Andrej Babiš chce překopat politický systém, ale není zdaleka sám. Tomio Okamura by rád vládl pomocí referend, prezident Miloš Zeman by chtěl do našeho systému zavést tzv. panašování a miliardář Karel Janeček by zase dal voličům kladné i záporné hlasy. Není opravdu na čase od základu změnit náš politický systém?

Z toho, co jste vyjmenoval, by se mohlo zdát, že jednoznačně ano. Ti, které jste vyjmenoval, to chtějí řešit nějakými technickými nástroji. Pokud bych ale přistoupil na myšlenku, že by bylo dobré reformovat nějak český politický systém, tak si nejsem jistý, že by ty technické nástroje byly dostačující.

Spíš se mi zdá, že je problém v naší mentalitě a v tom, co se za posledních 27 let tady událo. Měli bychom také odlišit, co je reformou žádoucí a co je nějakým umělým výmyslem. Byl bych každopádně skromnější a opatrnější. Ukazuje se totiž, že každá zásadní změna spíše produkuje větší problémy, než jsme schopni si představit.

Je nějaký konkrétní příklad takové problematické změny?

Třeba zavedení přímé volby prezidenta. Teď to nevztahuji ke konkrétní osobě. Vyřešila nějak změna volebního mechanismu naše stávající problémy? Pomohlo to v něčem konkrétním? Já se domnívám, že ne.

Nezájem o politiku

V politickém systému tedy není žádný problém?

Problém je každopádně v lidech a možná také v našich očekáváních. Problém je také v tom, že jsme si celou tu složitou cestu k demokracii zredukovali na úspěšnost ekonomické reformy. Více se rozhodně mělo pracovat se společností.

Za minulého režimu bylo všechno povinné, průvody, volby. Nyní máme svobodu se ničeho neúčastnit. A to platí i pro politiku. Takže tu máme ve srovnání se Západem nižší volební účast, nižší participaci na politice a nižší zájem o politiku jako takovou. V tomto vidím kardinální problém. Je to zkrátka v nás. Hraje tam roli kolektivní národní zkušenost, která sahá až někam k bitvě u Lipan. Tam někde se začalo formovat to naše češství.

Jaká je z toho cesta ven?

Já vidím jeden cíl, na který se zaměřit. Je to přístup na pedagogických fakultách. Kdo je a jaký je absolvent pedagogické fakulty a jestli ten člověk splňuje předpoklady pro moderní školství.

A druhá věc je samotné střední školství. Nezdá se mi, že je kladen dostatečný důraz na předmět zvaný základy společenských věd. Často to dají nějakému tělocvikáři jako druhý předmět. Je to bráno jako něco jednoduchého a vedlejšího. Přitom naučit mladého člověka kritickému myšlení a seznámit ho s tím, jaká má práva a povinnosti jako občan, to je mimořádně důležité a dost mi to tu chybí.

Pomalá, ale stabilnější demokracie

V politice jsme často svědky nekonečných debat, obstrukcí. Věci jdou velmi pomalu, což mnozí kritizují. Neměl by být politický systém přece jen trochu výkonnější a rychlejší, jak říká třeba Andrej Babiš?

My jsme schopni měřit, jestli je demokracie funkční či nikoli. Máme na to celou řadu nástrojů. Důležité ale je, aby to byla skutečně demokracie.

Pohled, který uplatňuje hnutí ANO, se projevil i na jejich sněmu. Tam se koncentruje moc do rukou jednoho člověka, teď se mu to ještě potvrdilo vnitrostranickou legislativou. Oni vidí naději v jedinci, v tom, že Babiš dokáže všechno nějak promyslet a v tomto mu důvěřují.

V současném modelu demokracie se dochází k cílům mnohem pomaleji a za mnohem většího křiku, ale lidé jsou díky tomu do té problematiky více vtaženi a mají o ní lépe informací. Ta cesta pomalé demokracie se mi zdá stabilnější než nějaký jiný, rychlejší, model.

Co senát? Ten si také moc velkou oblibu nezískal, navíc je drahý, nezrušit aspoň ten?

Zrušení senátu by byl zase radikální zásah do systému. Mohli bychom se také ptát, co je drahé a co není drahé? Senát nás ročně stojí 480 milionů korun, politické strany nás stojí 520 milionů korun.

Nelze se na to dívat touto optikou, to bychom mohli přepočítávat na peníze úplně všechno. Ale když se podívám na takové Maďarsko, jakým rychlým způsobem si tam vláda podrobuje různé segmenty, tak se mi zdá, že by se to mohlo stát i u nás. Ale u nás máme díky senátu o jednu pojistku navíc.

Ano, jsou situace, kdy senát u nás selhal, ale stejně tak jsou situace, kdy té demokracii velmi pomohl. Takže nelze to říct nějak paušálně, že je zbytečný nebo nefunguje. Navíc senátor je u nás často něco jako regionální ombudsman, lidé z jeho regionu se na něj často obracejí. Oni u nás takto trochu suplují státní správu.

Dalším tématem je posílení pravomocí prezidenta. Ten je nyní volen přímo, nebylo by dobré mu také posílit pravomoci?

Absolutně nebylo. Už ta změna volby na přímou volbu byl radikální zásah do systému. My jsme parlamentní demokracie, parlament volí vládu, může jí odvolávat.

Prezident je součástí exekutivy, ale měl by být součástí vládního systému a nikoliv jeho protipólem. Kdybychom mu dali zákonodárnou iniciativu, a oni by si jistě dokázal přiblížit i jiné pravomoci, tak bychom dostali jakýsi podivný mišmaš, kde by byla dvě centra exekutivy. Mohlo by takto docházet až k ústavním konfliktům.

Únava z demokracie

Ve světě vidíme vzestup populistických a antisystémových stran, kde vidíte příčinu tohoto trendu?

My jako politologové vidíme ten zlom někdy v období té hluboké finanční krize, řekněme v letech 2008 až 2009. Krize byla velmi hluboká, snížily se dávky, klesly platy a tak podobně, tak tam to mělo i nějaký vliv na demokracii respektive na vznik populistických politických subjektů. Ten jev vidíme napříč celou Evropou, vlastně i v USA.

Nyní v podstatě nevíme, jak dopadnou jednotlivé volby. Vezměme takový brexit. Dlouho se věřilo, že nebude, a pak byl. V Polsku byl dlouho jeden favorit na prezidenta a vyhrál někdo jiný. Můžeme jít stát od státu. Vidíme, že v politice se něco děje, je určitý neklid a řada lidí na to reaguje tak, že hledá nějakou silnou ruku, která by ty problémy vyřešila. Ale to je jen přenášení našich vlastních problémů na někoho jiného.

Dalším důvodem je určitá únava z demokracie. My jsme před rokem 2008 dosáhli nebývalé míry blahobytu a bohatství. Je jasné, že někdy se to muselo zastavit. Já vidím šanci v tom, že lidé si lidé mohou reálně zhodnotit, co je lepší. Jestli populistické sliby někoho, kdo říká, že všechno bylo špatně nebo jestli byla dosavadní zkušenost lepší. Že si zkrátka řeknou: A nebylo nám náhodou doposud docela dobře a není ta demokracie náhodou lepší, protože nám poskytne to, co potřebujeme?

Lidé mají na výběr z těchto dvou cest. Dobře se to ukázalo na volbách v Nizozemsku, kde lidé také měli na výběr mezi populismem Wilderse nebo podporou těch parlamentních stran. Nizozemský volič si to asi nějak zhodnotil.

Nemůže mít ten všeobecný vzestup populistů i nějaké pozitivní dopady? Například že by se v Bruselu někteří politici takříkajíc chytli za nos a uvědomili si, že ne vše dělají dobře?

Může to nastat. Evropské politické elity bychom ale měli rozdělovat. Najdeme mezi nimi řadu lidí, kteří dokáží celou tu krizi velmi detailně promýšlet a něco si z ní vzít, pak jsou tam ale také lidé, kteří problémy jen zametají pod koberec a jejich rozhodnutí jsou naprosto odtržená od toho, co chtějí občané. Třeba takový  Jean Claude Juncker, to je pro mě politik, který problémy prostě nechce řešit.

Je současný vzestup populistů už na svém vrcholu, nebo bude dále růst?

Ještě nejsme na úplném vrcholu, mohou přijít ještě radikálnější politici, než co máme dnes. Už to není ani v rukou Evropy, všechny ty problémy jsou stále více globální. S tím, jak jsou lidem stále menší oporou média, a jak v ně mají lidé stále menší důvěru, tak to může vést ještě k většímu nárůstu populismu. Já vrchol tedy ještě rozhodně nevidím. Na druhé straně je to šance, aby si lidé uvědomili, která cesta je lepší.