Nepohodlná demokracie aneb Babišovy nebezpečné návrhy

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Tomáš Chalupa

Andrej Babiš se opět nechal slyšet, že by rád překopal český parlamentní systém. Tentokrát to vzal opravdu z gruntu a navrhl hned sérii zásadních změn, které se týkají obou komor parlamentu potažmo volebního systému. Cíl těchto změn je jasný, efektivní a nerušená vláda. 

Andrej Babiš sice není politolog, přesto věří, že Česko potřebuje radikální změnu politického systému

Andrej Babiš sice není politolog, přesto věří, že Česko potřebuje radikální změnu politického systému,zdroj: Profimedia.cz

Poprvé se předseda hnutí ANO vytasil se změnami volebního systému už v roce 2013, kdy hlásal, že by se u nás měl zavést většinový volební systém, protože koaliční vládnutí je neefektivní, zdržuje a neustálé kompromisy rozbřednou nakonec jakoukoliv dobrou myšlenku.

Po třech letech přichází s novou, tentokrát už mnohem konkrétnější, představou, jak by to mělo u nás vypadat. Babiš chce, aby sněmovna měla místo 200 poslanců jen 101, senát by zrušil úplně. Poslanec by mohl být zvolen maximálně dvě volební období po sobě. Na první pohled to sice nevypadá až tak zle, ve skutečnosti by se tím nastartovaly zásadní a nejspíš také nevratné změny. 

Je potřeba říct, že tento nápad není dílem odborníků, tedy politologů, vymyslel to nejspíš sám Babiš. Chtěl by u nás zavést většinový systém, jaký mají v USA.

"Když nastoupil prezident Trump, hned šel do kanceláře a rozhodoval," pochvaloval si Babiš situaci v zámoří. S vidinou vítězství v nadcházejících volbách by také nejraději hned šel do kanceláře a rozhodoval.

Babiš v minulosti zbrojil proti senátu, že je drahý, ale nakonec velmi rychle pochopil, jak si tím nabíhá. Zrušením horní komory ušetří Česká republika zhruba půl miliardy korun. Kdyby se rozpustila i sněmovna, dostane stát navíc další víc než miliardu a zrušením celého politického systému včetně úřadu vlády a prezidenta bychom daňové poplatníky obohatili o nějaké tři miliardy korun ročně.

Kdyby Babišův Agrofert nedostával žádné dotace, ročně se ušetří zhruba polovina této částky. Tudy zkrátka cesta nevede. Demokracie něco stojí, platy poslanců nebo senátorů mohou voliče právem rozčilovat, ale jsou to zkrátka provozní výdaje. 

Babiš tak chopil argumentu s efektivitou vládnutí. "Od roku 1993 jsme měli 13 vlád. Z toho dvě úřednické. Průměrná délka jedné vlády v ČR je asi dva roky! Je to asi tak na úrovni Itálie, která je pro mnoho z Čechů synonymem politického chaosu," píše na svém Facebooku.

K čemu jsou kompromisy?

Tento systém podle něj vede navíc ke korupci, připomíná, že jen dvě vlády za celou historii dovládly celé volební období. "Jedním z argumentů proti našemu návrhu je to, že máme hodně poslanců proto, aby reprezentovali co největší spektrum voličů. Ano, máme v parlamentu zástupce mnoha směrů, ale k čemu to je, když konečná politika je kompromis, který nevyhovuje nikomu?"

Tady se ovšem Babiš mýlí, kompromis není slabost, ale síla demokracie. Je to pojistka proti extrémům. Babiš to ovšem vidí optikou byznysmena, stále ještě nepochopil, že hraje na jiném hřišti a podle jiných pravidel.

Česko v porovnání se zbytkem Evropy nemá poslanců a senátorů ani moc, ani málo. Co do počtu zákonodárců je v Evropské unii první Německo, které jich má 669, o deset méně má Velké Británie. Na chvostu v rámci EU jsou Lucembursko a Kypr s 65 respektive 60 zákonodárci.

Sousední Rakousko má 183 poslanců a 64 senátorů, Slováci si vystačí se 150 poslanci, Polsko má 460 poslanců a 100 senátorů. Zkrátka Česká republika není v počtu zákonodárců nějakým extrémem nebo nevídaným fenoménem, ale je na tom zcela srovnatelně v přepočtu na obyvatele s ostatními zeměmi. Pro zajímavost nejblíže Babišovu modelu je Lotyšsko, které má 100 poslanců a nemá senát. Ovšem Lotyšsko má pouze něco málo přes dva miliony obyvatel.

Babiš uvádí jako inspiraci Velkou Británii: "Přitom britská dolní komora parlamentu má dnes stejný počet voličů na jednoho poslance, jako by měl český parlament po naší reformě. A přitom to je pořád soutěživý systém, kde vlády vládnou a pracují. Británie je samozřejmě příklad s jinou historií." Babiš tedy sám chápe, že Británie nám jako vzor sloužit nemůže, protože tamní parlamentní demokracie vychází ze zcela odlišných tradic, než naše. Opět se tedy kruhem vrací k tomu, že vláda má být efektivní.

Revize demokracie z dílny oligarchy

A co soudí Babiš o senátu? "Senát je drahý, pomalý, nevýkonný, má nízkou legitimitu z voleb a od svého založení přišel o řadu výlučných pravomocí, jako je třeba podání žaloby vůči prezidentu republiky. Co s ním? Uvažujme o zrušení. Všechny pravomoci může převzít částečně Sněmovna a částečně přímo volený prezident republiky, který již dnes má větší důvěru občanů než celý senátní sbor."

Tak předně senát není českou zvláštností, má ho 11 z 25 zemí Evropské unie. Náš politický systém možná není dokonalý, ale ve svých základních parametrech odpovídá našemu postavení v Evropě. Jakýmkoli radiálním změnám politického systému - a Babišovy návrhy jsou nepochybně radikální - by měla předcházet podrobná a dlouhá celospolečenská debata. 

Politický systém jako takový nevykazuje známky nějaké hluboké krize, parlament není zablokovaný a nehrozí nám ústavní krize. Sněmovna je sice plná žvanilů a leccos se táhne zbytečně dlouho, celkově ale funguje, stejně jako senát.

Že k senátním volbám lidé nechodí, není chyba senátu, ale voličů, kteří mu nepřikládají význam. Ovšem pak by se dalo polemizovat o celém politickém systému, volební účast i v jiných volbách, jako jsou třeba volby do krajů, rozhodně není nijak závratná. Zrušíme je také? Nebylo by lepší spíš vysvětlit občanům, proč by k volbám měli chodit, dát jim správné impulsy, aby se volební účast zvedla?

Dejme ještě naposledy slovo Babišovi. "Hodně lidí pod tlakem nejrůznějších médií křičí, že tady chce Babiš zavést diktaturu. Naopak. Jediné, co chceme, je, aby demokracie opravdu fungovala. Což samozřejmě znamená, že žádnou z těchto změn nemůžeme provést sami, ale musí být schválena ústavní většinou parlamentu. Nicméně jsou to změny, o kterých musíme začít přemýšlet a které musíme diskutovat. Jinak totiž nemáme šanci se z téhle politické nestability vyhrabat."

O politické nestabilitě v Česku se ale ve skutečnosti mluvit zatím nedá. Máme zavedený systém politických stran a demokratické volby - to jsou základní pilíře, které jsou funkční. Korupce jistě bují ve všech patrech politiky, ale tu nevyřeší zrušení senátu nebo snížení počtu poslaneckých lavic. Také 101 poslanců je možné korumpovat. 

Nepohodlná demokracie

To, co Babišovi vadí nejvíce, není domnělá neefektivita, nákladnost nebo korupce, ale to, že musí vládnout v koalici. To, co Babiš nazývá politickou krizí, je spíše jakási nepohoda, nutnost se domlouvat s partnery. Babiš chce vládnout sám jako Trump. Brání mu v tom několik překážek, které se snaží svými návrhy postupně odbourávat.

Snížení počtu poslanců by vedlo k de facto většinovému systému, který by skutečně výrazně usnadnil vznik jednobarevných vlád, jak upozorňuje ústavní právník Jan Kysela.

Zákony by pak parlamentem doslova prosvištěly, senát by neexistoval, vše by jelo jako dobře namazaný stroj, který ovšem již nelze zastavit. O kumulaci moci v rukou Babiše jsme se už napsalo tolik, že snad ani není co dodat. Pokud by si však podmanil tímto způsobem politický systém, neexistovala ba naprosto žádná brzda, která by mohla zvrátit situaci, pokud by bylo potřeba.

Navíc v takovém systému by se také mnohem snadněji získávala většina ústavní. Pak už by bylo možné schválit prakticky cokoliv, také přehlasování prezidentského veta by rovněž bylo jednodušší. Co takhle zvýšit hranici pro vstup do parlamentu z pěti na deset procent? Naráz by z politické scény zmizela nejspíš celá pravice, dost možná by skončili i komunisté, jejich procenta by se rozdělily mezi ANO a ČSSD a měli bychom tu onen kýžený většinový systém.

Zásahy do politického systému by měly být promyšlené, citlivé a vycházet z potřeby vylepšit demokracii, nikoli ji zhoršit či zlikvidovat. Nemohou být motivovány tím, že se jednomu člověku nepohodlně vládne.

Je možné připustit odbornou debatu například o tom, zda je správné počítat mandáty tzv. D'Hondtovou metodou nebo zda je vhodné zavádět sčítání pětiprocentní hranice v případě koalic dvou a více subjektů. Tuto debatu však musí vést odborníci a jakékoliv změny musí mít širokou společenskou podporu. Vše ostatní je nebezpečné experimentování, které by mělo nevratné a fatální důsledky pro celou společnost.

Síla demokracie není v její efektivitě nebo rychlosti, ale v tom, že vychází z širšího konsenzu a stojí na kompromisech. Ve firmách to pravda chodí jinak, ale Česká republika ještě firma není. A pokud si zachováme současný systém, firmou se nikdy nestane.

Tagy: Senát ČR Česko domácí Parlament čr hnutí Ano česká politika

Zdroje: Vlastní