Potěmkinovými vesnicemi, které se zvenčí zdají být pevné, fungující, avšak ve skutečnosti je pod jejich vnější slupkou vydlabané prázdno.

Totalitarismus byl po skončení západního imperialismu pro tyto umělé státy jedinou možností, jak si udržet teritoriální celistvost. Po jeho konci však tato slupka praskla. Prázdno, které se objevilo, vyplňují boje, ve kterých se každý kmen, každá rodina snaží sama pro sebe ukořistit největší kus koláče.

Ačkoliv se to zastáncům postkolonialismu nemusí a nebude líbit, jedinou možností, jak znovu nastolit v těchto zemích pořádek a zachránit lidské životy, je návrat koloniální správy. Pokud si totiž lidé nedokážou  vládnout sami, pokud se nedokážou vzájemně domluvit, nezbývá světovému společenství nic jiného, než jim právo na vlastní národní sebeurčení pozastavit.

Až poté, co společnost v těchto umělých státech dospěje, až se vytvoří spoje mezi nejspodnějšími a nejvyššími patry země, až poté jim může být toto právo navráceno. Je naší povinností – nás obyvatel Západu, jež jsme si před několika staletími prošli stejnými nacionalistickými, etnickými a sektářskými boji – abychom naše zkušenosti obyvatelům Blízkého východu předali.

Naučili je, vzdělali je, co znamenají naše evropské hodnoty, hodnoty zaručující lidská práva nejen na papíře, ale i ve skutečnosti.

Úkolem, který před námi dnes stojí, není snažit se na Blízkém východě vytvořit fungující demokracii. Je třeba zde nejprve přeměnit chaos v řád. Bez řádu totiž neexistuje svoboda, pro nikoho.

Tagy: Sýrie zahraničí Irák Lybie Blízký východ mezinárodní vztahy geopolitika dějiny a fakta terorismus a násilí

Zdroje: Vlastní,Foreign Policy