Nové státy na pozadí blízkovýchodní Velké války

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Devětadevadesát let od uzavření dohody mezi koloniálními velmocemi o rozdělení Blízkého východu se tato oblast dramaticky mění. Ze starých státních útvarů se stávají prázdné skořápky a na jejich troskách vznikají nové. Jaká by mohla být podoba Blízkého východu na základě současných událostí a procesů, započatých v době americké invaze do Iráku a takzvaného Arabského jara?

Novodobým Saladinem by se teď rád stál v regionu leckdo. Blízký východ ovšem nyní připomíná spíše časy chaosu před Saladinem

Novodobým Saladinem by se teď rád stál v regionu leckdo. Blízký východ ovšem nyní připomíná spíše časy chaosu před Saladinem,zdroj: Profimedia.cz

Byla to první světová válka, před příchodem ještě většího konfliktu zvaná obvykle jako Velká, která rozhodla o tom, jaký pořádek bude panovat na Blízkém východě po další generace.

Přesněji řečeno to byla Sykes-Picotova dohoda uzavřená mezi Velkou Británií a Francií před jubilejními 99 lety, která rozdělila Osmanskou říši, která byla do té doby v regionu dominantní, do sfér vlivu, z nichž později vznikly protektoráty velmocí a ještě později nezávislé státy – Sýrie, Irák, Libanon a Jordánsko.

Nyní, bezmála sto let po uzavření této dohody, se vlivem jiné "Velké války" (série vnitřních i nadnárodních, náboženských a etnických konfliktů) překreslují obrysy koloniálního dělení regionu. Staré hranice přestávají platit a přímo před našima očima vznikají nové, zatím ještě neustálené a pohyblivé hranice.

Základem již není suverénní rozhodnutí dvou gentlemanů, Marka Sykese a Françoise Georges-Picota. Je jím dezintegrace moci ve státních útvarech diktovaná náboženskými, etnickými a politickými zájmy různých regionálních (i mezinárodních) hráčů.

Jaká by tedy mohla být podoba Blízkého východu na dalších 99 let? 

Islámský stát, kurdská Nemesis

Nelze zapomínat na to, že dva nové státy už na Blízkém východě de facto existují – a jsou spolu ve válce. Je to takzvaný Islámský stát (IS) a irácký Kurdistán.

V případě IS je nám struktura vlády nejasná: jeho formální šéf, Abú Bakr al-Bagdádí, je do jisté míry mytická osobnost a panují spory o jeho významu a dokonce existenci.

Podle většiny expertů IS funguje spíš jako velmi propracovaná mafiánská organizace nebo slovy velvyslankyně EU v Iráku Jany Hybáškové "ropný emirát" – bezpochyby však nejde pouze o teroristickou organizaci, protože přebírá nebo vytváří státní struktury a vládne pomocí dobře organizovaného teroru.

Podle The New York Times se mu podařilo na svém území vymýtit staletou tradici korupce a zajistit relativní bezpečnost a vládu (hrůzných) zákonů. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by IS měl zmizet v nejbližší době z mapy Blízkého východu.

Opírá se totiž o sunitskou většinu na ovládaném území jak v Sýrii, tak v Iráku, kde do značné míry vznikl ze struktur saddámovského režimu. Přestože ho tedy možná v budoucnosti nahradí trochu jinak fungující útvar, jak předpovídá arabista Jan Čuřík, sunnitský stát vycházející z IS a jeho minulosti tam bezpochyby zůstane ještě dlouho.

Změnit to může jedině pozemní invaze, k níž se západní velmoci pravděpodobně neodhodlají.

Co se teoreticky "autonomního" iráckého Kurdistánu týče, ten má už několik let pečlivě budovanou a na svůj region efektivní státní strukturu založenou na příjmech z ropy, dobrých vztazích se sousedy a na americké podpoře.

Kurdové touží po samostatnosti už nejméně od 19. století, ovšem nikdy se této myšlence nepřiblížili tolik jako v současnosti – a paradoxně díky smrtelnému ohrožení ze strany IS a rozpadu Američany budovaného "demokratického" Iráku.

Spojené státy sice po zpackané invazi odmítaly rozdělit zemi podle nábožensko-etnických linií a neumožnili vznik samostatného Kurdistánu, nyní však začínají na tuto možnost opatrně přistupovat. Kurdský prezident Masúd Barzání mezitím už od minulého roku nahlas uvažuje o možnosti referenda za nezávislost.

Podmínky by nemohly být lepší – irácký Kurdistán spolupracuje a je vyzbrojován řadou západních zemí včetně České republiky, léta měl dobré vztahy s Tureckem založené na prodeji ropy, která severnímu sousedovi zoufale chybí, a kurdští vojáci v bojích proti IS prokázali mimořádnou odvahu.

Pozitivně se vyjádřil rovněž Izrael, připravený jako první uznat nezávislý irácký Kurdistán.

Co může vznik historický prvního kurdského státu zhatit, je paradoxně úspěch Kurdů na území sousední Sýrie – a díky tomu nepřátelství právě Turecka, které se obává doutnajících kurdských nacionalistických tendencí na vlastním území.

Turecko nyní bombarduje také kurdské území v Iráku, aby zlikvidovalo výcvikové tábory radikální Strany kurdských pracujících (PKK), a kurdská autonomní vláda proti tomu nic nenamítá.

Zároveň pravděpodobně nebude nic namítat proti "bezpečné zóně" v severní Sýrii, kterou chystá Turecko a o níž bude ještě řeč – a která se ze všeho nejvíc bude týkat právě území syrských Kurdů.

Kolik etnik, tolik možných států (Sýrie)

Jestliže Islámský stát a irácký Kurdistán s velkou jistotou nahrazují většinu území státu stále ještě formálně známého jako Irák, v jeho sousedství imploduje bývalý francouzský protektorát Sýrie.

Od roku 2011, kdy tam pod vlivem Arabského jara vypuklo povstání proti diktátorovi Bašáru Asadovi, se země rozpadla takovým způsobem, že se o Sýrii už vůbec nedá mluvit – Asadova centrální vláda ovládá nyní sotva šestinu rozlohy, zbytek se dělí mezi rebely, IS a víceméně neutrální lokální hráče.

Prakticky každé město nebo větší komunita má vlastní domobranu fungující obvykle nikoli na bázi stálého platu, ale na rabování a dělení kořisti.

Jenom sunnitských rebelských skupin v Sýrii operuje několik desítek, z hlavních islamistických organizací jmenujme na Al-Kájdu napojenou Frontu an-Nusrá a Islámskou frontu (obě usilují o vytvoření něčeho velmi podobného, jako je samozvaný kalifát Islámského státu).

Naopak stále slabší sekulární sunnitské rebely cvičí Spojené státy a určitou formu podpory jim poskytuje řada západních zemí.

Vznik samostatného většinově sunnitského státu na území již bývalé Sýrie je velmi pravděpodobný – druhou variantou je právě propojení se sunnitskou částí Iráku prostřednictvím IS nebo podobného subjektu. Ovšem jelikož je Sýrie mimořádně rozmanitou zemí, etnické a náboženské menšiny postupně opouštějí Asada, který jim není schopen zajistit ochranu.

O syrských Kurdech už byla řeč, jejich cílem je evidentně samostatný stát také na území Sýrie, s Kurdy ovšem spolupracují i místní křesťané (často sami sebe nazývající Asyřané), jimž by v případném kurdském státě bylo podle dohod zajištěno rovnoprávné zacházení a zastoupení ve vládě.

Křesťanské milice hrají poměrně významnou roli při obraně vlastních území a při verbování zahraničních bojovníků do svých řad. Významný je rovněž jejich podíl na ukrajování z Asadovy moci, vždyť křesťané patřili mezi největší opory syrského diktátora a měli v rámci režimu značný vliv.

To samé platilo o drúzech, vyznavačích vzdálené větve islámu s prvky judaismu, křesťanství a východních filozofie. Ostatními muslimy bývá považována za heretickou. Také ti nyní opouští svého bývalého spojence Asada, který je se zmenšující se armádou není schopen uchránit před útoky radikálních sunnitských skupin.

Významný drúzský duchovní vůdce nedávno zakázal mladým mužům v provincii Suvajda vstupovat do Asadovy armády. Drúzů není v Sýrii moc, jejich počet se odhaduje na půl milionu, jenže je to skupina velmi soudržná, dobře vycvičená v boji a podobně jako v případě Kurdů s dlouhou historií povstání za samostatnost, ať už to bylo proti francouzským protektorům nebo už dávno předtím proti Osmanské říši.

Své schopnosti ostatně dokazují v izraelské armádě, kde slouží v elitních jednotkách. Právě vlivná drúzská komunita v Izraeli, čítající asi sto tisíc osob a promlouvající i do politiky, může významně přispět k vytvoření samostatného státu v Sýrii.

Řada politiků už vyzvala izraelskou vládu, aby ve prospěch drúzů zasáhla, zatímco další mladí lidé odcházejí jako dobrovolníci do Sýrie. Dalo by se říct, že drúzský stát je na spadnutí.

A stát jedné další náboženské menšiny v Sýrii už fakticky existuje: jsou to alavité (větev šíitského islámu rovněž považovaná jako v případě drúzů za odpadlíky) a souvěrci prezidenta Asada.

Jeho Sýrie se fakticky smrskla už jen na alavitské horské pásy na pobřeží, kde zatím drží svoje pozice za pomoci libanonského hnutí Hizballáh a proudu íránských peněz. I kdyby Asad padl nebo byl definitivně svržen, alavitů bude stále v Sýrii několik milionů a nedá se očekávat, že by se smířili s vládou sunnitských extrémistů, kteří touží po jejich vyhlazení.

Vnější zájmy a čekání na Saladina

Rozpad blízkovýchodních států není pouze věcí vnitřních náboženských a etnických konfliktů: významně do nich zasahují také vnější hráči.

Zatímco Saúdská Arábie a arabské státy Perského zálivu podporují sunnitské rebely a jejich vlastní národní aspirace, Írán a jeho klienti z Hizballáhu podporují alavity – a budou je bezpochyby proti Saúdské Arábii podporovat i bez Asada, dokonce by to pro ně bylo nejspíš lepší kvůli mizerné reputaci syrského diktátora.

Írán si kromě toho vytváří ještě jeden nový státní útvar, vlastní šíitský Irák, sestávající z jeho současné oficiální vlády, kde už dlouho operují íránští poradci a kam vyváží zbraně. Tento satelit by podle některých íránských představitelů měl být prvním krokem k obnovení velké perské říše.

Izrael může zasáhnout ve prospěch drúzů a také Kurdů. Jeho hlavním zájmem je samozřejmě rozpad nebezpečného souseda, který se účastnil všech minulých invazí proti němu.

A pak je tu Turecko zasahující momentálně proti Kurdům v Sýrii i Iráku ve strachu ze vzniku samostatného kurdského státu hlavně na syrském území.

Ankara už dokonce navrhla vytvoření "bezpečného pásu" a bezletové zóny zajišťované tureckou armádou, což by klidně mohlo vést k vytvoření jakéhosi tureckého satelitního státu v těchto místech. Američané, zdá se, tento plán podporují, a kurdské spojence mohou jako již v minulosti hodit přes palubu.

Podobný plán ovšem s poněkud jinými úmysly představil jordánský král Abdalláh navrhující obdobný pás v jiné části Sýrie. Kromě zbavení se stovek tisíc uprchlíků má tato myšlenka ještě jiné pozadí - prezentovat jordánskou monarchii jako přirozeného vůdce arabského světa.

Opravňovat by ho k tomu měl jeho původ z hášimovské dynastie, příbuzné údajně se samotným Prorokem a stojící v čele velkého povstání proti Osmanské říši v první světové válce, jež mělo podle představ arabských nacionalistů vést k sjednocenému arabskému státu.

Abdalláh není jediný, kdo by se chtěl stát jakýmsi novodobým Saladinem, sjednotitelem arabského světa v době středověku. Podobné aspirace mají přirozeně představitelé Islámského státu, představující svůj režim jako nový kalifát.

Situace na Blízkém východě ale zatím spíš připomíná období před Saladinem, kdy arabský svět ovládlo roztříštění, chaos a permanentní vnitřní sváry.

Vznik zmiňovaných nových států je tak v tuto chvíli mnohem pravděpodobnější a přirozenější nástupce koloniálních skořápek, jejichž diktátoři už nedokážou udržet svou moc.

Tagy: Sýrie zahraničí Turecko Irák Blízký východ mezinárodní vztahy mezinárodní politika geopolitika boje s Islámským státem Islámský stát (IS)

Zdroje: Vlastní